Není tajemstvím, že Hana Zagorová od mládí bojovala s nemocí krve, neboli paroxysmální hemoglobinurií, což znamená, že se rodí nekvalitní červené krvinky, které dřív odumírají. Před dvěma lety pak zpěvačce toto onemocnění zkomplikoval těžký covid, s nímž musela být hospitalizována v nemocnici. Od té doby podstupovala pravidelné transfúze krve a svému manželovi Štefanu Margitovi chřadla před očima. Trápila ji také osteoporóza, kvůli které nosila korzet.

Chvilkové zlepšení

Na začátku srpna se Hance Zagorové udělalo lépe a s manželem oslavila jeho narozeniny. Dokonce už začala plánovat novou desku. Jenže natáčení nových písní ve studiu, které mělo proběhnout letos na podzim, se však devítinásobná Zlatá slavice a dáma s velkým D už bohužel nedočkala... Pojďme si Hanu připomenout alespoň rok starým rozhovorem, z něhož číší radost a pozitivní energie - přesně taková Hanička Písnička totiž byla.

Zdroj: Youtube

Každý člověk prochází ve svém životě různými fázemi. Jaká je momentálně ta vaše?

Snad to nezakřiknu a nevykoukne na mě za rohem nějaký kostlivec, ale mám se fajn, a to hlavně v tom smyslu, že už zase dělám to, co zbožňuju – právě chystám koncert v pražské Lucerně, který jsem kvůli koronavirové epidemii musela odložit. Nový termín je v pondělí 6. září a já pevně doufám, že všechno klapne a užijeme si hezký večer.

Zazní na koncertě nějaké nové písničky? Měla jste vůbec v uplynulých měsících chuť psát?

Ne, k práci odjakživa potřebuju pohodu, a tu covid rozhodně nepřinášel, takže múzy zůstaly za zavřenými vrátky. Přiznám se, že mě ta situace dost drásala, a dokonce došlo i na slzy, přitom nejsem žádná plačka. Asi jsem potřebovala nějaký ventil… Teď už nebrečím, srovnala jsem se a věřím, že všechno bude v pořádku a my se postupně vrátíme k normálu.

Zdroj: Youtube

Váš zářijový koncert bude speciální narozeninový, protože v ten den oslavíte pětasedmdesátiny. Jak je vnímáte?

Nebudeme si nic namlouvat, je to pokročilý věk. Ale nemůžu říct, že by mě nějak trápil, spíš si uvědomuju určité limity, které s sebou přináší. Naštěstí jsem rozená optimistka – ve všem hledám hlavně to dobré, takže pokud mě někde píchne, tak si řeknu, že je to normální. Vždyť ty moje kosti už toho tolik zažily… Má to ale samozřejmě i svoje úskalí. Když se člověk cítí poměrně dobře, a navíc nemá děti, které by byly jeho zrcadlem, musí si dát pozor, aby nezačal nosit mašle a podkolenky. V tom je to nebezpečné, protože si nepřipadáte až tak stará a můžete ulítnout.

A co tlaky okolí? Sice máme ve všem svobodu a spoustu možností, ale společnost ženám jejich datum narození neustále připomíná.

Kdysi jsem četla knížku Larse Keplera Paganiniho smlouva a v ní jedna postava říká, že má trauma z toho, že od padesátky jí muži nepřipalují cigarety. Ano, skutečně to ženy může znervózňovat. Já jsem naštěstí nekuřák, a navíc trochu odlišný případ – lidé si mě všímají, protože mě znají, což zrovna není to pravé měřítko atraktivity. Klidně se totiž za mnou můžou otočit s tím, že vypadám špatně… V každém případě s tím nic nenadělám. Beru to jako součást svého života.

Zdroj: Youtube

Jaké vlastnosti by podle vás žena měla v sobě pěstovat? Dneska se třeba hodně sází na vysoké sebevědomí, o kterém si moje generace, narozená v sedmdesátých letech, může nechat jen zdát.

