Jasně, roušky. Nejedna kamarádka v mém věku se na sociálních sítích radovala, že po ní chtěli u pokladny ukázat občanku, když si ve čtyřiceti kupovala víno na večer, aby spláchla distanční výuku i domácí izolaci. Já to mám s tím „š“ na konci rozpolceně. Doteď nevím, jestli mě od cizího muže těší (stará si ale nepřipadám), nebo pohoršuje. Rozhodně mě ale mrzí, když kouzlo vykání včetně přechodového rituálu nabízené tykačky mizí.

Uživatelkou sociálních sítí jsem jen pár let a mezi přáteli na Facebooku mám lidi, které jsem (i kvůli pandemii) nikdy nepotkala osobně. Přesto mi někteří z nich začali tykat. Někdy na to přistoupím, jindy ne, protože mi je vykání bez osobního „poprvé“ přirozenější. Ale pokaždé v tom mám zmatek a nevím, komu pak ještě vykat a komu už tykat…

Tuhle jsem potkala jednoho svého FB přítele naživo. Popíjeli jsme vedle sebe na vzduchu kávu z výdejního okénka, poprvé prohodili pár slov (když nepočítám komentáře na síti) a… on mi tykal. A mně to bylo líto. Že mu jako žena nemůžu nabídnout tykání. Že si pak nepodáme ruce – možná by mi ji býval i políbil, když je to básník? Že se jen náznakem neobejmeme nebo se jen mírně neukloníme… Prostě žádné rituální gesto, kterým bychom naše vykání ukončili. Protože se holt už známe ze sociálů.

Přitom s vykáním se dají dělat věci! S bývalým kolegou kdysi v redakci, kam jsem nastoupila jako nováček, jsme si záměrně vykali celý rok! Ostatní, s nimiž jsem si potykala hned, se nám smáli, pak si ťukali na čelo, ale my tu hru hráli dál. A rádi. Když jsme pak vykání chtěli zlomit, nešlo to. Museli jsme se důkladně opít, hodně při tom mluvit a snažit se, aby tykání naskočilo. Ten večer nám alkohol asi pomohl, ale pamatuju si, že jsem druhý den ráno přišla do redakce a stejně mu řekla „Dobrý den, pane kolego!“ místo „Ahoj, Davide!“.

Přiznám se, že jsem si dlouho vykala i se svou životní láskou. S manželem jsme si první roky „před“ hodně psali. Desítky e-mailů, zpráv, pohledů, dopisů… I když jsme si při osobních setkáních tykali, na papíře zůstávala hra na vykání. A při ní motýli v břiše s každým otevíraným e-mailem či dopisem. Jemně dráždivé vykání plné očekávání, nevinná hra se slovíčky, která nás sbližovala… Po devatenácti letech vztahu si už samo sebou nevykáme, ale oba si tuhle vykací zamilovávanost pamatujeme. A kdyby ne, máme to schované černé na bílém.

Hana Halfarová je novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.