Právě oteplovačky, boty, co v nich nemrznou nohy, a nepromokavé rukavice jsou pro mě pořád trochu symbolem luxusu. Protože já se při čekání na autobus namrzla dost. Pamatuju si maminku nešťastnou z toho, že nikde nemají pořádné sněhule ani oteplovačky, ani šusťákové rukavice, aby mi na lyžích nebyla zima. Sháněla je po kamarádkách, pletla je, šila je a mezitím stála frontu na mandle do vánočního cukroví.

Čtěte také

Barbora Antonová, aktivistka a ředitelka Ženského spolku Vesna

Čtěte také

Charita pro Ukrajinu: Nenoste staré oblečení, nejednejte na vlastní pěst

Po večerech navařit a uplést svetr

Ženy, co v socialismu vychovávaly nás, dnešní padesátníky, jsou prostě hrdinky. Rodily samy v porodnicích, kde jim nalajnovali nejen to, kdy budou kojit. Předpokládalo se, že budou pracovat, starat se o své nemocné rodiče, po večerech vařit, plést svetry, v sobotu uklízet a že vystojí fronty na všechno to zboží, které dneska z regálů doslova přetéká. A když ho neseženou, tak ho prostě ušijí. Nemohly si nakoupit na e-shopech, nemohly si pozvat domů paní na uklízení, nemohly si najmout chůvu nebo třeba domluvit částečný úvazek. Neměly auto, a když ano, tak většina z nich prostě neřídila. Měly manžely, kteří si v té době ještě drželi jasnou linii dělení práce na ženskou a mužskou, a to bez ohledu na to, že při bydlení v paneláku prostě žádná specificky mužská práce nebyla potřeba. Snad jedině vyměnit žárovku….

Znova jsem si to uvědomila, když před měsícem zemřela moje bývalá tchyně. Měla jsem ji ráda. Narodila se v bohaté rodině, když byla malá, určitě měli doma služku či paní k dětem. Jenže v době, kdy dostudovala svoji vysněnou medicínu a rozhodla se jako jedna z prvních žen v Česku věnovat tak těžkému odboru, jako je dětská neurologie, byl tady socialismus. A tak vstávala v půl šesté, dělala atestaci, vychovávala své syny a večerní vaření si zjednodušovala dokonalým systémem. Jídelníček na jednotlivé dny v týdnu se opakoval s železnou pravidelností, takže každý čtvrtek bylo jasné, že na stole najdete rajskou polévku. Celé dny zachraňovala malé děti, z víkendových služeb se vracela vyčerpaná a já jsem byla moc ráda, když mi někdy vyprávěla příběhy z nemocnice, které dopadly dobře. Těch smutných, kdy po týdnech boje nakonec museli miminko odpojit od přístrojů, je ale v mých vzpomínkách nějak více.

Čtěte také

Angelina Karjakina

Čtěte také

Ukrajinská novinářka: Do války můžou být povolány i ženy. Mnohé se bojí o děti

Kdyby takhle vzdělaná paní žila na západ od našich hranic, zůstala by bydlet v rodinné vile a měla by paní na úklid, chůvu k dětem a večeře by si kupovala v restauraci na rohu. Kdyby byla muž, šla by si po službě zaběhat a pak by u večeře pochválila děti, jak se pěkně učí… Kdyby byla na vrcholu kariéry dneska, mohla by online nakoupit oblečení pro děti bez fronty, objednat nákup až ke dveřím, jednou za týden si nechat uklidit a nikdo by se nedivil, že její muž doma vysává.

Matkám ze 70. a 80. let se o takovémto světě ale ani nesnilo. O světě, kde si můžete vybrat porodnici a kojit každých pět minut, o světě, kde můžete, ale taky nemusíte, novorozencům koupit kašmírové ponožky, o světě, ve kterém vám nákup postaví za dveře, o světě, kde mají v regálu mandle úplně vždycky, o světě, kde se dětské zimní boty koupí kdykoli za pět stovek, a ještě si vyberete barvu. Čest mojí mamince, čest všem mým tchyním! Máte náš vděk a obdiv. Vaše hrdinství s ohledem na současnou válečnou situaci teď asi bude potřebovat mnoho žen. Hodně sil!

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jaké jsou dnešní babičky? Umí pěstovat marihuanu nebo mají slepice jako Klusovi?