Máte za sebou přes padesát filmových a televizních rolí. Musíte ještě vůbec chodit na konkurzy, nebo k vám role přicházejí samy?

Musím, a jsem ráda, když se dostanu do hry, na jejímž konci mám šanci roli získat. Třeba s Expoziturou jsem měla fakt kliku.

To byl hodně oblíbený seriál.

Expozitura byl hlavně skvělý projekt, o kterém si myslím, že má smysl. Napsali to novináři a je to o tom, co se v naší republice opravdu děje, co by lidé měli vědět. Pokračování s podnázvem Atentát jsme dotočili před rokem a jsme rádi, že už běží. Expozitura se do televize dostala až po čtyřech letech od dotočení, a tehdy už téma Berdychova gangu nebylo moc aktuální.

Zdroj: Youtube

Jenže Atentát je na rozdíl od Expozitury smyšlený.

Bere si pouze určité motivy. Objevuje se tam případ právnické fakulty, předražených pandurů a podobně.

Zajímala jste se o kauzy, ze kterých Expozitura nebo teď Atentát vycházejí?

Expozitura se točila v roce 2008 a to jsem byla ve stavu, kdy jsem se o tyhle věci ani o politiku moc nezajímala. Nečetla jsem noviny, byla jsem ve svém malém hereckém světě a řešila jsem, kdo co hraje. Takže to pro mě byla úplná novinka. Teď o sedm let později už tak naivní nejsem. Je vlastně hezké, že jsem zestárla s tou hrdinkou a z malé naivky, která někam přijde a je rozhořčená z toho, jak někdo může být zlý, se stala žena, která už má něco za sebou.

V Expozituře jste hrála policistku – umíte si představit, že byste jí byla i ve skutečnosti?

V žádném případě. Oproti Heleně Kahnové jsem pořád naivní. Člověk pak asi vidí kolem sebe jenom temno a v lidech jen to nejhorší, zabývá se už jenom strašnými věcmi. Na to bych neměla odvahu. Helena je pro mě největší hrdinka. Jí tehdy bylo osmadvacet, měla malé dítě a všechno ukazovalo na to, aby nic nedělala, aby si nechala pro sebe to, co ví, a žila si svůj život. A ona se přes to všechno rozhodla zlu postavit.

Nebála jste se ji hrát? Že by se vám mohl někdo mstít, přestože jde jen o roli?

Tatínek mého kamaráda pracuje ve věznici, kde spousta zločinců z té kauzy byla zavřených, a když Expozitura běžela, všichni prý seděli před televizí. Nikdy mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco stát – do chvíle, než se mě na to někdo zeptal. To mě na chvilku dost znejistělo.

Další vaší kriminálkou byly Vraždy v kruhu. Tam jste ale policistku vyměnila za astroložku, která pomáhala s profily vrahů. Jaký je váš vztah k astrologii?

Nejsem člověk, který by podle astrologie řešil svůj život. Mám na to asi střízlivý pohled. Myslím, že vliv planet a vesmíru určitě nějaký je, a můj osobní horoskop se do mých vlastností dost trefoval. Ale zas takový fanda do astrologie, abych si myslela, že lze díky ní určit profil vraha, nejsem. Ale bylo zajímavé se s tímhle prostředím seznámit.

A krimi do třetice: v divadle právě zkoušíte hru Nick o skutečném příběhu ztraceného chlapce z Texasu, jenž se sice našel, ale nikdo neví, co se s ním dělo.

Režisérka Petra Tejnorová tady kombinuje divadelní a filmový jazyk. Je to divadlo, ale používají se i kamery a film, vlastně takový polohraný dokument, se přenáší na plátno. Je na tom super, že příběh vidíte ze tří pohledů – Nicka, jeho ségry a detektiva. Každý z nich přinese jiné informace a jiný pohled na pravdu a je na vás, komu chcete víc věřit. Jako divákovi se vám pořád mění úhel pohledu. Jistým způsobem to kopíruje skutečnost, kdy se pravda také úplně nedořešila. Premiéru budeme mít 9. listopadu v Praze na Jatkách (divadlo Jatka 78 v Holešovicích, pozn. red.).

Vím ale, že toho teď děláte mnohem víc.

Ještě dotáčím film o Karlu IV., kde hraju Elišku Přemyslovnu, matku Karla (Kryštofa Hádka), se kterým se ale nikdy nepotkám, protože se mnou je tam Karel jen jako malý chlapec. V divadle Rubín hrajeme Zakázané uvolnění, a taky Přirození, což je takový sprostý a vtipný kabaret. Je skvělé, že v Rubínu si člověk takové experimenty může pořád dovolit, proto tam všichni děláme s láskou.

