Letos jsem ale jednoduchou matematikou dcery druhačky došla k výsledku, který mnou přece jen trochu zalomcoval. Kdybych tu měla čas vyměřený jako můj tatínek, mám před sebou už jen pětadvacet let. A takové počty mě poněkud zaskočily. Protože mi je de facto jedno, kolik mi je let, ale rozhodně mi není jedno, kolik mi ještě zbývá. A touto optikou středního věku (podle Světové zdravotnické organizace se totiž ve čtyřiceti pěti láme období mladého a středního věku) jsem začala přemýšlet o tom, na co vše už jsem dost stará…

Například nezdravit jako první starousedlíky chlapy, kteří beztak svou odpověď jen zab(r)učí. Netrávit čas s lidmi, kterým pokaždé přinesu pomyslnou misku plnou malin a oni mi ji vždy vrátí prázdnou. Nevyjednávat o hodnotě vlastní práce s někým, kdo mě od začátku podhodnocuje. Nenutit teenagery tykat mi, když nechtějí, protože už bych klidně mohla být jejich matkou… A jsme zase u toho věku, u jeho přijetí a smíření se. Pro někoho citlivé téma, o kterém by se dokonce nemělo psát. Nedávno se mě jedna žena před šedesátkou ptala, proč u našich „Vlastích“ respondentek uvádíme ve vizitkách jejich věk? Prý je to až neuctivé.

Páni, tedy dámy, to mě ani ve snu nenapadlo! Zvlášť když si jako autorka rozhovorů zakládám na tom, že se snažím „své“ ženy především chránit. A když svůj věk zveřejnit nechtějí, což jsou jen výjimky, samo sebou jejich přání v redakci respektujeme. Dumám nad tou otázkou doteď, mezitím jsem se poptala. Maminky jednasedmdesátnice, která by svůj věk netajila (konečně bych měla udělat a sepsat rozhovor s vlastní mámou!) a je ráda, když si jako čtenářka umí představit, kolik a v kolika toho má žena z rozhovoru odžito. Šéfredaktorky Aleny, která nám s mamkou dává za pravdu: „Naše čtenářky hledají v rozhovorech ztotožnění. Řešíme v nich vztahy, rodičovství i dětství, životní karamboly i vítězství… Uvést věk k takovému typu interview patří, protože tím vše usadíte do kontextu… A je to jen číslo, u mě aktuálně 46. Z mé zkušenosti – většina Češek s uvedením věku nemá problém.“

Zde je moje odpověď na otázku v titulku: důležité je, CO máme odžito – je to naše bohatství, které nám navždy zůstane. Jak dlouho žijeme, o tom můžeme samozřejmě mlčet, ale i mluvit. S moudrostí, noblesou i humorem – třeba jako úchvatná Marie Rottrová ve svých osmdesáti (naskočí mi hned náš prosincový rozhovor). Ve vší úctě, s obdivem a pokorou.

HANA HALFAROVÁ 

Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

Článek najdete v časopise Vlasta č. 18, který je ještě dnes na stáncích.