Jestli vaše generace nebyla vychovávaná k sebevědomí, tak ta moje dvojnásobně! Jsem naučená, že když se něco přihodí, hledám chybu v sobě. V podstatě nikdy nenadávám na člověka, který to zavinil, ale řeknu si: „Dobře ti tak, Zagorová! Bylas málo ve střehu a tady to máš…“ Jinak sebejistota je fajn vlastnost a určitě dobrý vklad do života. Jen nesmí převážit nad kvalitou.

A co taková intuice. Řídíte se jí?

Vždycky. Intuicí a dalšími věcmi mezi nebem a zemí jsem se hlouběji zabývala už v době, kdy to ještě nebylo módní. Pak to módní být začalo, tak jsem s tím přestala. Je pravda, že každý člověk je něčím mimořádně nadaný, ale to neznamená, že z něj může být léčitel a může rozhodovat o osudu někoho jiného. To se mi hrubě nelíbí… Ovšem přiznám se, že mám pořád ráda karty, které beru jako společenskou záležitost. Čas od času zajdu ke kartářce, ale vždycky jí předem řeknu, že nechci slyšet žádné jobovky. Sice by mi je podle pravidel říkat neměla, ale já se radši posichruju.

Slyšela jsem, že vašeho manžela, operního pěvce Štefana Margitu, vám předpověděl jasnovidec, je to pravda?

Ano, dokonce dva lidé nezávisle na sobě. Prvním z nich byla herečka Helena Růžičková, u které jsem byla na kartách a věštění z lógru. Ta mi během výkladu oznámila, že mi půjde za družičku. A to jsme tenkrát se Štefanem byli ve fázi, kdy jsem nevěděla, jestli se mnou koketuje, nebo se mi to jen zdá. Trefila se i časově – řekla mi to koncem roku a já se vdávala v červnu… A pak tu byl jasnovidec, který mi po kamarádce vzkázal, že už mám všechno zlé za sebou. No, nevěřte tomu… Tuhle větu bych nejradši říkala všem, protože je neskutečně posilující a povzbuzující. Pak jsme se potkali osobně a já zjistila, že je to naprosto okouzlující sedmdesátník, který se chová a vypadá jako z první republiky. Poprosil mě, abych zavřela oči a myslela na konkrétního člověka. Když jsem to udělala, tak si vzdychnul a pravil: „To bude láska…“ A taky řekl, že dotyčný je muž mého života.

Zdroj: Youtube

Svojí intuici jste tehdy nevěřila?

Věřila, ale chtěla jsem se ujistit. Všechno bylo tenkrát taková čerstvé, ještě jsme spolu ani nechodili – všimla jsem si, že po mně Štefan kouká, a líbil se mi. Samozřejmě jsem váhala, protože byl o deset let mladší a já věděla, že nebudu mít děti. Pak jasnovidec i Helenka Růžičková mi ale dali krásné velké potvrzení. Dneska už jsme spolu devětadvacet let.

Jak se podle vás dá v manželství vydržet tak dlouho? Žijeme v době, kdy každé druhé končí rozvodem.

Myslím, že nejde o dobu. Vždycky je to o těch dvou lidech a o tom, jak si to nastaví. Základem samozřejmě je potkat toho pravého partnera, který k vám patří, což se nemusí stát vždycky. V tom je ten háček… My jsme se poznali ve zralém věku – brali jsme se, když mi bylo šestačtyřicet. Už jsme byli poučeni z předchozích vztahů, měli leccos za sebou a nechtěli si to pokazit. Věděli jsme, že druhý člověk se nemá předělávat k obrazu svému. Pokud v to někdo doufá, nebude šťastný ani on, ani jeho protějšek. Je to marný a zbytečný boj. Druhého byste měla milovat i s jeho chybami.

Dnešní muži ale často bývají ve fázi určité nezralosti – když se objeví problémy, nechtějí je řešit.

