Asi za patnáct minut přišel od kolegyně další mail. K mému překvapení mi napsala, že se moc omlouvá a nechtěla mě rozhodně naštvat. Prý bude příště lépe vážit slova a nemyslela to vůbec agresivně. Okamžitě jsem kolegyni ujistila, že moje reakce rozhodně nebyla myšlená ironicky a že to s tím nastudováním tématu myslím zcela vážně.

Dostaly jsme se tak k tomu, že pokud bych bývala za svou odpověď připojila několik smajlíků, srdíček či veselých pejsků, hned by bylo všechno jinak. To jenom ilustruje, jak moc jsme si na používání "emotikonů" všichni navykli a bez nich neumíme už pořádně číst obyčejný text. Zprávy, které nejsou zakončeny usměvavým žlutým obličejem, nám najednou přijdou moc tvrdé, neosobní, strohé, nebo dokonce naštvané.

Konec vztahu?

Jednou byl manžel na služební cestě a pozdě večer od něj přišla esemeska: Dobrou noc. Ano, čtete dobře. Pouhá dvě slova bez ničeho dalšího, bez jakéhokoliv srdíčka nebo obličeje, který posílá pusinky a vyjadřuje tak ten pravý cit, chápete? Hleděla jsem na zprávu a dumala jsem: Něco blbého jsem řekla? Je na mě naštvanej? Nebo je smutnej? CHCE SE SE MNOU ROZEJÍT??! Abych se zbytečně dlouho netrápila, hned jsem mu zavolala a optala se, jestli se něco děje. Byl velmi udiven – co by se jako mělo dít? Vše jsme si vysvětlili, a od té doby jsou jeho zprávy pro jistotu plné sluníček, hvězdiček a smějících se pejsků… Konec konců nedávno jsem narazila na jednu americkou studii, podle které mají lidé, kteří často používají emotikony, více sexu. Údajně se jejich prostřednictvím dokážou lépe a efektivněji vyjádřit. Včetně zájmu o intimní kontakt. No vida!

Všimla jsem si taky, že někteří spisovatelé už dávají smajlíky do knížek. Není zrovna tohle už trochu moc? Zprávy v telefonu chápu, ale literatura? Když se spisovatel neumí vyjádřit bez doprovodných obrázků, ať se radši nevyjadřuje vůbec!

Jenže pak mi došlo, že je to vlastně jedno. Smajlíci patří k téhle době. Stejně jako fakt, že je možné popadnout na ulici kolo, odjet s ním na druhý konec města a tam ho zase nechat pro někoho jiného. Patří to k naší době jako fenomén „poké bowl“, o kterém si myslím, že ho vymysleli líní kuchaři, kteří dali do misky všechno, co našli doma, a pak to zalili sójovou omáčkou. A dokonce byli tak líní, že to ani neohřáli v mikrovlnce.

Takže – vezměme smajlíky na milost. Koneckonců, když mi chce můj syn sdělit, že někam dorazil v pořádku, pošle prostě jenom palec nahoru, mně se uleví a jsem v klidu.

IVA HADJ MOUSSA

Textařka v reklamní agentuře a autorka knih Hlavně na to nemysli, Šalina do stanice touha a právě vycházející Démon ze sídliště. Kreslí vtipy, píše scénáře. Pochází z jihočeských Božetic, deset let strávila v Brně, kde vystudovala psychologii. Žije v Praze, miluje black metal a zlaté retrívry.