Hana Vagnerová

Retro z vlasty - hana vagnerová: vždycky jsem toužila po charakterních rolích

Kdyby poslechla rodiče, byla by z ní po jejich vzoru programátorka nebo ekonomka. Hana Vagnerová (39) ale hraní vždycky milovala a bez něj už si svůj život nedokáže představit. Upřímně? Ani já bych tuto akční a věčně vysmátou krásku do kanceláře neposadila. Ještěže si tenkrát dupla… Zatímco nyní vstoupil do kin její nový film Hranice lásky, před sedmi lety si s redaktorkou časopisu Vlasta povídala o seriálu Expozitura.

Máte za sebou přes padesát filmových a televizních rolí. Musíte ještě vůbec chodit na konkurzy, nebo k vám role přicházejí samy?

Musím, a jsem ráda, když se dostanu do hry, na jejímž konci mám šanci roli získat. Třeba s Expoziturou jsem měla fakt kliku.

To byl hodně oblíbený seriál.

Expozitura byl hlavně skvělý projekt, o kterém si myslím, že má smysl. Napsali to novináři a je to o tom, co se v naší republice opravdu děje, co by lidé měli vědět. Pokračování s podnázvem Atentát jsme dotočili před rokem a jsme rádi, že už běží. Expozitura se do televize dostala až po čtyřech letech od dotočení, a tehdy už téma Berdychova gangu nebylo moc aktuální.

Jenže Atentát je na rozdíl od Expozitury smyšlený.

Bere si pouze určité motivy. Objevuje se tam případ právnické fakulty, předražených pandurů a podobně.

Zajímala jste se o kauzy, ze kterých Expozitura nebo teď Atentát vycházejí?

Expozitura se točila v roce 2008 a to jsem byla ve stavu, kdy jsem se o tyhle věci ani o politiku moc nezajímala. Nečetla jsem noviny, byla jsem ve svém malém hereckém světě a řešila jsem, kdo co hraje. Takže to pro mě byla úplná novinka. Teď o sedm let později už tak naivní nejsem. Je vlastně hezké, že jsem zestárla s tou hrdinkou a z malé naivky, která někam přijde a je rozhořčená z toho, jak někdo může být zlý, se stala žena, která už má něco za sebou.

V Expozituře jste hrála policistku – umíte si představit, že byste jí byla i ve skutečnosti?

V žádném případě. Oproti Heleně Kahnové jsem pořád naivní. Člověk pak asi vidí kolem sebe jenom temno a v lidech jen to nejhorší, zabývá se už jenom strašnými věcmi. Na to bych neměla odvahu. Helena je pro mě největší hrdinka. Jí tehdy bylo osmadvacet, měla malé dítě a všechno ukazovalo na to, aby nic nedělala, aby si nechala pro sebe to, co ví, a žila si svůj život. A ona se přes to všechno rozhodla zlu postavit.

Čtěte také

Lívia Klausová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Lívia Klausová: Klaus je Klaus, není lehké s ním vyjít

Nebála jste se ji hrát? Že by se vám mohl někdo mstít, přestože jde jen o roli?

Tatínek mého kamaráda pracuje ve věznici, kde spousta zločinců z té kauzy byla zavřených, a když Expozitura běžela, všichni prý seděli před televizí. Nikdy mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco stát – do chvíle, než se mě na to někdo zeptal. To mě na chvilku dost znejistělo.

Další vaší kriminálkou byly Vraždy v kruhu. Tam jste ale policistku vyměnila za astroložku, která pomáhala s profily vrahů. Jaký je váš vztah k astrologii?

Nejsem člověk, který by podle astrologie řešil svůj život. Mám na to asi střízlivý pohled. Myslím, že vliv planet a vesmíru určitě nějaký je, a můj osobní horoskop se do mých vlastností dost trefoval. Ale zas takový fanda do astrologie, abych si myslela, že lze díky ní určit profil vraha, nejsem. Ale bylo zajímavé se s tímhle prostředím seznámit.

A krimi do třetice: v divadle právě zkoušíte hru Nick o skutečném příběhu ztraceného chlapce z Texasu, jenž se sice našel, ale nikdo neví, co se s ním dělo.

