Helena sice chtěla být učitelkou, ale nemohla si vybírat, a tak na ni „zbyla“ obchodní akademie v Resslově ulici. Po válce Helena uspěla v konkurzu na místo v Československém rozhlase. Tam potkala svou osudovou lásku – technika Zdeňka Šidáka. Za války se napojil na zpravodajskou odbojovou organizaci ve Vídni, když byl na nucených pracích. Nacistům unikl a zúčastnil se Pražského povstání. Po válce vstoupil do KSČ, dostal prý úkol z Anglie, aby sledoval, co se v této nebezpečné partaji děje. Do toho se ale zamiloval a chtěl založit rodinu. Proto ještě těsně před rokem 1948 vrátil stranickou legitimaci. V březnu roku 1947 se Zdeněk s Helenou vzali a v prosinci se jim narodil syn Zdeněk.

Hned po únoru 1948 ho vyhodili z rozhlasu i z vysoké školy před poslední závěrečnou zkouškou. Jeho přátelé ze zpravodajské skupiny ho varovali, aby neváhal už ani den a utekl za hranice. Šidákovi se nakonec dohodli, že Zdeněk uteče jako první, najde bezpečnou cestu a v lednu 1949 se pro ně vrátí.

Zdeňkův útěk se zdařil a jeho rodina to dočasně odnesla „pouze“ zapečetěným bytem. Po čase si Helena mohla věci odstěhovat a s malým synkem střídavě bydlela u obou rodičů. Po pár měsících se Zdeněk skutečně vrátil pověřen úkolem převést nejen svou rodinu, ale další tři ženy.

Čtěte také

Ruth Bejkovská v říjnu 2012

Čtěte také

Ruth Bejkovská: Jestli to brzo neskončí, umřeš, řekla jí lékařka v koncentráku

Buď zticha

Na konci února skupina přijela do Aše a chtěla přejít hranice, jenomže všude ležel sníh a stopy by je prozradily. Dohodli se, že se začas pokusí o přechod znovu. Ani druhý pokus překročit hranice se ale nezdařil. Helena Šidáková nesla v náručí patnáctiměsíčního synka. Dala mu předtím slabý prášek na spaní, aby je křikem neprozradil. Nebylo to nic platné. „Najednou začal strašně brečet. On spal, ale ječel jako siréna. ,To není možný, kluku, buď zticha!‘ konejšila jsem ho,“ vypráví Helena. 

Rozsvítilo se světlo a proti nim stál příslušník Veřejné bezpečnosti. „Ten esenbák byl na nás tak strašně hodnej!“ Helena vzpomíná, že by je prý snad i nechal do Německa projít, ale byl na místě na udání místní dojičky krav, „komunistky jak Brno“, a tak nechtěl mít problémy a skupinku zadržel a nechal eskortovat do klatovské věznice. Tam přítomnost ročního dítěte vyvolala pozdvižení. Když odbyla večerka, začali spoluvězni v ostatních celách spontánně zpívat Mozartovu slavnou ukolébavku Princi můj maličký, spi. „A to jsem teda brečela jako blázen. A pak nám posílali v balíčku ovoce, bábovku nebo cukroví po těch dozorcích,“ líčí Helena dojemnou solidaritu spoluvězňů. Psal se počátek roku 1949 a „železná pěst dělnické třídy“ zatím ještě neudeřila s takovou razancí. Helena se synem byla druhý den propuštěna domů. To nejhorší mělo teprve přijít za pár týdnů.

Čtěte také

Erika Bezdíčková 2017

Čtěte také

V Osvětimi ztratila rodiče. Z pochodu smrti šla pěšky až do Rumunska za sestrou

Krutý výslech

Estébáci udeřili na Velký pátek roku 1949. Helena Šidáková se synem tehdy přebývala u známých ve Starém Kníně, tamtéž se skrýval manžel – hledaná osoba. Tajná policie nejprve zatkla jejich ukrývatele – kostelníka, poté si přijeli přímo pro Zdeňka. Ten už měl připravenou únikovou cestu za humna do polí. „Odtáhli mě dolů do takový místnosti bez oken, stůl, tři židle a jinak nic,“ vzpomíná Helena Šidáková na svůj první „ostrý“ výslech. „Furt jenom: Kde je můj muž? Kde je? Ale já jsem opravdu nevěděla, co se s ním pak stalo. Tak jsem říkala, že nevím, tak mě tam tak trošku ztřískali, že mě nahoru museli odnést, protože jsem nemohla na nohy. Položili mě na stůl, svázali mně ruce a nohy a třískali mě do chodidel. A to by nikdo nevěřil, co je to za strašnou bolest. Nic nebolí jako tohle.

A já jak jsem sebou házela, tak jsem z toho stolu blbě spadla. A protože jsem se neměla čeho chytit, ruce jsem měla svázané, nohy svázané, tak jsem spadla špatně a vyrazila jsem si plotýnku. Ze země už jsem se nemohla zvednout,“ popisuje dnes Helena klidným hlasem. Zdeňka Šidáka StB nakonec dopadla v Jizerských horách.

Zatímco Zdeněk odešel od soudu s doživotním trestem, Heleně vyměřili dvacet let. Čas od času ji mohli navštěvovat rodiče, někdy s sebou přivezli i malého Zdeňka, který zatím začal chodit do školky. „Maminko, kdy už přijdeš domů? Vždyť já jsem hodnej a poslouchám!“ ptával se jí. Heleně to zlomilo srdce. Neuměla mu vysvětlit, že si zvolila lásku k muži, pro kterého byla ochotná trpět, a než by ho zradila, raději šla do kriminálu. Jindy zase synek ztropil scénu, že s babičkou neodejde, že chce zůstat s maminkou. „Holky, které měly návštěvu se mnou, taky začaly brečet, poněvadž to trhalo srdce,“ vypráví Helena. Nervózní dozorci tehdy návštěvu předčasně ukončili.

Čtěte také

Margita Rytířová v říjnu 2009

Čtěte také

Jedna z Wintonových dětí: Koukali jsme na oblohu a doufali, že ji vidí i maminka

Amnestie pro matky

Helenu Šidákovou propustili po šesti letech na amnestii vyhlášenou prezidentem Zápotockým pro matky s dětmi v roce 1955. Následoval návrat do Prahy a do „normálního“ života. Ve vězení ale zůstal manžel Zdeněk. Jednou jej mohla navštívit v Ruzyni, poté jí napsal dopis, aby na něj zapomněla a souhlasila s rozvodem, že jí nechce zkazit život. To byl pro Helenu blesk z čistého nebe. Odepsala mu, že k tomu souhlas nikdy nedá a bude na něj věrně čekat. Čekání se protáhlo do roku 1963 – to jednou přišla Helena domů z práce a tam našla manžela, jak chová na klíně synka Zdeňka. „Co tady děláš?“ byla prý jediná slova, na která se tehdy šokovaná zmohla.

Manželství Heleny a Zdeňka Šidákových dlouholeté odloučení ustálo, k synovi Zdeňkovi nakonec přibyl o sedmnáct let mladší bratr Martin. Helenin manžel našel i odpovídající pracovní uplatnění a oba manželé se dožili roku 1989 a zhroucení režimu, který jim tolik zkazil život. Bohužel jejich štěstí netrvalo dlouho, Zdeněk v létě roku 1990 podlehl mozkové příhodě ve věku 64 let. Helena zemřela v srpnu 2019.

Čtěte také

Manžel se raději věnuje svým koníčkům než rodině

Čtěte také

Kristýna (44): Už nemůžu dál. Manžel skoro není doma. Koníčku obětoval rodinu