Starší sestry se vydaly za prací do Belgie a do Budapešti. V březnu 1944 se po německé okupaci Maďarska už tak nelehká situace Židů začala prudce zhoršovat. Dne 3. 4. 1944 byla Helena spolu s otcem a babičkou odvezena do blízké obce Iršava, odkud pokračovali do ghetta v Mukačevě. 


Následovala deportace do Osvětimi-Birkenau, kde byl Helenin otec zavražděn. Vzpomínala, jak při vystupování lidí z vlaku nastal zmatek, mísily se rány z pušek, praskání kostí, štěkot psů, nářek a pláč, uniformy esesáků se střídaly s hadry muklů, schopnější pomáhali vystupovat nemohoucím. 

Už jsem ho pak neviděla

Následovalo první třídění lidí na skupinu živých a skupinu mrtvých. „Ta skupina lidí, kterou celou zavraždili, byla třikrát tak velká než všechny ostatní skupiny. Takže ten výběr lidí, že přežili, to není ani jejich zásluha, to je náhoda, to je osud, to je prostě vteřinové rozhodnutí, které jim přálo, že přežili, v jejich prospěch. Protože někdo si to ve vteřině rozmyslel. Měla jsem tam sestřenici z Roztoky, ta byla starší než já možná o deset let, ale ještě jí nebylo třicet, mně nebylo ani osmnáct. Strašně jsem si myslela, že budu s ní, ale u nich byl chlapeček její sestry. Tak ho držela za ruku. A to bylo to rozhodnutí. Jako kdyby byla matka a držela za ručičku asi pětiletého chlapce. Tak šla k tomu velikánskému lágru a už jsem ji neviděla.“


Tehdy Helena spatřila naposledy svého tatínka. „Do smrti nezapomenu, nevím, v které skupině a přesně kde, ale s tatínkem jsme se viděli. My jsme se tak zřetelně podívali do očí, tak jasně, tak jsem věděla, že je to on, on věděl, že jsem to já, tak jako že by mi chtěl říct něco. Ale už jsme museli pryč a to jsme se rozloučili, to bylo naposledy, pak už jsem ho víckrát neviděla. Ale v těch očích jsme se strašně moc na sebe podívali. Byla jsem za to vděčná, že jsem ho ještě našla, aspoň naposledy, že jsme se mohli rozloučit.“


Po několika dnech Helenu čekal transport z Osvětimi do pracovního tábora v Krakově-Płaszówě, ale po třech měsících přišla další deportace do Osvětimi. „Tam selekce vypadala trošku jinak, protože jsme tam byly samé ženy od šestnácti do čtyřiceti let, už nebyli ani muži, ani děti… Tak prostě zase nevím, jak se to mohlo stát, zase mě vybrali.“ 

Nejhorší den v životě


Druhý den po příjezdu dostala Helena číslo A 17276, které jí vytetovali na předloktí. Při stání ve frontě na tetování bylo horko, ženy nedostaly napít už asi dva dny, měly „zoufalou žízeň“. Na řadu přicházely podle abecedy: „Já jsem se jmenovala Drumerová, od D. Tak jsem měla štěstí. Kdybych se jmenovala ke konci abecedy, tak jsem to nepřežila.“ Žízní a horkem Helena omdlela, zachránily ji spoluvězeňkyně: „ Vstaň, je škoda, když už tak dlouho trpíš, tak aby ses nechala odvézt s mrtvými.“


Pravděpodobně na nějakou dobu pozbyla vědomí, viděla v duchu řeku Boržavu v rodné Roztoce, z níž se mohla konečně napít… Po očíslování si vězeňkyně mohly trochu odpočinout. Tento den paní Maršíková označuje za nejhorší, propadala malomyslnosti a nenalézala vůli k životu. „Vím jenom v duchu, že jsem záviděla děvčatům z Roztoky, že už to mají za sebou. To byl asi ten nejhorší den mého žití tam.“


Osvobození

Později byla deportována jako pracovní síla do Augsburgu – patřila k pětisetčlennému ženskému pracovnímu komandu. V důsledku bombových útoků převezli nacisté vězenkyně v březnu 1945 do Mühldorfu. Dne 30. 4. 1945 se na trati dočkala osvobození americkou armádou. Válku přežily i její sestry.


Po válce se usadila v Čechách, od roku 1949 žila v Praze. S manželem měla dvě děti, šest vnoučat a několik pravnoučat. Ze svých traumatizujících zážitků z období holocaustu se vypsala v knize vzpomínek Holka z Roztoky, kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství Triáda. Helena Maršíková zemřela 22. května 2015.

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.