Helena Čapková se narodila 28. ledna 1886 v Hronově v domě, který patřil rodičům její matky. O rok později zde matka Božena porodila syna Josefa. Za další tři roky se pak narodil další syn, Karel. Rodina doktora Čapka ale žila v Malých Svatoňovicích. Helena jako nejstarší dcera trpěla vlažným vztahem své matky, která upřednostňovala benjamínka Karla. Kdo ví, zda nebyl důvodem těžký porod, který musela paní Božena s Helenou zvládnout. Jak píše Helena ve své knize Moji milí bratři, vážila čtyři kilogramy a šlo o porod koncem pánevním. „Chudák maminka si na to dlouhé mučivé trápení zachovala jistě vzpomínky jen a jen nepříjemné.“

Knihy jako koruna vzdělanosti

Na otce pak vzpomíná jako na spravedlivého a vzdělaného muže. „Knihovna byla korunou jeho vzdělanosti. Mohutná, třídílná, plná knih. Bylo v ní všechno, klasikové čeští i němečtí, Shakespeare, celá Němcová, vše, co vyšlo od Nerudy, Čech, Vrchlický, verše i próza světových autorů. Dickense četl obzvláště rád,“ vypráví Helena ve své knize Moji milí bratři. U Čapků se sice šetřilo, ale za knihy nikdy. Vášnivou čtenářkou byla i maminka, která často četla i při pletení a hlídání dětí. „Snad za každou stránkou musela si pak vkládat pletací drát na znaménko, kde přestala číst, a vyskočila k práci,“ vzpomíná Helena. Není tedy divu, že k literatuře měly vztah všechny děti, nejen Karel a Josef, ale i ona.

Od malička se zajímala o umění, hrála na klavír a toužila se věnovat právě tomu. Bohužel matka jí to nedopřála, takže místo studia hudby vystudovala Helena vyšší dívčí školu a v osmnácti se už provdala za právníka a politika Františka Koželuha, který byl o třináct let starší. Ve své vzpomínkové knize píše, že zamilovaná nebyla ani trochu, ale manžel byl hodný. Brzo po svatbě ale zjistila, že není ani trochu umělecky založen. „Proto bylo prozíravější navléci na sebe odvěké ženské mimikry domácích ctností a nelišit se v tom od jiných žen,“ píše Helena.

Manželka, co psaním zahání stesk

Stala se z ní matka dvou dcer, a když dospívaly a manžel začal stonat, z úzkosti a stesku začala Helena psát. V roce 1920 napsala knížku Malé děvče (přibližuje v ní život rodiny lékaře na malém městě), o rok později napsala Pohádku o babiččině zástěře, k níž ji inspiroval bratr Karel. V roce 1924 pak vznikla knha O živé lásce. V té době už byli její bratři literárně známí, vydali Krakonošovu zahradu, Karel Boží muka, v roce 1920 pak RUR či soubor sloupků Kritika slov.

Jak píše literární historik a publicista Aleš Fetters v brožuře Osudu navzdory, která pojednává o životě Heleny Čapkové, po prvních letech dvacátých se Helena odmlčela. V roce 1926 zemřel její manžel a ona se odstěhovala do Brna, kde si blízko svých bratrů pořídila dům. V roce 1929 se seznámila s básníkem a překladatelem Josefem Palivcem, který pracoval jako kulturní atašé v Paříži. A byla to láska. V roce 1930 se vzali. Byl to on, kdo jí dal nový impulz, aby začala opět psát. Pravděpodobně na začátku protektorátu začala tvořit vzpomínkovou knihu o svých bratrech.

Mnichovská dohoda znamenala zejména pro Karla osobní tragédii. Bohužel v létě 1938 onemocněl chřipkou, ke které se přidal zánět ledvin a plic. Zemřel na plicní edém několik měsíců před okupací. Gestapo plánovalo jeho zatčení. Jeho bratr Josef byl zatčen v září 1939, v roce 1945 ho převezli do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, kde patrně zemřel během tyfové epidemie.

Proti nacismu i komunismu

Válečná léta nebyla lehká ani pro Helenu a jejího manžela, postavili se otevřeně proti nacismu, pomáhali lidem k emigraci a šířili nelegální tiskoviny. V lednu 1945 zatklo gestapo i Josefa Palivce. Krutě ho vyslýchali a týrali, ale byl statečný a nic neprozradil. Bohužel lépe nebylo ani po roce 1948, kdy se dostali bratři Čapkové na „index“. Helena s manželem Josefem se netajili protikomunistickými názory, takže ho poslali do výslužby a záhy do vězení. Původně chtěli komunisté popravit jeho, nakonec si ve vykonstruovaném procesu „vybrali“ Miladu Horákovou.

Komunistický režim odsoudil Palivce na dvacet let vězení, konfiskovali mu majetek a dostal vysokou pokutu. Celá rodina byla terčem perzekuce a Helena se ocitla na pokraji bídy. Nikdy se ale nevzdala, pokračovala v psaní, z vězení ji manžel povzbuzoval a radil jí. Kromě toho neustále za manžela bojovala, psala prezidentům, jejich manželkám a žádala milost. Teprve díky petici, pod kterou se podepsalo 42 spisovatelů, snížil prezident Zápotocký trest z dvaceti let na deset a prominutí zbytku finanční pokuty. Manželova návratu se tedy dočkala, ale krátce poté v roce 1961 zemřela. Nedožila se ani vydání své nejslavnější knihy Moji milí bratři, která vyšla až o rok později, navíc silně zcenzurovaná.

Zdroj: Helena Čapková: Moji milí bratři, Československý spisovatel; Aleš Fetters: Osudu navzdory – Život a dílo Heleny Čapkové, Muzeum bratří Čapků, Malé Svatoňovice