Klára Kubíčková

Glosa kláry kubíčkové o nízkých potřebách a o tom, proč je brno předměstí vídně

Bylo to skvělé odpoledne. Uprostřed prázdnin v Brně na Maratonu hudby. S dcerou a mámou si vykračujeme po bulvárech, tři generace ženských, lížeme zmrzlinu, máme čas, dáváme si flašinetáře a loutkaře. Zastavíme se na Moravském náměstí. A mezi programem se nám chce čůrat.

Je to prostě takové lidské, že. Stává se to čas od času každému. I vejdeme do Moravské galerie, do jejího Místodržitelského paláce, hodně jsem toho v té instituci zažila jako jedna z prvních tiskových mluvčí, jako provozovatelka kavárny a přilehlého festivalu na nádvoří. Jenomže záchody, které vždycky byly otevřené, mají na dveřích ceduli Klíč na vyžádání. Jdeme s dcerou a mámou na pokladnu, požádat o klíč.

Lidské potřeby, Schiele, Mucha, Loos i Hoffmann

„Jdete na expozici?“ ptá se vlídně pán z ostrahy.

„Dnes ne,“ říkám mile já. „Jen se nám chce čůrat, jsme tu na náměstí na Maratonu hudby.“

„To nevadí,“ dí ten muž uvědoměle. „Tady máte klíč, expozici můžete navštívit příště, moc se povedla. Schiele, Mucha, Loos, Hoffmann, prostě stojí za návštěvu!“

„Díky, možná bychom mohly mrknout, víte, máme volné odpoledne, tak jo, tři vstupenky, prosím, dětský, seniorský a dospělý.“

Nechci ani novinářskou slevu, když je tak milý, ráda podpořím tuhle instituci evropských rozměrů. Však ta expozice se jmenuje Brno předměstí Vídně! Rychle se vyčůráme a strávíme inspirativní hodinu v expozici. Příště, až půjdeme kolem, si vždycky vzpomeneme na to báječné milé přijetí a pochopení nízkých lidských potřeb, jakým čůrání tří holek uprostřed města je.

Tak to by nešlo

Ten příběh je pravdivý. Skoro celý. Tedy až do věty, v níž pán z ostrahy řekl: „To nevadí, tady máte klíč.“ Neřekl to. Klíč nám nedal. Prý sem chodili bezdomovci. A že to by nešlo, vyprdnout se na expozici a jít se jenom vyčůrat. Kam bychom došli, že. Tohle nejsou veřejné záchody! Klidně si zavolejte panu řediteli! Klidně si stěžujte!

Příště, až půjdeme kolem, si vždycky na to přijetí vzpomeneme. Loos, Mucha a Schiele jsou bezpochyby povedení. Jen to Brno je prostě už sto let pořád takové… předměstí Vídně.

Ivana Jirešová

Ivana jirešová: jak stárnu, jsem šťastnější. pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Herečka Ivana Jirešová je velká sympaťačka. Na obrazovce, i naživo. Dokonce i když líčí neveselá období svého života, neztrácí úsměv.

Když se kolem vás před lety strhla bulvární mela, co se vám osvědčilo: ignorovat, nebo bojovat?

Pořád jsem tu správnou cestu nedokázala objevit, nevěděla jsem kudy kam – ignorovat, pouštět se do toho? Jenomže když se pustíte do boje, rozjede se další kolo. Když jsou dnes kolem Sofi nějaké dozvuky, pořád si nejsem jistá, jestli a jak to řešit, kde je ta správná míra. Jsem povahou celkem flegmatik, na druhou stranu v těchhle situacích se musíte rozhodovat rychle, což je pro mě přetěžké... Někdy navenek vypadalo všechno v pořádku, pak přišla hrozná darda a plácla jsem sebou do úplného bahna – proč se mi to děje, co dělám špatně... uf.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Když je člověk sám za sebe, je to jedna věc, jak jsou do toho zapletené děti, je to stokrát horší.

