Dcera začne hroudy hlíny házet z kopce dolů a syn se přidá. Několik se jich vykutálí z hromady na chodník mezi vytrhanou dlažbu. Kolem prochází paní. Je jí asi šedesát a mračí se. A hned se do nás pustí. „Takový nepořádek tady děláte, to musíte uklidit, to by nešlo, to tady takhle rozhazovat, kde si myslíte, že jste, na pískovišti?!“ Soptí směrem k dětem. Omluvím se jí, usměju se na ni, posbírám pár zatoulaných hrud z chodníku a ještě slyším, jak hartusí, že si neumím vychovat děti, než zmizí za rohem. Děti zaraženě sedí. Cestou domů se pak ptají. Co udělaly špatně, proč se ta paní zlobila, jak mají poznat čistý chodník, když na něm stejně byla spousta písku ze stavby. A já vysvětluju, že paní se spíš zlobí na to, že se už dlouho nemůže dostat domů po rovném chodníku, ale musí kličkovat mezi stroji a dělníky, a že si na nich prostě jen zchladila žáhu.
Necucej si prsty!
Večer pak přemýšlím, kde se takové paní berou. Zvykly jsme si, my matky dnešních dětí, které mohou mnohým lidem připadat skutečně nezvedené, že nám každý říká, jak máme správně své potomky vychovávat. Nebo hůř, že to kdekdo říká rovnou našim dětem. „Přece si nebudeš cucat ručičky, taková velká holka! Ty se ještě kojíš, no přece nejsi miminko! Co se vztekáš? Já si tě vezmu domů, když neposloucháš! Neumíš hezky pozdravit? Poprosit? Poděkovat?“ Úplně cizí lidé v tramvaji, na ulici, v obchodě.
Generace před námi vyrostly v poslušnosti. Nikdo se jich neptal, jak moc jsou šťastní, hlavně, že neodmlouvají, způsobně se chovají, jdou včas a samostatně spát, nosí obě ponožky stejné a emoce projevují maximálně tichým úsměvem. My jim do toho dnes trochu hážeme vidle, když se naše děti na pískovišti vyzouvají do bosých nožiček, jsou rozjívené a hlasité a děkují, jen když cítí skutečný vděk, ne na povel. Jak se asi takové paní cítí? Blbě. Taky bych se cítila blbě.
Stojíte celý život v lati a pak zjistíte, že to nebylo nutné. Že jste zapomněli zpívat, tančit, skákat radostí a nahlas plakat, když vám bylo ouvej, a že to nebylo nutné, protože to nic moc nepřineslo – svět se nestal lepším místem díky vaší poslušnosti. Vždycky když vidím ty pověstné dnešní děti takzvaně zlobit, usměju se na ně a usměju se na sebe a pro sebe. Mám hlubokou radost z jejich nezpůsobů. Vím, že se hledají, osahávají svoje pocity a jejich projevy a koukají, co to dělá s ostatními, noří se do světa uvnitř sebe a opírají se o svět venku, aby viděly, jak moc je pevný. Je snadné takové dítě zradit a zranit, usadit ho s rukama za zády a nechat ho mluvit, jen když je tázáno. Mnohem těžší je uvědomit si, co se doopravdy děje, když nás sevře strach, že se hlína příliš rozkutálí, že se to někomu třeba nebude líbit, že by bylo lepší nevyčnívat a nedělat vlny. Takový strach pak budí zlost. Proto se v takových situacích omlouvám, jsem vstřícná, vlídná a laskavá.
Nehádám se, neprudím a nejdu do konfliktu. Jistě, mohla bych začít ječet, že jsou to moje děti a vychovávám si je, jak chci já, že do toho milé paní nic není, chodník jí nepatří, binec už tu stejně je a trocha hlíny navíc ho nijak nezvětší, mohla bych ji zahnat větší zlostí, než cítí v tu chvíli ona. Jenomže zlo plodí zlo. Zlo nic nevyléčí. Dá se namítnout, že když se omluvím, bude si paní myslet, že má pravdu, a příště to zkusí znovu, na někoho si vyskakovat. A víte co, možná má pravdu. Svoji bolavou zraněnou pravdu. Můžeme ji mít obě. Dost možná, když zakusí, jaké to je, setkat se s laskavostí, nebude násobit zlost, ale uvědomí si, jak je to hezké, když jsou na sebe lidé prostě milí, i když by nemuseli být. Třeba, až nás příště potká, jak sedíme na hromadě hlíny a kutálíme dolů její hroudy, usměje se taky a řekne jen: „Takové pískoviště u parního válce vám tady zařídili, to se ale máme!“ Protože my se máme. Bolí nás nožičky z dlouhého výletu, je sychravo a nevlídno, ale máme se dobře. A kazit si to hádkou s neznámou paní? Ani za parní válec!
Autorka
Autorka
vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MF Dnes, nejprve jako kulturní redaktorka, později jako reportérka sobotní přílohy Víkend. Je spoluautorkou knihy Kapky na kameni o českých a slovenských rebelkách. Žije v Brně.
