Vadí mu třeba to, jak se s ním jedná během návštěv v jeho bance. Dříve byl zvyklý na osobní přístup zaměstnanců a dnes, kdy se většina agendy řeší na internetu a v aplikacích či případně pomocí automatických rad v telefonu, si často neví rady.

Proto se rozhodl založit internetovou petici, pod kterou se k dnešnímu dni podepsalo přes šest set tisíc lidí a podpisů stále přibývá. Píše v ní: „Je mi téměř 80 let a je mi velmi líto, že banky zapomněly na starší lidi, jako jsem já. My těm přístrojům nerozumíme. Nezasloužíme si to.“ Stěžuje si také na to, že zaměstnanci banky se k němu často chovají jako k idiotovi, protože neumí pracovat s počítačem.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Milé dcery, ráda bych vás varovala! Ale když vy si na to musíte přijít samy

Možná byste svůj podpis pod petici rádi připojili i vy. Poslední dva roky v pandemii, kdy bylo tak často třeba nahradit osobní kontakt tím „počítačovým“, totiž situaci ještě víc vyhrotily. Ti, co neumějí pracovat s novými informačními technologiemi, jsou teď na tom ještě hůře. Společnost na jednu stranu dělá z lidí ve vyšším věku hlupáky, kteří se nedokážou ani objednat na očkování, na druhou stranu je ale zjevné, že bez schopnosti pohybovat se v online prostředí je život komplikovanější. Jenže pohybovat se v něm stojí dost sil.

Vyzkoušela jsem si to na konci minulého roku, když jsem s hrůzou zjistila, že můj řidičský průkaz je propadlý. Moc dobře jsem si pamatovala, jak moc časově náročné bylo před lety jeho obnovení. Vyčkat jednu frontu, požádat, vyčkat druhou frontu na vydání… Několikaminutovým googlením jsem ale zjistila, že můžu požádat online. Jsem holka technologicky zdatná, je mi přece jen padesát, to zvládnu. Maličko jsem se vyděsila, když jsem zjistila, co všechno to znamená. Nejdřív potřebuju přístup do takzvaného Portálu občana. A k tomu potřebuju klíč, který ověří moji identitu. A klíč si musím stáhnout do mobilu a možná vlastně nemusím, protože už jeden mám z přihlašování do banky. Pak ale ještě musím na Czech POINT, anebo ne?

A v tu chvílí se moje technologické sebevědomí dokonale hroutí. Mám eObčanku? Národní bod je to samé jako Portál občana? Mám se rozplakat? Poprosit o pomoc svoji desetiletou dceru? Nebo tu třicetiletou, která mi řekne, že na tohle nemá nervy?

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Matky jsou hrdinky! Vystát frontu, ušít šusťákovku a pak zachránit lidstvo

Moc bych si v takové chvíli přála, abych mohla zavolat reálnému člověku. Místo toho jsem si mohla pustit videonávod, který mě jen znejistěl. Nebudu vás unavovat všemi slepými uličkami, kterými jsem si prošla, ani rozhodováním se o tom, zda k přihlášení použít PIN, obrázek, otisk prstu nebo rozpoznávání obličeje. V beznaději jsem došla na Czech POINT, kde byla sice sympatická a milá úřednice, ale vůbec mi nepomohla, protože „ona má Samsung a já iPhone“.

Záchranou mi byl můj kamarád, který se ocitl úplně náhodou na stejném místě. Je mu padesát a celý život se živí jako ajťák, po půlhodině jsme byli oba zpocení, ale dali jsme to. Jsme staří, ale nejsme idioti, chtělo se nám říci. Jenže my jsme si jako idioti připadali.

Moc bych si na konci těchto řádek přála dát nějakou moudrou radu ve smyslu: Nezakrňte, učte se nové věci, stahujte aplikace, skypujte s vnoučaty, ale možná se taky podepíšu pod petici doktora Carlose San Juana. Pod petici, která chce, aby tenhle svět byl i pro starý. Prostě i pro ty z nás, co si pamatujeme, jak byl před 30 lety do Česka zavedený internet a začala nová éra. Éra, kdy spolu lidi nemusejí mluvit, ale moc by chtěli.

Autorka

je editorka webu Vlasta.cz, novinářka, scenáristka, matka dvou dcer a babička jedné vnučky. S otcem druhé dcery žije v Praze.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jaké jsou dnešní babičky? Umí pěstovat marihuanu nebo mají slepice jako Klusovi?