Být matkou mi připadá s věkem jako čím dál těžší úkol. A jak je Sofi ve fázi dospívání, kladu si otázky, jestli jsem dobrý rodič, jestli jsem někde něco zásadně nezvorala... Možná že je nejlepší zas nad tím tak strašně nedumat a snažit se prostě dělat to, co člověk považuje v danou chvíli za nejlepší. Možná trochu klišé, ale je to tak.

Čtěte také

Eva Benett

Čtěte také

Eva Benett ví, co prožívají ženy, kterým je přes 40, jsou bezdětné a singl

Taky jsem se dočetla, že se dostala na konzervatoř, gratuluju!

No... Upřímně, já jsem to nechtěla. Nijak jsem ji nepodporovala, nejsem zdaleka nadšená, teď v září nastupuje. Je samozřejmě fajn, že se někam dostala, že se těší, ale já o téhle profesi vím své a snad to nebude znít sobecky, ale budu s ní celé to marty­rium zřejmě prožívat, jako jsem ho prožívala sama. Spíš kdyby dělala nějaký jiný obor, s potěšením bych se od ní přiučila.

Čtěte také

Petra Malíšková

Čtěte také

Petra Malíšková o finančních poměrech hudebníků i marné snaze udržet manželství

Jaká jsou ta negativa?

Někdy je tahle práce hodně energeticky náročná, psychicky i fyzicky. Někdy točím, někdy hraju muzikál, přejíždím, zpívám, musím být stoprocentně fyzicky i psychicky v dobré kondici, což je pro mě při neustálém pohybu mezi lidmi náročné udržet, protože coby introverta mě dobíjí samota, tam získávám energii. Na druhou stranu hraní je něco jako meditace, dostanu se do jiného světa, jsem někdo jiný, za koho se můžu trochu schovat. Slyšela jsem výstižnou větu: Není tak těžké zahrát krásné velké role, ale je těžké je dostat. Pravda! Ordinace – to byla celé náhoda.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Koučka Michaela Holišová o tom, v čem je stejné vedení týmů a výchova dětí

Mně by asi vadila ta neustálá nejistota.

To je nezbytná a obtížná součást téhle práce, přitom já jako Rak jistotu potřebuju, musela jsem v sobě odvést velikou práci. Plus nemám ani moc jistot v osobním životě, mám za sebou nejrůznější karamboly, hlavně co se partnerských vztahů týče, základnou je pro mě stále moje rodina a Sofi. Paradoxně se cítím čím dál tím líp. Jako by mi stárnutí pomáhalo být šťastnější.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Sofie vám také dělá radost.

Ano. Jen občas mě napadne, jak to bude mít do budoucna, nemá úplně ideální vzor rodiny, a samozřejmě přemýšlím nad tím, jaké budou následky střídavé péče a všech těch dramat okolo. Občas se uchlácholím starou dobrou pravdou: že je vše tak, jak má být. Nedávno jsem říkala jednomu režisérovi, že ji k mému překvapení vzali na konzervatoř, ačkoli předtím nikdy nikde nevystupovala, nezpívala, nehrála, nikdy ani nebyla na žádné soutěži, a on mi řekl, že život se mnou je jedno velké drama, tak ať se nedivím, že má dramatický talent! Super řečeno!

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Lucie Trmíková: Proč si přestala barvit vlasy a co ji baví na stárnutí

Když se vrátím k partnerství, tak chlapi až na výjimky na ta dramata doma moc nejsou.

Já myslím, že moc neumím být rovnocenný partner. Jsem pořád mezi lidmi, a když přijdu domů, většinou nechci mluvit, vyprávět, komunikovat. Navíc mě muži dost často podezírají.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Jako z nevěry?

Nevím. Často slýchávám, že jsem chladná a egoistická. S tím na mě někdy vyrukuje i moje dcera. Je to spíš tím, že neumím některé věci dávat najevo, mám kolem sebe vybudovanou hradbu, ochranný val, za kterým se schovávám. Podle mě je to tím, že jsem přecitlivělá. Ale ve svém věku se nebudu na nic vymlouvat, samozřejmě s tím pracuju a učím se lépe komunikovat!

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Vlasta, číslo 36, který je nyní na stáncích.

Vlasta, číslo 36 Zdroj: Monika Navrátilová/VLM