Prohlížela jsem si fotky skvostně vybavených stanů, týpí, maringotek, hausbótů, srubů i architektonicky zajímavých chat a boudiček. Na zemi i v koruně stromu, na břehu i uprostřed rybníka… Fotky tak lákavé, že jsem málem přehlédla zařazení do kategorie „levné ubytování“, které často přesahovalo čtyři tisíce korun – za noc v lese.
„Kdy už se vrátíme na chatičku?“ vytrhly mě ze zasněného a mírně závistného listování děti, které už snědly i druhého indiána s růžovou pěnou. „Tak moment! Vždyť náš rodinný pobyt na chatě je přece taky glamping jako vyšitej!“ řeklo mé moudřejší já tomu, co se nechalo oslepit leskem přepychových interiérů na křídovém papíru. Přiznávám, zastyděla jsem se. O to větší vděčnost jsem cítila po zbytek dní strávených na Písecku – pokaždé když jsem přemýšlela o vlastní definici luxusu.
Už jen to, že vám někdo půjčí chatu, je v době rostoucích cen luxus nad luxusy (děkujeme, Hani a Kájo). K nezaplacení je také její historie – stavět svépomocí ji začal strýček manžela sestřenky mého muže na konci šedesátých let. Tehdy ho vyhodili z vysoké školy, protože odmítal psát politická hodnocení svých podřízených. Krásný obdivuhodný člověk, kterého si už jen matně vybavuju z doby před dvaceti lety, kdy jsem ho na chatě poprvé a naposled navštívila spolu s mým budoucím manželem. Strýček ji postavil na naprosto luxusním místě – de facto na samotě, v remízku, který dnes tvoří už vysoké jehličnany, vzrostlé duby a staré ovocné odrůdy, s výhledem do zvlněné krajiny polí, luk a lesů malebných jižních Čech. A z toho plyne jedno „glamour“ za druhým. Noci tiché, jen občas říznuté zvířecími zvuky. Obloha bez světelného smogu, zato se superúplňkem, který kolem třináctého ozařoval noční krajinu jako reflektor. Na trnky podél příjezdové polňačky bylo ještě brzy, ale pro praváky a suchohřiby stačilo jen sejít z terasy pod stromy. A první letošní smaženici jsem mohla nostalgicky servírovat na nádobí ještě ze sedmdesátek, kdy jsme se s mužem narodili.
Okolní krajina letos ještě nestačila vyprahnout, takže i vody ve studni bylo luxusně, přesto jsme jí šetřili. Naučili jsme se to před lety právě tady, když se naneštěstí porouchalo čerpadlo a my museli z chaty předčasně odjet. Kupovat balenou vodu a ve velkém ji dovážet z vesnice za humny nám tenkrát přišlo jako zbytečný luxus. Od té doby šetříme vodou i doma – odchytáváme ji v umyvadle a vanu nevypouštíme, vodou nabíranou do kyblíku pak splachujeme. Moji rodiče to doma dělali snad odjaktěživa a já nad tím nevěřícně kroutila svou náctiletou hlavou. Možná taky kroutíte, protože voda tekoucí z kohoutku není pro většinu Čechů vzácnost. Pro nás má do jisté míry punc luxusu získaný právě na strýčkově chatičce uprostřed parného léta. Ať je vaše druhá polovina prázdnin luxusní do té míry, abyste byli sami spokojení.
HANA HALFAROVÁ
Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.
ZDROJ: časopis Vlasta