No vážně, má člověk vůbec někdy chvilku pokoj? Existuje nějaký moment, kdy si s naprostým klidem může dát nohy nahoru a upřímně si říct: Tak, a teď mě vůbec nic netrápí? Všechny problémy jsou vyřešeny? Žádná starost na dohled? Ano, to sice může, ale svým rouháním si koleduje o to, že druhý den najde ve schránce obálku s červeným pruhem, zvrtne si kotník, pes dostane úporný průjem nebo přijde o práci (člověk, ne pes). Anebo se tohle stane všechno najednou a nastává takzvaný Den blbec.

Nedávno jsem dělala rozhovor s jedním energickým muzikantem, který mi do očí tvrdil, že nic jako problém nezná. „Existují pouze výzvy,“ řekl spokojeně a blaženě se u toho usmíval. „A já mám výzvy rád. Znamenají přece příležitost, že se můžeš v něčem zlepšit, jít nad svoje limity.“

No to je opravdu senzační, pomyslela jsem si. Ale třeba na tom přece jenom něco bude, ten zpěvák fakt vypadal v pohodě, ani stopy potlačované neurózy. Druhý den jsem proto zkusila malý experiment. Kdykoliv mě potkal nějaký pro… pardon, výzva, snažila jsem se místo zachmuření či vzteku zaradovat.

Málo seriózní

Tak například hned ráno mi jeden klient vrátil text brožury, která se podle něj nesla v „příliš přátelském“ duchu, ale oni jsou přece seriózní značka. „Jú,“ řekla jsem si. „Dalších deset hodin báječné práce! A třeba se u toho ještě zlepším!“ Poté přestala fungovat myčka. Vydávala chrčivé, jindy zase kvílivé zvuky, pak začala hystericky pípat. „No ne, další výzva, možná dneska dokonce půjdu za své limity,“ řekla jsem si a v duchu si pomyslela: To by pro dnešek mohlo stačit.

Ale ne. Další výzva přišla kolem oběda, když se mi na telefonu ukázalo upozornění na pracovní schůzku, na kterou jsem zapomněla a na niž jsem vůbec nebyla připravená. No páni, to je ale bezvadná výzva, když se člověk musí za dvacet minut obléct, namalovat a mentálně se připravit!

Za hodinu bylo po všem, ale byl čas řešit myčku. Vyšlo najevo, že pan domácí je na výletě a vrátí se za dva týdny. Což o to, mytí nádobí mi zase tolik nevadí, alespoň můžu nostalgicky zavzpomínat na všechny ty brigády z mládí, kdy jsem drhla hrnce v restauracích, až mi z toho popraskala kůže. Zároveň mi bylo jasné, že tento problém nemůžu odkládat příliš dlouho, protože co si budeme povídat, myčka je myčka. Chytře jsem proto problém přehodila na manžela a světe, div se, myčku nakonec spravil sám!

Večer jsem napsala dlouhý mail klientovi, ve kterém jsem co nejpečlivěji rozepsala důvody, proč je můj původní „příliš přátelský“ text napsaný správně. A znovu: světe, div se, klient mé argumenty uznal, poděkoval mi za práci a požádal mě, ať vystavím fakturu.

Takové výzvy mě baví, pomyslela jsem si radostně. Občas prostě stačí přehodit starosti na někoho jiného nebo někoho přesvědčit, že problém vyrobil zbytečně.

Nevím sice, do jaké míry půjde tento princip uplatnit v případě, až mi přijde obálka s barevným pruhem, ale do té doby mi dovolte dát si nohy nahoru.

IVA HADJ MOUSSA

Textařka v reklamní agentuře a autorka knih Hlavně na to nemysli, Šalina do stanice touha a právě vycházející Démon ze sídliště. Kreslí vtipy, píše scénáře. Pochází z jihočeských Božetic, deset let strávila v Brně, kde vystudovala psychologii. Žije v Praze, miluje black metal a zlaté retrívry.