Stejnou otázku jsem mu zkusila dát před pár dny. Tentokrát mě odpověď mile překvapila: "Plamínková se zasazovala o ženský práva. Tvrdila, že ženský mají právo bejt vzdělaný a dělat kariéru. A taky chtěla, aby měly právo volit a aby mohly mít učitelky děti. Jo, a popravili ji během heydrichiády."

Za znalosti ho chválím. On se na mě chvíli zamyšleně zadívá a říká:

"Mami, ale ty nejsi feministka, že ne?" "Jak to myslíš," říkám rozpačitě. "Samozřejmě, že jsem." Syn na mě podezíravě hledí: "Ale vždyť… feministky jsou… takový divný, ne?"

Začíná ve mně mírně vařit krev: "Jak, divný? Copak byla Františka Plamínková divná? Chtěla jenom spravedlivější svět! Bojovala o to, aby ženy měly stejný práva jako muži, aby byly víc zastoupeny v politice, aby se kvůli rodině nemusely vzdát kariéry. A to já chci přece taky."

Čtěte také

Iva Hadji MOUSSA miluje léto

Čtěte také

Iva Hadji Moussa: Oblečte se, babčo! Opravdu se po padesátce nesmíte svléct?

"Ale ty nejsi kariéristka, mami," oponuje syn.

"To, že se nechci stát ředitelkou mezinárodní agentury nebo vyhrát Nobelovu cenu za mír, ale přece neznamená, že nechci pracovat, vydělávat peníze a bejt úspěšná."

Nedá se. "No dobře. Ale co domácnost? Vždyť doma děláš – tedy kromě vaření, protože u nás vaří chlapi – skoro všechno. To mi teda nepřijde až tak moc feministický."

"To proto, že jsem si vás rozmazlila. Samozřejmě, že jsem feministka a vždycky budu. Možná nejsem militantní a taky nejsem v tomhle směru nijak společensky angažovaná, ale feministka rozhodně jsem," trvám na svém.

Syn se zdá být přesvědčen (anebo ode mě už chce mít pokoj): "No tak dobře, mami. Mně jenom přišlo, že nejsi úplně typická feministka.“ „A kdo je podle tebe typická feministka?“ „No, taková ta hysterická, uječená ženská, co pořád demonstruje a řve na chlapy, když jí pochválej‘ šaty." "Ale jdi. To je přece klišé. Většina žen lichotku ocení." "A ty obzvlášť, viď…" "Ano, a já obzvlášť." Tímto naši diskusi tak nějak uzavíráme, ale v mé hlavě náš rozhovor pořád sem tam šrotuje.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jan Cimický, sexuální obtěžování či dickpic: Proč v ženách vyvolávají výčitky?

Ano, jsem ráda, že si můj dospívající syn uvědomuje, že otázka ženských práv je důležitá. Zároveň mě mírně znepokojuje, že se o feministkách domnívá, že jsou "takový divný", mají sklon k hysterii a neumějí přijmout pochvalu.

Mrzí mě, že kluk, kterému v době psaní tohoto článku ještě ani není třináct, je už zmasírovaný snůškou stereotypů, které bych předpokládala u mnohem dříve narozených.

Odhodlám se k riskantnímu kroku a večer se zeptám svého muže: "Jsem podle tebe feministka?" Odpoví bez zaváhání: "Samozřejmě že jsi – pokud si tedy zrovna z feministek neděláš legraci." "Ale já si dělám legraci ze všeho." "To rozhodně nepopírám." "Nemůžu za to, že mě skoro všechno rozesmívá!"

Vyprávím mu o rozhovoru se synem a o tom, že mě příjemně překvapil a zaskočil zároveň. Muž mě utěšuje, že v jeho věku pomalu ani nevěděl, že cosi jako feminismus vůbec existuje.

"A podívej, kde jsem teď," prohlásí hrdě. Tak snad můžu být spokojená!

Autorka 
je textařka v reklamní agentuře a autorka knihy Šalina do stanice touha. Kreslí vtipy, píše scénáře (večerníček Nejmenší slon na světě, seriál Šéfová, ve kterém i hraje). Pochází z jihočeských Božetic, deset let strávila v Brně, kde vystudovala psychologii. Žije v Praze, miluje black metal a zlaté retrívry.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jaké jsou dnešní babičky? Umí pěstovat marihuanu nebo mají slepice jako Klusovi?