Tedy pro nás je i ten vlak dost obyčejný, jsme totiž takzvaná carfree rodina. Rodina, která nevlastní auto. Pro hodně lidí kolem nás je to ale nepochopitelné.
„Jak, vlakem?“ ptala se mě známá.
„No, vlakem, zrovna trať Brno – Ramzová je skvělá, je to bez přestupu, jen si musíš pohlídat, že nastoupíš do správného vagonu, půlka vlaku jede ze Zábřehu do Šumperka a druhá půlka na Jeseník,“ vysvětluju. „A to jako všechno vezeš na zádech?“ ptá se ona.
To se zase divím já. Měla jsem jen střední batoh, navíc nikterak těžký, protože většinu jeho obsahu tvořilo náhradní oblečení pro děti, kdyby se na sněhu promáchaly nebo kdyby si dcerka zase vtipně počůrala kšandy od oteplovaček. No, a boby, jasně, ty se cestou na nádraží ráno ještě za tmy v blátivém Brně trochu pronesly, ale po výstupu z vlaku už jely samy po sněhu, sloužily navíc jako podsedák při svačení na svahu. Svačina se do batohu vešla v pohodě a navíc, jak jsme ujídali, byl batoh stále lehčí.
„A to se nebojíš, s dětma vlakem? Co kdyby vám to třeba ujelo! Nebo že to bude mít zpoždění, někde zůstanete trčet…“ říká známá. Naopak, vlak je super, obvykle jezdí na čas a člověka to donutí prostě na čas vyrazit, žádné ještě doma dodělám nádobí, mrknu do počítače, dáme si oběd – auto počká. Vlak ne, takže čas na výlet je skutečný čas na výlet, prostě nezbývá než se vlakovými okolnostmi nechat přinutit k dochvilnosti. Děti navíc ve vlaku čtou, poskakují, spí na sedačkách vleže a ne vsedě jako v autě. A aby si zašly na záchod, není nutné zastavovat.
Když jsem pak z Šeráku koukala dolů do údolí, nejvýraznějším bodem byla tři přeplněná parkoviště a kroužící auta, která neměla kde zaparkovat. To, že se vymykáme jako carfree rodina běžným standardům, jsem pochopila až před třemi lety, přitom auto nemáme už deset let. Tehdy jsem čekala čtvrté dítě a nejčastější otázka okolí nebyla: „Fíha, čtvrté dítě, jak to budeš zvládat?“ ale „Fíha, čtvrté dítě, jaké budete kupovat auto?“. Protože, jak mi došlo, běžné osobáky jsou dimenzované jen pro tři děti. Ten údiv, když jsem odpovídala, že žádné, protože žijeme bez auta, byl mnohem větší než údiv nad tím, že budu počtvrté rodit.
Jak nakupujete?
Jak nakupujeme? Jak navštěvujeme babičky? Jak jezdíme do školy? A na kroužky? Vlakem, tramvají, autobusem, na kole, koloběžce a pěšky. Hlavně pěšky. Děti tak žijí od malička, nepřijde jim na tom nic divného, vyznají se ve svém městě podle tramvajových linek a umí dobře číst odjezdové a příjezdové tabule na nádraží, umí odečítat zóny kvůli nákupu jízdenek a trasy výletů si pamatují podle názvů vlakových stanic. Má to samozřejmě svá úskalí. Několikrát jsme museli kompletně překopat program, když se zpoždění vyšplhalo na víc než hodinu, dobíhali jsme, mávali odjíždějícím zadním světlům vlaku, museli improvizovat a dvakrát jsme dokonce stopovali. Všechno to jsou ale události, které děti naučily, že všechno se dá vyřešit, není čas fňukat a házet flintu do žita. Česko je navíc země natolik obydlená, zasíťovaná a civilizovaná, že dojet a dojít se dá v pohodě vlastně odkudkoli kamkoli.
Setkala jsem se nedávno s výzkumem, který dělali na univerzitě v Olomouci. V něm žilo deset výzkumných rodin, které běžně auto vlastní, měsíc bez auta. Jako experiment, jako uzávorkovaný čas, v němž měly popisovat, jak náročné je překopat ve vlastních hlavách starý zvyk jezdit všude autem. Ze začátku to pro ně bylo těžké, čím déle ale život bez auta žily, tím to bylo snazší. S autem je to jako s čokoládou. Když ji mám ve skříni, nedá mi to a chodím ulamovat, dokud není dojedená. Rodiny z experimentu říkaly něco podobného – rádi bychom byli bez auta, ale když už ho máme, nakonec nám to nedá a vždycky najdeme důvod, proč to bez něj nejde. Moc dobře ale vím, že když si čokoládu nekoupím a přes zavřené dveře skříně na mě nepořvává, ani mě nenapadne mít na ni chuť. Protože auto nemám, je pro mě jednoduché ho nepotřebovat.
Pardon, už musím končit. Spěchám totiž na vlak!
vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MFDnes, nejprve jako kulturní redaktorka, později jako reportérka sobotní přílohy Víkend. Je spoluautorkou knihy Kapky na kameni o českých a slovenských rebelkách. Má čtyři děti. Žije v Brně.