To je možné. Nám dvěma to ale vyšlo. Na konkrétní radu či návod se mě ale neptejte – neznám je. My se Štefanem se ani nehádáme. On je sice znamením Lev, o kterém se lidově říká, že má plamínek u zadku, ale na mě hlas v životě nezvýšil. A já nejsem hádavý člověk, nemám na to povahu, takže když se náhodou blíží nějaký střet, jdeme si vzájemně z cesty. Za těch skoro třicet let jsme se chytli snad jen dvakrát, a to ještě kvůli jakési nepravdě, kterou pronesl jiný člověk.

Zdroj: Youtube

Takže se podle vás muž a žena mohou domluvit a může mezi nimi existovat opravdu vyrovnané partnerství na celý život?

Asi narážíte na všechny ty teorie o tom, že muž a žena jsou každý z jiné planety… Já si to nemyslím. A to ctím úlohu muže jako hlavy rodiny! Žila jsem v takové rodině už jako dítě a byl to skvělé a naprosto v pořádku. Chlap by měl být chlap. Proč mu ubírat jeho postavení, které má od počátků života? Možná je to taky trochu dané mojí profesí – na jevišti stojím sama a mám určitou zodpovědnost, ale doma chci muže, ke kterému budu vzhlížet. Podle mě je to ženská přirozenost, i když se samozřejmě najde řada žen, které to mají jinak. Vztahy jsou velmi složitá záležitost a já všem přeju, aby měli štěstí a našli toho „svého“ člověka. Tedy jestli ho vůbec najít chtějí… Znám lidi, kteří tvrdí, že je jim daleko lépe samotným. Zřejmě je to pro ně pohodlnější. Když jste v páru, musíte myslet na toho druhého a občas taky o krůček ustoupit. Je to práce. Žádný vztah se nerodí sám od sebe, musí se pěstovat a zalévat.

Vy jste kvůli manželovi dokonce na tři roky přerušila kariéru. Ani na chvíli vás tehdy nenapadlo, že byste to neměla dělat?

Ono to tenkrát bylo také tím, že jsem byla hodně unavená prací a měla pocit, že už jsem všechny písničky odzpívala… Věděla jsem, že Štefan je člověk, se kterým chci být a který mi stojí za to. Chtěla jsem se přednostně věnovat vztahu, protože předtím jsem vždycky dávala přednost kariéře. Jinak svoje povolání zbožňuju. Beru ho jako poslání a potřebuju ho k životu. Ale tehdy jsem měla velmi silný pocit, že chci dát přednost svému soukromí, a tak jsem to udělala.

Svého manžela často následujete při jeho vystoupeních po celém světě. Jak to konkrétně vypadá?

Operní inscenace se nacvičují zhruba šest týdnů a pak se hrají před publikem, takže za Štefanem vždycky odjíždím trochu později a vracím se dřív než on. Je fajn, že jsme chvilku od sebe, protože pak se na sebe neskutečně těšíme. A je nám v podstatě jedno, ve kterém městě se zrovna nacházíme – vstáváme spolu, usínáme spolu a je to senzační.

Zdroj: Youtube

Když manžel zkouší, co děláte vy? Chodíte po památkách?

Když kocour není doma, myšky mají pré… Ale vážně, většinou udělám takovou selekci památek. Víte, Štefan má denně zkoušky ve dvou, či dokonce ve třech fázích, což je vlastně od rána do večera. Pak už nemá sílu někam jet nebo šlapat desítky kilometrů… Proto pečlivě vybírám, co bychom měli vidět a co ne. A snažím se mu dělat radost a rozmazlovat ho. Když má chuť, připravím mu, co má rád, třeba plněné papriky. A je to vaření z lásky, ne z povinnosti.

A funguje to i obráceně – rozmazluje manžel vás, když máte před vystoupením?