Režisérka Petra Tejnorová tady kombinuje divadelní a filmový jazyk. Je to divadlo, ale používají se i kamery a film, vlastně takový polohraný dokument, se přenáší na plátno. Je na tom super, že příběh vidíte ze tří pohledů – Nicka, jeho ségry a detektiva. Každý z nich přinese jiné informace a jiný pohled na pravdu a je na vás, komu chcete víc věřit. Jako divákovi se vám pořád mění úhel pohledu. Jistým způsobem to kopíruje skutečnost, kdy se pravda také úplně nedořešila. Premiéru budeme mít 9. listopadu v Praze na Jatkách (divadlo Jatka 78 v Holešovicích, pozn. red.).

Čtěte také

Markéta Stehlíková

Čtěte také

Markéta Stehlíková: Mám stínového manžela

Vím ale, že toho teď děláte mnohem víc.

Ještě dotáčím film o Karlu IV., kde hraju Elišku Přemyslovnu, matku Karla (Kryštofa Hádka), se kterým se ale nikdy nepotkám, protože se mnou je tam Karel jen jako malý chlapec. V divadle Rubín hrajeme Zakázané uvolnění, a taky Přirození, což je takový sprostý a vtipný kabaret. Je skvělé, že v Rubínu si člověk takové experimenty může pořád dovolit, proto tam všichni děláme s láskou.

Uvidíme vás i v nějakých dalších filmech?

Na příští půlrok mám v plánu točit tři filmy, které když vyjdou, tak to bude skvělé. Když ale nevyjdou, tak budu asi chvilku bez práce. Jde totiž o projekty, které se musejí dofinancovat. Ale člověk nemůže vzít jinou práci, protože kdyby to všechno vyšlo, tak by to prostě nestihl. Takže teď jsem v očekávání.

Máte nějaký herecký sen? Roli, kterou byste si ráda zahrála?

Vždycky jsem toužila po charakterních rolích a teď bych chtěla hrát v nějaké dobré komedii. To mě začalo v divadle strašně bavit. Ale před kamerou to musí být hrozně těžké, protože v divadle se vtipy nalézají a zlepšují během zkoušení. Proto si třeba natáčení sitcomu moc nedovedu představit bez zkoušení. Dost by mě zajímalo tuhle oblast probádat.

Čtěte také

Barbora Bočková

Čtěte také

Barbora Bočková z Případů 1. oddělení: Čekala jsem na policejní výcvik

Řeklo by se, že ji máte probádanou – vždyť jste dostala komediální cenu za Zuzku ze seriálu Vyprávěj.

Jo, to mě taky dost překvapilo, přitom jsem se vůbec nesnažila být vtipná…

Zuzka byla charakteristická svou nenávistí k režimu a bojem proti němu. Byla jste v té roli dost přesvědčivá. Myslíte, že byste v té době jednala stejně jako ona?

Myslím si, že ano. I když ono se to lehce říká tady u kávy v momentě, kdy nám nic nehrozí a známe souvislosti. Také záleží na věku, v jakém by mě to dostihlo. Když je člověk starší, tak už si kamarády vybírá a mě by určitě bavili disidenti, byli inteligentní a odvážní. Také mám takový povahový rys, že když je něco nespravedlivé, mám hroznou chuť za to bojovat.

Jak jste se vůbec dostala k herectví? Hrála jste v nějakém ochotnickém spolku?

Ve spolku Extrém, kde byli lidé z DAMU. Já byla ještě na střední a přišlo mi to super. Tehdy jsem pochopila, jak herectví funguje. Vždycky jsem po divadle hrozně toužila a říkala jsem si, že nechci jednou litovat, že jsem to nezkusila.

Čtěte také

Juraj Loj

Čtěte také

Hvězda seriálu Případy 1. oddělení Juraj Loj: Od Trojana k policii. A má 3 děti

Ale přesto jste kromě přihlášky na DAMU dělala i zkoušky na matematicko-fyzikální fakultu a na Vysokou školu ekonomickou. Uspěla jste na všech, dokonce jste ekonomku s DAMU chvíli souběžně studovala...

Herectví byla moje srdeční záležitost, ale samozřejmě tu byl vliv rodičů typu „co blázníš“ a „dělej něco pořádného“. Matematika a fyzika mě bavily a nedělaly mi problém. Jenže na ekonomce mi sice šla matematika, ale o ekonomii vím houby. Byli tam lidé, kteří už v prváku rozjížděli své firmy, ale já vůbec nevěděla, o čem mluví. Takže jsem odchodila první semestr a velmi rychle pochopila, že to nedám. Že na to prostě nemám talent.

Rodiče asi tušili, že divadlo není na uživení.

Když člověk dělá muzikály, tak ano, ale zkoušení v Rubínu nebo na Jatkách opravdu ne. Vydělat si musíte jinde.