Uvidíme vás i v nějakých dalších filmech?

Na příští půlrok mám v plánu točit tři filmy, které když vyjdou, tak to bude skvělé. Když ale nevyjdou, tak budu asi chvilku bez práce. Jde totiž o projekty, které se musejí dofinancovat. Ale člověk nemůže vzít jinou práci, protože kdyby to všechno vyšlo, tak by to prostě nestihl. Takže teď jsem v očekávání.

Máte nějaký herecký sen? Roli, kterou byste si ráda zahrála?

Vždycky jsem toužila po charakterních rolích a teď bych chtěla hrát v nějaké dobré komedii. To mě začalo v divadle strašně bavit. Ale před kamerou to musí být hrozně těžké, protože v divadle se vtipy nalézají a zlepšují během zkoušení. Proto si třeba natáčení sitcomu moc nedovedu představit bez zkoušení. Dost by mě zajímalo tuhle oblast probádat.

Řeklo by se, že ji máte probádanou – vždyť jste dostala komediální cenu za Zuzku ze seriálu Vyprávěj.

Jo, to mě taky dost překvapilo, přitom jsem se vůbec nesnažila být vtipná…

Zuzka byla charakteristická svou nenávistí k režimu a bojem proti němu. Byla jste v té roli dost přesvědčivá. Myslíte, že byste v té době jednala stejně jako ona?

Myslím si, že ano. I když ono se to lehce říká tady u kávy v momentě, kdy nám nic nehrozí a známe souvislosti. Také záleží na věku, v jakém by mě to dostihlo. Když je člověk starší, tak už si kamarády vybírá a mě by určitě bavili disidenti, byli inteligentní a odvážní. Také mám takový povahový rys, že když je něco nespravedlivé, mám hroznou chuť za to bojovat.

Jak jste se vůbec dostala k herectví? Hrála jste v nějakém ochotnickém spolku?

Ve spolku Extrém, kde byli lidé z DAMU. Já byla ještě na střední a přišlo mi to super. Tehdy jsem pochopila, jak herectví funguje. Vždycky jsem po divadle hrozně toužila a říkala jsem si, že nechci jednou litovat, že jsem to nezkusila.

Ale přesto jste kromě přihlášky na DAMU dělala i zkoušky na matematicko-fyzikální fakultu a na Vysokou školu ekonomickou. Uspěla jste na všech, dokonce jste ekonomku s DAMU chvíli souběžně studovala...

Herectví byla moje srdeční záležitost, ale samozřejmě tu byl vliv rodičů typu „co blázníš“ a „dělej něco pořádného“. Matematika a fyzika mě bavily a nedělaly mi problém. Jenže na ekonomce mi sice šla matematika, ale o ekonomii vím houby. Byli tam lidé, kteří už v prváku rozjížděli své firmy, ale já vůbec nevěděla, o čem mluví. Takže jsem odchodila první semestr a velmi rychle pochopila, že to nedám. Že na to prostě nemám talent.

Rodiče asi tušili, že divadlo není na uživení.

Když člověk dělá muzikály, tak ano, ale zkoušení v Rubínu nebo na Jatkách opravdu ne. Vydělat si musíte jinde.

Točením filmů?

Nebo seriály, těmi si vyděláte nejvíc. Ale divadlo dává smysl, člověk ví, že dělá něco potřebného. V Divadle Kalich hrajeme Podivný případ se psem, příběh o autistickém chlapci, který mi vlastně úplně změnil život.

Jak to?

Moje role měla být postava učitelky, která čtyřikrát vyjde na jeviště a přečte něco z deníku, což se mi nelíbilo. Říkala jsem režisérům (tandem SKUTR, pozn. red.), že to takhle nechci, a oni na to, ať s něčím přijdu sama. Chodila jsem po školách a čekala na zázrak. A ten přišel. Objevila jsem totiž metodu Son-rise, což je způsob, jak rodiče s dětmi pracují a v podstatě je léčí z autismu. Viděla jsem to na vlastní oči, je to neuvěřitelné.

Jak jste díky tomu vytvořila svoji postavu?

Všichni autisté mají jedno společné: nikdy v životě nemají žádného kamaráda, jsou uzavřeni ve svém světě. Metoda spočívá v tom, že prvními kamarády začnou být rodiče. Vychází z předpokladu, že děti pro spoustu vjemů nedokážou komunikovat, a rodič se vlastně stává jejich průvodcem. Když je třeba dítě fascinováno odrazem světla v částečkách písku a čtyři hodiny si ho proto vydrží přehazovat, dělá to ten rodič s ním. Dítě se začne uklidňovat, otevírat se a po čase i mluvit. Na základě toho jsem si vymyslela postavu kamaráda. A protože nemá žádného reálného, jsem jen v jeho představách.