Samozřejmě, a jak! Za normálních okolností nikdy nevynechá můj vánoční koncert, ale na běžná vystoupení nechodí. To by ani nešlo, protože když zpíváte v La Scale či v Metropolitní opeře, nemůžete se jen tak sebrat a zmizet. Já to mám samozřejmě daleko jednodušší, termíny velkých akcí přizpůsobuju jeho diáři. Štefan ví, že v den takového koncertu jsem totálně nepoužitelná. Po bytě za sebou nechávám věci a nic neuklízím. Ve finále to u nás vypadá, jako kdyby tu vybuchla bomba… Jinak se snažím být co nejvíce v klidu a tichu. Kromě hudebních základů, podle nichž se rozezpívávám, si jinou muziku nepouštím.

Příprava na koncert je určitě nesmírně důležitá. Je pro vás důležité i místo, kde zpíváte?

Nejde o to, kde se koncert koná. Jistě existuje genius loci, ale nejdůležitější je publikum. Štefan říká, že se na ně podívá a už ví, jaké bude představení. Já tohle už poznám, když fyzicky vstoupím na jeviště. Stačí mi chvilka a vím, jestli to mezi námi zafungovalo okamžitě nebo to přijde po pár taktech či první písničce. Je neuvěřitelné, co k vám publikum vysílá. Tu energii absolutně cítíte. Víte, že ti lidé by za vás dýchali. Bytostně cítíte, že jsou vaši.

Zdroj: Youtube

A máte nějaký svůj koncertní rituál? Něco, co si před vstupem na scénu nikdy neodpustíte?

Vždycky se požehnám a pak mi na stolečku nesmí chybět pivo smíchané s bublinkovou vodou. Chutná to všelijak, ale je to skvělé na odhlenění. Kdysi mi to poradila Eva Pilarová a já už to předala mnoha dalším lidem včetně Štefana. Mimochodem, ten má taky svůj rituál – v den koncertu vždycky pere, respektive přepírá. Klidně jen jedny ponožky dvě minutky v umyvadle, ale nikdy si to neodpustí.

A jak se cítíte po koncertě? Spoustu energie dostanete, ale zároveň vydáte.

Po koncertě je to stav levitace… Jsem unavená, ale tak nějak šťastně. Rozhodně to není takový ten nemocný stav, kdy byste potřebovala infuzi. Tu dostanete od lidí.

Jde jen o to, jestli to dokážete přijmout… Když jsem byla hodně mladá, stála jsem jednou v zákulisí a čekala na svůj výstup. Těšila jsem se a bála zároveň, protože jsem odjakživa trémistka, a najednou se vedle mě objevila nějaká tehdejší hvězda a řekla: „Bože, já tam tak nechci…“ Zklamalo mě to a řekla jsem si, že s tímhle pocitem já na jeviště nikdy nepůjdu. Když budu cítit, že tam nechci jít, skončím a začnu se věnovat něčemu jinému. Důvod je jasný – nedokázala bych dělat povolání, které by mě nenaplňovalo.

Zdroj: Youtube

A myslela jste si dejme tomu ve třiceti, že budete po sedmdesátce ještě zpívat?

Ani v těch nejodvážnějších snech! Zpívat ve vyprodaných sálech a užívat si potlesk – to je nádhera, kterou bych přála všem umělcům, a nejen z mojí generace.

HANA ZAGOROVÁ (1946)

HANA ZAGOROVÁ (1946)

• Zpěvačka, devítinásobná zlatá slavice, textařka, scenáristka a herečka.
• Narodila se v Petřkovicích u Ostravy.
• Na JAMU v Brně vystudovala herectví. Poprvé se objevila v roce 1963 v soutěži Hledáme nové talenty.
• Prodala 11 milionů desek.
• Zahrála si ve filmové komedii Trhák a v muzikálech Jack Rozparovač a Mona Lisa. Moderovala pořady Hogo fogo, Když nemůžu spát, Dluhy Hany Zagorové.

Zdroj: vlasta.cz

Související články