Točením filmů?

Nebo seriály, těmi si vyděláte nejvíc. Ale divadlo dává smysl, člověk ví, že dělá něco potřebného. V Divadle Kalich hrajeme Podivný případ se psem, příběh o autistickém chlapci, který mi vlastně úplně změnil život.

Jak to?

Moje role měla být postava učitelky, která čtyřikrát vyjde na jeviště a přečte něco z deníku, což se mi nelíbilo. Říkala jsem režisérům (tandem SKUTR, pozn. red.), že to takhle nechci, a oni na to, ať s něčím přijdu sama. Chodila jsem po školách a čekala na zázrak. A ten přišel. Objevila jsem totiž metodu Son-rise, což je způsob, jak rodiče s dětmi pracují a v podstatě je léčí z autismu. Viděla jsem to na vlastní oči, je to neuvěřitelné.

Čtěte také

Vladimír Menšík

Čtěte také

Tajemství Vladimíra Menšíka: Připadal si ošklivý, odmala kouřil a pil alkohol

Jak jste díky tomu vytvořila svoji postavu?

Všichni autisté mají jedno společné: nikdy v životě nemají žádného kamaráda, jsou uzavřeni ve svém světě. Metoda spočívá v tom, že prvními kamarády začnou být rodiče. Vychází z předpokladu, že děti pro spoustu vjemů nedokážou komunikovat, a rodič se vlastně stává jejich průvodcem. Když je třeba dítě fascinováno odrazem světla v částečkách písku a čtyři hodiny si ho proto vydrží přehazovat, dělá to ten rodič s ním. Dítě se začne uklidňovat, otevírat se a po čase i mluvit. Na základě toho jsem si vymyslela postavu kamaráda. A protože nemá žádného reálného, jsem jen v jeho představách.

To je posun od toho, že jste začínala jako modelka…

Asi v šestnácti jsem šla na konkurz, že to zkusím. A kromě toho, že mě to strašně bavilo, tak to byly v tu chvíli lehce vydělané prachy. Člověk nemusel být šestnáct hodin někde v pekárně. Ale nikdy jsem v tomto směru neměla nějaké velké ambice. Holky, se kterými jsem se potkávala na konkurzech, pak projely půlku světa. A já? Párkrát jsem byla v nějakém holčičím časáku a hrála v několika reklamách.

Modelky často trpí posedlostí po štíhlé linii. Taky vás semlela?

Anorexií jsem trpěla ještě dřív, než jsem s modelingem začala. Bylo to někdy před patnáctými narozeninami. Člověk je v pubertě přecitlivělý, a tak na nějaké věci reaguje špatně. Je nesebevědomý, touží po dokonalosti, chce přitáhnout pozornost rodičů a má pocit, že ho všichni nesnášejí, když je tlustý.

Vy jste byla tlustá?

Nebyla jsem tlustá. Ale mohlo za to pár nevhodných poznámek. Proto jsem úplně alergická na to, když někdo mladé holce řekne, že má špíčky, to bych vraždila. Nikdo neví, jak je ta holka zrovna křehká a nejistá a jak jí tím může zkazit život.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jenovéfa Boková: Dnešní doba je neskutečně narcistická

Takže hloupá poznámka ve škole způsobila, že jste začala nezdravě hubnout?

Ano, někdo ve škole mi řekl, že jsem posledních pár měsíců nějaká oplácaná. Měla jsem asi čtyřiapadesát kilo. A tím se to rozjelo. Byla období, kdy jsem snědla pár sucharů a rajče, a ještě jsem kvůli tomu dělala sedy lehy, abych to zhubla. Je to strašná nemoc. Naštěstí mi z toho pomohl bývalý přítel, který mě měl tak moc rád, že jsem se začala mít taky ráda.

Jak dlouho to trvalo?

Tři roky to bylo blbý. Nejmíň jsem měla třicet sedm kilo.

Už jste z toho úplně venku?

Dneska už jím normálně. Když ale dlouho necvičím, začnu být nervózní. Teď jsem začala dělat akrobacii na trampolínách a to mě strašně baví.

A nejste nervózní spíš z toho, že tím, jak jste stále častěji na obrazovce, pomalu přicházíte o soukromí?

V Praze to lidi moc neprožívají. Tady není problém potkat na ulici Ivana Trojana. Víc reagují lidé v nějakém menším městě.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Michaela Tomešová: Nepotrpím si na velká gesta

Je vám popularita někdy i proti srsti?