To je posun od toho, že jste začínala jako modelka…

Asi v šestnácti jsem šla na konkurz, že to zkusím. A kromě toho, že mě to strašně bavilo, tak to byly v tu chvíli lehce vydělané prachy. Člověk nemusel být šestnáct hodin někde v pekárně. Ale nikdy jsem v tomto směru neměla nějaké velké ambice. Holky, se kterými jsem se potkávala na konkurzech, pak projely půlku světa. A já? Párkrát jsem byla v nějakém holčičím časáku a hrála v několika reklamách.

Modelky často trpí posedlostí po štíhlé linii. Taky vás semlela?

Anorexií jsem trpěla ještě dřív, než jsem s modelingem začala. Bylo to někdy před patnáctými narozeninami. Člověk je v pubertě přecitlivělý, a tak na nějaké věci reaguje špatně. Je nesebevědomý, touží po dokonalosti, chce přitáhnout pozornost rodičů a má pocit, že ho všichni nesnášejí, když je tlustý.

Vy jste byla tlustá?

Nebyla jsem tlustá. Ale mohlo za to pár nevhodných poznámek. Proto jsem úplně alergická na to, když někdo mladé holce řekne, že má špíčky, to bych vraždila. Nikdo neví, jak je ta holka zrovna křehká a nejistá a jak jí tím může zkazit život.

Takže hloupá poznámka ve škole způsobila, že jste začala nezdravě hubnout?

Ano, někdo ve škole mi řekl, že jsem posledních pár měsíců nějaká oplácaná. Měla jsem asi čtyřiapadesát kilo. A tím se to rozjelo. Byla období, kdy jsem snědla pár sucharů a rajče, a ještě jsem kvůli tomu dělala sedy lehy, abych to zhubla. Je to strašná nemoc. Naštěstí mi z toho pomohl bývalý přítel, který mě měl tak moc rád, že jsem se začala mít taky ráda.

Jak dlouho to trvalo?

Tři roky to bylo blbý. Nejmíň jsem měla třicet sedm kilo.

Už jste z toho úplně venku?

Dneska už jím normálně. Když ale dlouho necvičím, začnu být nervózní. Teď jsem začala dělat akrobacii na trampolínách a to mě strašně baví.

A nejste nervózní spíš z toho, že tím, jak jste stále častěji na obrazovce, pomalu přicházíte o soukromí?

V Praze to lidi moc neprožívají. Tady není problém potkat na ulici Ivana Trojana. Víc reagují lidé v nějakém menším městě.

Je vám popularita někdy i proti srsti?

Nepříjemné je, když si člověk uvědomí, jak snadno je dohledatelný. Každý si o mně může zjistit, kde kdy hraju. Moje kamarádka herečka měla velmi nepříjemného stalkera a to bylo hrozné. Čekal na ni po každém představení.

Vy svého „osobního strážce“ máte, už skoro tři roky jste zasnoubená s kameramanem Martinem Žiaranem. To už je možná čas naplánovat svatbu…

Nějak to nehrotíme. Přítel také pracuje tak moc, že vlastně nevím, kam bychom termín svatby narvali. Zatím jsme zasnoubeni, a to je i víc sexy…

Hana Vagnerová

Hana Vagnerová

  • Narodila se 21. února 1983 v Praze.
  • Už při studiu gymnázia hrála v ochotnickém spolku Extrém, přivydělávala si také fotomodelingem. 
  • Po maturitě složila přijímací zkoušky na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, na Vysokou školu ekonomickou (VŠE) a na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU), nastoupila na VŠE i DAMU, z VŠE však brzy odešla.
  • Před kamerou debutovala v roce 2003, kdy si zahrála ve studentském krátkometrážním Seance Fiction. 
  • Známe ji například ze seriálu On je žena!, Horákovi, Vyprávěj, Nevinné lži, Zdivočelá země, Expozitura či Atentát. 
  • Zahrála si ve filmu Bathory, Probuzená skála, Chyťte doktora, Ženy, které nenávidí muže nebo Zakázané uvolnění. 
  • Můžete ji vidět v divadlech Rubín, Kalich či Jatka 78.

ZDROJ: časopis Vlasta, rozhovor vyšel v časopise Vlasta v roce 2015

Související články