Je to prostě takové lidské, že. Stává se to čas od času každému. I vejdeme do Moravské galerie, do jejího Místodržitelského paláce, hodně jsem toho v té instituci zažila jako jedna z prvních tiskových mluvčí, jako provozovatelka kavárny a přilehlého festivalu na nádvoří. Jenomže záchody, které vždycky byly otevřené, mají na dveřích ceduli Klíč na vyžádání. Jdeme s dcerou a mámou na pokladnu, požádat o klíč.

Lidské potřeby, Schiele, Mucha, Loos i Hoffmann

„Jdete na expozici?“ ptá se vlídně pán z ostrahy.

„Dnes ne,“ říkám mile já. „Jen se nám chce čůrat, jsme tu na náměstí na Maratonu hudby.“

„To nevadí,“ dí ten muž uvědoměle. „Tady máte klíč, expozici můžete navštívit příště, moc se povedla. Schiele, Mucha, Loos, Hoffmann, prostě stojí za návštěvu!“

„Díky, možná bychom mohly mrknout, víte, máme volné odpoledne, tak jo, tři vstupenky, prosím, dětský, seniorský a dospělý.“

Nechci ani novinářskou slevu, když je tak milý, ráda podpořím tuhle instituci evropských rozměrů. Však ta expozice se jmenuje Brno předměstí Vídně! Rychle se vyčůráme a strávíme inspirativní hodinu v expozici. Příště, až půjdeme kolem, si vždycky vzpomeneme na to báječné milé přijetí a pochopení nízkých lidských potřeb, jakým čůrání tří holek uprostřed města je.

Tak to by nešlo

Ten příběh je pravdivý. Skoro celý. Tedy až do věty, v níž pán z ostrahy řekl: „To nevadí, tady máte klíč.“ Neřekl to. Klíč nám nedal. Prý sem chodili bezdomovci. A že to by nešlo, vyprdnout se na expozici a jít se jenom vyčůrat. Kam bychom došli, že. Tohle nejsou veřejné záchody! Klidně si zavolejte panu řediteli! Klidně si stěžujte!

Příště, až půjdeme kolem, si vždycky na to přijetí vzpomeneme. Loos, Mucha a Schiele jsou bezpochyby povedení. Jen to Brno je prostě už sto let pořád takové… předměstí Vídně.