Nepříjemné je, když si člověk uvědomí, jak snadno je dohledatelný. Každý si o mně může zjistit, kde kdy hraju. Moje kamarádka herečka měla velmi nepříjemného stalkera a to bylo hrozné. Čekal na ni po každém představení.

Vy svého „osobního strážce“ máte, už skoro tři roky jste zasnoubená s kameramanem Martinem Žiaranem. To už je možná čas naplánovat svatbu…

Nějak to nehrotíme. Přítel také pracuje tak moc, že vlastně nevím, kam bychom termín svatby narvali. Zatím jsme zasnoubeni, a to je i víc sexy…

Hana Vagnerová

  • Narodila se 21. února 1983 v Praze.
  • Už při studiu gymnázia hrála v ochotnickém spolku Extrém, přivydělávala si také fotomodelingem. 
  • Po maturitě složila přijímací zkoušky na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, na Vysokou školu ekonomickou (VŠE) a na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU), nastoupila na VŠE i DAMU, z VŠE však brzy odešla.
  • Před kamerou debutovala v roce 2003, kdy si zahrála ve studentském krátkometrážním Seance Fiction. 
  • Známe ji například ze seriálu On je žena!, Horákovi, Vyprávěj, Nevinné lži, Zdivočelá země, Expozitura či Atentát. 
  • Zahrála si ve filmu Bathory, Probuzená skála, Chyťte doktora, Ženy, které nenávidí muže nebo Zakázané uvolnění. 
  • Můžete ji vidět v divadlech Rubín, Kalich či Jatka 78.

ZDROJ: časopis Vlasta, rozhovor vyšel v časopise Vlasta v roce 2015

Čtěte také

František Filipovský

Čtěte také

Retro z Vlasty - František Filipovský a dopis k narozeninám od Louise de Funèse

Čtěte také

Petra Hřebíčková

Čtěte také

Petra Hřebíčková: Nechtěla jsem být starou matkou, ale jsem šťastná, že jí jsem

Čtěte také

Překvapená žena

Čtěte také

Horoskop na tento týden: Býci, pozor na žárlivost, Raci, splní se vám přání

Misofonie

Nesnášíte šoupání nohama a mlaskání vás přivádí k šílenství? jde o poruchu

Nedokážete se soustředit na děj filmu, když váš parťák v kině chroupe popcorn? Vystupujete z autobusu, když vedle vás hlasitě žvýká puberťačka? A musíte jít okamžitě na záchod, když se do kanceláře vřítí sekretářka na jehlách, které nesnesitelně klapou? Pak jste možná misofonik a chce to zajít k doktorovi.

Ranní budík, bouchnutí dveří, kroky na chodbě. Obklopují nás miliony zvuků a ne všichni je zvládají stejně. Spousta lidí netoleruje v běžném životě například smrkání, kýchání nebo hlasité žvýkání, tyto zvuky jsou pro ně iritující, ale zvládnou je bez typické stresové reakce. Kdežto u lidí trpících misofonií mohou vyvolat úzkostné stavy, až zuřivost.

V roce 2017 vyšla neurologická studie zkoumající původ misofonie, podle ní byly spouštěcí zvuky spojeny se zvýšenou aktivitou v předním insulárním kortexu, části mozku podílející se na vědomí a emocích. Nový výzkum vedený stejným týmem z Newcastle University vedl k poznatkům, že jezení a žvýkání jsou hlavními spouštěči misofonie.

To jsou nervy!

Misofonie není diagnóza. Jedná se o neurologickou poruchu a dočtete se o ní zejména na zahraničních stránkách. Pro misofonika může být problematický jakýkoli zvuk, ale nejčastěji jsou to ruchy v pozadí. Nejhůře se misofonik vyrovnává se zvuky při jídle, dýchání nebo pohybu končetin – šoupání nohama ho může přivést k nepříčetnosti, ale může mu vadit i kapající kohoutek. Přestože jsou misofonici většinou citliví na zvuky, někdy se může objevit nesnášenlivost i na určité pohyby nebo třeba pachy. Spouštěčem neadekvátní reakce může být i kolegův tik v oku!

Čtěte také

Do konce roku se vyplatí požádat o předčasný důchod

Čtěte také

Předčasný důchod. Požádejte o něj do konce roku, vyplatí se to skoro všem

Pokud máte vedle sebe misofonika, vyvarujte se zejména:

  • mlaskání a srkání
  • hlasitého přežvykování
  • žvýkání žvýkačky
  • klepání nehty o stůl
  • skřípání příborem
  • cvakání a skřípání zuby
  • popotahování nosem
  • cvakání perem
  • dupání a šoupání nohama
  • luskání prstů
  • protahování kloubů

Žijete s misofonikem?

