Za chvíli nám autobus opravdu zastaví, za volantem sedí strejc, a protože si nejsem jistá, jestli čekáme správně, říkám: „Dobrý den, jedete do Křoví?“ Mám dobrou náladu a zní to vtipně. Strejc se ale nesměje a s vážnou tváří odvětí: „Tady nic takového nemáme!“ „Ale v jízdním řádu Křoví je,“ mávnu rukou k odjezdové tabuli a zastávce. „To je starý, paninko,“ dí ten muž.

Děti se tváří zmateně a nešťastně – za dvacet minut máme totiž v Křoví sraz s kamarády a čeká nás celodenní pochod údolím Bílého potoka. A vypadá to, že se někde něco pokazilo. Přitom mapu jsem prošla, jízdní řády taky, všechno mělo navazovat.

„A je tady jiná zastávka? Někde jinde? Před nádražím?“ zkouším to směrem k řidiči, ale on vrtí hlavou.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Glosa Aleny Němečkové: Proč nám děti umí tak snadno udělat radost?

A co budete dělat ve křoví?

„Jiná zastávka tady není, jenom tahle! A vy chcete do Křoví? Co budete dělat v Křoví?“ ptá se a najednou ťuká něco do pokladny u volantu a z ní vyjíždí lístek. „Jedno Křoví, dvacet korun,“ říká. Jenomže děti to nevnímají, ustupují od autobusu a syn má na krajíčku z představy zkaženého výletu, na kamarády z tábora, se kterými se máme potkat, se opravdu těšil.

„Vy jste si z nás dělal legraci?“ nevěřím vlastním očím a uším. „Vy jedete do Křoví a vodil jste nás za nos? Proč? Jste normální?!“ říkám řidiči a snažím se odcházející děti nahnat k autobusu, jsou zmatené a netuší, proč by měly nastoupit, když tenhle autobus do Křoví nejede. „Pan řidič si z nás dělá legraci, jede do Křoví, nastupujte,“ sunu je před sebe.

„Nono, vy máte nějak nudnej život, když nepoznáte vtip, nejste z Brna?“ hlaholí strejc. V tom zmatku úplně zapomenu na to, že máme z vlaku označení jízdenky integrovaného systému a dost možná nemusíme nic platit, dávám řidiči dvacku a nechápu. „Vy jste asi moc študovaná, když nerozumíte takovýmu vtipu,“ dodává řidič. Nějak se neumím smát. Prostě mi to nepřijde vtipné.

Jedeme do Křoví a já přemýšlím: jestli by si ten strejc dovolil podobnou legrácku, kdybych byla chlap. Kdybych s sebou neměla malé děti. Kdybych se na nic neptala a prostě řekla, že chci lístky do Křoví. Kdybych nebyla študovaná. Kdybych… hledám chybu u sebe.

Čtěte také

Eva Vychodilová

Čtěte také

Glosa Evy Vychodilové: Aby nám dětská moudra neprotekla ušima

Proč to udělal?

„Proč to udělal?“ ptá se syn. Hlava mu to nebere, chce vysvětlení, které bude odpovídat jeho logice, ale to, co se stalo, žádnou logiku nemá: řidič prostě vycítil snadnou kořist, chtěl se ujistit o své moci, mnoho příležitosti mít navrch jako řidič autobusu asi nemá. „Možná se špatně vyspal,“ snažím se před synem ustát jeho obraz světa, ve kterém si lidé pomáhají a na otázky odpovídají pravdivě, vtipy dělají tak, aby jim ostatní rozuměli, a omluvou pro nesprávné chování může být jen nějaké lidské selhání nebo neznalost, ne záměrné lhaní. Jenomže tenhle chlapík si omluvu nezaslouží. „Nebo je to prostě blbec,“ dodávám směrem k synovi. A k řidiči se otočím: „Mohla bych poprosit o vaše číslo?“ „Chcete číslo bot, nebo rovnou telefonní?“ řekne ten muž. A zase se vysmívá.

Ve světě, ve kterém žijeme, jsou ženy a děti pořád ti slabší. Je jedno, kolik máte škol, kolik vyděláváte, co jste jako žena dokázala. Čas od času se prostě střetnete s chlapem, který má potřebu se povyšovat a něco si dokazovat. A protože jeho moc spočívá v tom, že zrovna drží volant autobusu, kterým chcete jet, klidně si na vás zgustne. Co na tom, že vás vyvede z míry, zmate, že vám rozpláče děti nebo zkazí den. On měl navrch. Aspoň chvíli.

Výlet to byl krásný. Plný brodů, ostružin, nadšených dětí a spokojených rodičů. Do večera jsme na toho „vtipného“ pana řidiče skoro zapomněli. Ale až pojedeme příště někam, kde to neznáme, přeju si jen jedno: aby autobus, do kterého nastoupíme, řídila žena.

Můžu se mýlit, ale vsadím boty promáchané bahnem Bílého potoka, že ženskou za volantem by podobné laciné vtipkování směrem k matce se dvěma dětmi ani nenapadlo.

Klára Kubíčková

Vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MF Dnes, nejprve jako kulturní redaktorka, později jako reportérka sobotní přílohy Víkend. Je spoluautorkou knihy Kapky na kameni o českých a slovenských rebelkách. Žije v Brně. 

Článek vyšel v časopise Vlasta č. 38 z 15. 9. 2021.

Čtěte také

Iva Hadji MOUSSA miluje léto

Čtěte také

Glosa: Kouzlo manželství spočívá i ve sdílení rozdílů a malicherných půtkách