Sotva začal školní rok a už to doma zase poslouchám: „Zítra máme na sedmou. Tělák. Budeme běhat na známky v sedm ráno. V sedm ráno já sním svůj vlhký sen… O jogurtu a müsli, samozřejmě, maminko, neboj se!“ dí mé vtipné dospělé, ale stále spíš pubertální, dítě. Dítě, které letos maturuje. Nematuruje z tělocviku, přesto balí už v devět večer maturitní otázky z češtiny do neúhledné kupičky na psacím stole a jde spát, protože má vstát v šest, aby si v sedm zaběhal na známky. „Mám ti napsat omluvenku?“ zkouším ho zachránit, ale bručí něco o tom, že si coby plnoletý omluvenky píše sám a ranní nevolnost fingoval den před tím, kdy měli na sedmou třídnickou hodinu. Když v šest ráno chystám svačiny pro ostatní děti a dopisuju texty do práce, plouží se studenou kuchyní a nechce ani kafe, že by se mu po něm chtělo na ovále dost pravděpodobně čůrat.
Ze všemožných výzkumů dávno vyplývá, že začínat školu před devátou je zlo. Že se děti stejně nesoustředí, jsou malátné a ospalé, že první hodiny prospí. Přesto je to rok od roku stejné. Kdy ty děti snídají, když do sebe v šest ráno nedostanou pořádné jídlo? Jak to dělají přespolní? A jak mají fungovat odpoledne při přípravě maturitních otázek, jakýchkoli jiných úkolů a v kroužcích, když už mají místo poledne odpoledne a večer usínají u televizních zpráv? Tedy ty velké. O těch malých, které by si měly hrát a pobíhat a blbnout a lítat – a místo toho se jim klíží oči – nemluvě.
Naslouchat tělu
Jsou školy, kde to jde. Povětšinou soukromé nebo takzvaně alternativní. Ale co je, šmankote, alternativního na tom, že naslouchám dětskému tělu a beru v úvahu objektivní výzkumy? Ve většině škol to nejde a děti rozlepují oči až někdy o velké přestávce. Že jim první hodiny utekly a nic moc z nich nemají? Jak to, že to nikomu nevadí? Copak by všem rodinám neprospělo, kdyby se mohly ráno potkat u společné snídaně a v klidu se mezi osmou a půl devátou rozejít za svými povinnostmi? Copak by to nevyhovovalo i samotným učitelkám a učitelům?
Když tohle své rozhořčení sdílím s kamarádem, jehož maminka desítky let učila, namítá, že by se nestihlo probrat všechno učivo a že by pak všichni museli být ve školách o to déle. Na argument o učivu neslyším – je lepší probrat méně a lépe než jen odpapouškovat to, co je předepsané, před spícími hlavami se zavřenými mozečky. A že by se pak muselo zůstávat ve škole třeba do čtyř? Není to náhodou tak, že se tam stejně zůstává, protože malé děti si zaměstnaní rodiče stejně nevyzvednou dřív než v půl páté? Copak někdo ze zaměstnaných rodičů umí skončit v práci ve tři? Odpoledne balancujeme věčným sprintem mezi školkou, školou a kroužky a ladíme harmonogram tak, aby se všechno stihlo. A vyspat se na to o hodinu déle by nám jen pomohlo.
Rakousko-uherské školství jednou nastavilo brzké ranní vyučování a my to už dvě století držíme. Tehdy to asi mělo svoje důvody. Spát se chodilo se slepicemi a ráno se vstávalo s ohledem na hospodářství nebo ranní sirénu v továrnách. Společnost se proměnila. Ale školy mnohdy zůstávají ostrovem konzervativní neměnnosti. Nejenom v tom ranním vstávání. „Zítra píšeme. Shakespeare, Cervantes a někdo další. Shakespeara jsem hrál v dramaťáku a viděl jsem všechna zpracování Romea a Julie, Cervantese znám z Terryho Gilliama. Ale ten zbytek! Nějakej Petrarca a Boccaccio, děs, vůbec to nepobírám,“ svěřil se včera budoucí maturant. Že by mu někdo ve škole předal lásku ke klasice jinak než frontálním útokem skrze seznam stěžejních děl? Jdu mu pustit Pasoliniho Dekameron a vyndávám z knihovny Sto sonetů Lauře, aby si je aspoň osahal. Dekameron zvládne, zapadne do jeho fórků o vlhkých snech.
Zbývá se jen modlit, aby tu písemku nepsal v sedm ráno.
Autorka vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MF Dnes, nejprve jako kulturní redaktorka, později jako reportérka sobotní přílohy Víkend. Je spoluautorkou knihy Kapky na kameni o českých a slovenských rebelkách. Žije v Brně.