V žádném případě ho neprovokujte. Může totiž odpovědět slovním i fyzickým útokem. Raději se ptejte na jeho pocity, někdy je lepší si popovídat, ne každý misofonik rovnou startuje. Někdy se misofonikům uleví, pokud mohou rušivé zvuky napodobovat nebo je poslouchat spolu s těmi příjemnějšími. Takzvaná retréninková terapie vychází z neurofyziologického modelu amerického profesora Jastreboffa. Misofonici při ní poslouchají příjemné zvuky ve spojení s rizikovým zvukem. Právě smíchání zvuků má zabránit nežádoucí reakci, fyzickému útoku či podráždění.

Čtěte také

Artritida

Čtěte také

Artróza versus artritida: Faktory ovlivňující vznik i jak zabránit zhoršování

„Misofonie pravděpodobně patří do oblasti psychiatrie, ale je pevně spjata i s poruchami nervové soustavy. U misofoniků se nadměrně dráždí nervové buňky hlavně v oblasti spánkového laloku a limbického systému v centrální nervové soustavě,“ vysvětluje neurolog Vlastimil Horný. „Při kontaktu s nepříjemným zvukem se může misofonik potit a mít i zvýšený krevní tlak, ale jen on sám přesně ví, co ve skutečnosti prožívá.“ Podle vědců jsou v ohrožení zejména tvořiví lidé, bez rozdílu pohlaví či věku.

Klid je namístě

Misofonici by se měli vyhýbat i stresu a únavě. Příznaky se můžou zhoršovat i při nemoci a přetížení. Onemocnění má zřejmě původ v období dospívání a hormonálních změn. Podle neurologů se vyskytuje také u lidí s ušními šelesty. „Uvažuje se o spojitosti s tinitem, hučením v uších, a hyperakuzí, přecitlivělostí na zvuky. Náchylnější k misofonii bývají psychicky nemocní, například s obsedantně-kompulzivní poruchou či se schizofrenií,“ říká psycholožka Eva Vaněčková. Proto misofoniky léčí zejména psychiatři a psychologové. Při dlouhodobém zanedbávání problémů totiž může misofonie vést k sociální izolaci.

Čtěte také

Podzimní deprese

Čtěte také

Do boje s podzimní depresí: Psycholožka radí, jak ji zmírnit

Pokud na sobě vnímáte příznaky misofonie, nechte se nejdříve vyšetřit v odborné ORL ambulanci. Vyšetřením sluchu je třeba vyloučit poruchu středního či vnitřního ucha. K odborníkovi na sluch vás doporučí praktický lékař, ale pokud ORL lékař nenajde funkční příčinu problémů, zřejmě vás pak praktický lékař nasměruje k psychologovi. Psychoterapie již pomohla mnoha misofonikům, léky jsou potřeba jen v těžkých případech.

Víte, kdo měl problémy s misofonií?

Kelly Osbourn

Dcera kontroverzního hudebníka Ozzyho Osbourna měla problém zejména s hlasitým žvýkáním žvýkačky. Doktor Kelly oficiálně potvrdil fobii ze srkání a ze žvýkání. S nepříjemnými zvuky se vždy vyrovnávala jednoduše – odchodem.

Franz Kafka

Známý spisovatel neuměl kvůli zvukům tvořit během „rušného“ dne. Díla psal od desáté hodiny večer do šesté ráno. „Na svou tvorbu potřebuji samotu; ne samotu poustevníka, to by nestačilo, ale samotu mrtvoly,“ prohlásil Kafka.

Bruno Salomone

K misofonii se přiznal také francouzský herec a komik. Tuto psychickou nemoc dokonce zakomponoval do svého románu Les Misophones, kde přes příběh humorně vysvětluje, jak při misofonii člověk cítí nenávist k některým zvukům.

Zdroj: www.vlasta.cz https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0054706 Misophonia.com

Čtěte také

Dlouhověkost

Čtěte také

Tajemství dlouhověkosti: Vyhýbejte se chemii v kosmetice, pečujte o své vztahy

Čtěte také

Migréna

Čtěte také

Proč mě tak často bolí hlava? 7 otázek a odpovědí chronického migrenika

Čtěte také

Plísně v jídle

Čtěte také

Pozor na plísně v jídle. Neodkrojujte, vyhazujte! Můžete si poškodit orgány