Za chvíli nám autobus opravdu zastaví, za volantem sedí strejc, a protože si nejsem jistá, jestli čekáme správně, říkám: „Dobrý den, jedete do Křoví?“ Mám dobrou náladu a zní to vtipně. Strejc se ale nesměje a s vážnou tváří odvětí: „Tady nic takového nemáme!“ „Ale v jízdním řádu Křoví je,“ mávnu rukou k odjezdové tabuli a zastávce. „To je starý, paninko,“ dí ten muž.

Děti se tváří zmateně a nešťastně – za dvacet minut máme totiž v Křoví sraz s kamarády a čeká nás celodenní pochod údolím Bílého potoka. A vypadá to, že se někde něco pokazilo. Přitom mapu jsem prošla, jízdní řády taky, všechno mělo navazovat.

„A je tady jiná zastávka? Někde jinde? Před nádražím?“ zkouším to směrem k řidiči, ale on vrtí hlavou.

A co budete dělat ve křoví?

„Jiná zastávka tady není, jenom tahle! A vy chcete do Křoví? Co budete dělat v Křoví?“ ptá se a najednou ťuká něco do pokladny u volantu a z ní vyjíždí lístek. „Jedno Křoví, dvacet korun,“ říká. Jenomže děti to nevnímají, ustupují od autobusu a syn má na krajíčku z představy zkaženého výletu, na kamarády z tábora, se kterými se máme potkat, se opravdu těšil.

„Vy jste si z nás dělal legraci?“ nevěřím vlastním očím a uším. „Vy jedete do Křoví a vodil jste nás za nos? Proč? Jste normální?!“ říkám řidiči a snažím se odcházející děti nahnat k autobusu, jsou zmatené a netuší, proč by měly nastoupit, když tenhle autobus do Křoví nejede. „Pan řidič si z nás dělá legraci, jede do Křoví, nastupujte,“ sunu je před sebe.

„Nono, vy máte nějak nudnej život, když nepoznáte vtip, nejste z Brna?“ hlaholí strejc. V tom zmatku úplně zapomenu na to, že máme z vlaku označení jízdenky integrovaného systému a dost možná nemusíme nic platit, dávám řidiči dvacku a nechápu. „Vy jste asi moc študovaná, když nerozumíte takovýmu vtipu,“ dodává řidič. Nějak se neumím smát. Prostě mi to nepřijde vtipné.

Jedeme do Křoví a já přemýšlím: jestli by si ten strejc dovolil podobnou legrácku, kdybych byla chlap. Kdybych s sebou neměla malé děti. Kdybych se na nic neptala a prostě řekla, že chci lístky do Křoví. Kdybych nebyla študovaná. Kdybych… hledám chybu u sebe.

Proč to udělal?

„Proč to udělal?“ ptá se syn. Hlava mu to nebere, chce vysvětlení, které bude odpovídat jeho logice, ale to, co se stalo, žádnou logiku nemá: řidič prostě vycítil snadnou kořist, chtěl se ujistit o své moci, mnoho příležitosti mít navrch jako řidič autobusu asi nemá. „Možná se špatně vyspal,“ snažím se před synem ustát jeho obraz světa, ve kterém si lidé pomáhají a na otázky odpovídají pravdivě, vtipy dělají tak, aby jim ostatní rozuměli, a omluvou pro nesprávné chování může být jen nějaké lidské selhání nebo neznalost, ne záměrné lhaní. Jenomže tenhle chlapík si omluvu nezaslouží. „Nebo je to prostě blbec,“ dodávám směrem k synovi. A k řidiči se otočím: „Mohla bych poprosit o vaše číslo?“ „Chcete číslo bot, nebo rovnou telefonní?“ řekne ten muž. A zase se vysmívá.

Ve světě, ve kterém žijeme, jsou ženy a děti pořád ti slabší. Je jedno, kolik máte škol, kolik vyděláváte, co jste jako žena dokázala. Čas od času se prostě střetnete s chlapem, který má potřebu se povyšovat a něco si dokazovat. A protože jeho moc spočívá v tom, že zrovna drží volant autobusu, kterým chcete jet, klidně si na vás zgustne. Co na tom, že vás vyvede z míry, zmate, že vám rozpláče děti nebo zkazí den. On měl navrch. Aspoň chvíli.

Výlet to byl krásný. Plný brodů, ostružin, nadšených dětí a spokojených rodičů. Do večera jsme na toho „vtipného“ pana řidiče skoro zapomněli. Ale až pojedeme příště někam, kde to neznáme, přeju si jen jedno: aby autobus, do kterého nastoupíme, řídila žena.

Můžu se mýlit, ale vsadím boty promáchané bahnem Bílého potoka, že ženskou za volantem by podobné laciné vtipkování směrem k matce se dvěma dětmi ani nenapadlo.

Klára Kubíčková

Klára Kubíčková

Vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MF Dnes, nejprve jako kulturní redaktorka, později jako reportérka sobotní přílohy Víkend. Je spoluautorkou knihy Kapky na kameni o českých a slovenských rebelkách. Žije v Brně. 

Článek vyšel v časopise Vlasta č. 38 z 15. 9. 2021.