Všechno, co mě vytrhne ze stavu tichého vnitřního zoufalství a bezmoci, které přináší nesmyslná a krutá válka, proto vítám s otevřenou náručí. Zakázala jsem si například číst temné, dystopické romány (přestože třeba Lovci švábů Matěje Dadáka jsou vynikající), nedívám se na drsné thrillery, omezuju televizní i internetové zpravodajství. Pouštím si kreslené seriály, hlavně ty, které už znám nazpaměť. Marge Simpsonová poté, co se začala realizovat ve vytváření soch z klacíků od nanuků, říká Homerovi: „Víš, Homere, jsem tak šťastná a plná energie, snů a plánů – přesně jako v době, než jsem tě poznala.“ Jindy se spolu s Homerem kvůli něčemu nepohodnou, načež on teatrálně odchází z domova. „A kde vlastně přespáváš, tati?“ ptá se ho po pár dnech syn Bart. „Víš, chlapče, kde je hotel Hilton? Tak jeho světla svítí přímo na lavičku v parku, kde spím.“ Dialogy mých oblíbených postav mě konejší jako hřejivá deka, vrací mě do doby, kdy jsem měla pocit, že svět je celkem bezpečné a předvídatelné místo.

Čtěte také

Límeček

Čtěte také

Kontrastní límečky na scénu… Můžete je nosit i sólo, třeba k tílku jako šperk

Ve chvílích nepohody se taky vracím (jinými slovy – taky už ho znám skoro nazpaměť) k milovanému Divadelnímu románu M. Bulgakova (já vím, paradoxně je to Rus, ale spisovatelé za Putina nemůžou, řekla bych). Tragikomický příběh snaživého, ale ne příliš úspěšného literáta Maksudova mě vždycky pohladí po duši. Jako třeba tahle pasáž: Za večer jsem přečetl přibližně čtvrtinu románu. Ženy otupěly čtením natolik, že jsem pocítil výčitky svědomí. Ale novináři a literáti dokázali, že mají výdrž. Jejich úsudky byly bratrsky upřímné, poměrně přísné a dnes vím, že spravedlivé. „Jazyk!“ vykřikoval starší (ten, z kterého se vyklubal mizera). „Jazyk je základ! Má to nemožný jazyk!“ Obrátil do sebe jednu velkou vodku a zhltnul sardinku. Nalil jsem mu další. Vypil to a zajedl to kusem salámu. „Metafora!“ volal, když spolkl poslední sousto.

Vítám jakékoliv rozptýlení, ať už je to knížka, film, nebo „dělání si vlastní srandy“. Onehdá jsme se se synem bavili tím, že jsme si představili ve válce naši fenku Dory. Na jakou stranu by se asi přidala? Samozřejmě k těm, kdo by jí jako první dali kus salámu… Moje potřeba smát se je v těchto dnech možná větší než kdykoliv předtím. Ale není to teď divné, nebo až nepatřičné? Osobně si myslím, že je to nejen potřebné, ale dokonce i nutné. Protože to přináší úlevu, aspoň na chvilku. Smát se je stejně přirozené jako plakat, protože jinak bychom se z toho všeho asi zbláznili.

IVA HADJ MOUSSA

Textařka v reklamní agentuře a autorka knih Hlavně na to nemysli, Šalina do stanice touha a Démon ze sídliště. Kreslí vtipy, píše scénáře. Pochází z jihočeských Božetic, deset let strávila v Brně, kde vystudovala psychologii. Žije v Praze, miluje black metal a zlaté retrívry.

 

Čtěte také

Při běhu se pořádně zapotíte

Čtěte také

Last minute: Hubnutí do léta na poslední chvíli