Bylo po létě, Helena Vondráčková byla po dovolené. Krásně opálená, plná energie. Stihla líčení, fotografování, desítky telefonátů, upekla třešňový koláč a objevila dvě týdenní koťata, která fenka Bela odnesla do křoví, protože se právě rozhodla, že i tahle mláďata budou její. Pak za účelem dalšího fotografování našla druhou kočku Kitu, „která má v kožichu všechny pastelky“, takže ladí ke každému oblečení. Pak dostal koláč pan Benda, který přijel z Hodonína se svými přáteli. Před lety zařizoval Heleně svatbu ve Strážnici a teď kandiduje do senátu. Pak připravila jídlo všem zvířatům a všem lidem uvařila kafe. Pak si konečně sedla.

Kde jste se tak zásobila energii a bronzem?

V Jižním Portugalsku, v oblasti, která se jmenuje Algarve. Hledali jsme klid, místo, kde je málo turistů, a tohle nám cestovní kancelář splnila na sto deset procent. Ale neodpočívali jsme na jednom místě u moře, půjčili jsme si malé Clio a taky cestovali. V nejjižnějším cípu Algarve je mys svatého Vincenta a na něm obří maják, jinde jsem si ve vlastní ruce rozdrtila a ovoněla hrst léčivého eukalyptu, všude jsou obrovské palmy, prostě úžasná subtropická příroda. Známé jsou hlavně korkovníky, protože Portugalsko je největším vývozcem korku… Víte, jak vypadá korkovník?

Nevím. Asi jsem dodnes věřila, že se někde rovnou sbírají zátky…

Tak až pojedete do Portugalska, uvidíte tam obrovské stromy, ze kterých se sklízí korková vrstva do výšky dvou až tří metrů. Kousek toho přírodního korku jsme si uloupla jako z perníkové chaloupky a mám ho v kuchyni.

Když jste na dovolené, opravdu vydržíte bez společnosti, bez publika?

Však to znáte – Slovan všude bratry má. Navázali jsme přátelství s fajn lidmi, jeden pán byl z Paříže, moje další kolegyně z tenisu z Mnichova, a hned na začátku jsme potkali sympatické moderátory z Novy – Markétu Mayerovou a Slávka Bouru – což byl v daleké cizině důvod, abychom si společně dali drink. A zpívání? Ani tomu jsem neunikla. Jeden z šéfů hotelu byl z Brna, tak jsem se poslední večer přece jen dala přemluvit a zazpívala New York, New York…

Mluvíte samozřejmě německy a pak…? Ttřeba s pánem z Paříže?

Domluvím se anglicky a zvládám ještě i základy francouzštiny, kterou jsem příliš nepoužívala, i když jsem z ní maturovala. No a samozřejmě umím rusky a polsky. Myslím, že jsme s Hellmutem se směsicí našich znalostí docela dobře obstáli. Všem doporučuji, aby se učili jazyky, teď je doba cestování, a hlavně mladí je zvládnou bez problémů, protože do jejich neopotřebovaných hlav se vejde hodně. Je prima, když se setkáte s lidmi, kteří jsou vám sympatičtí, a vy jim to umíte říct.

Těsně před létem jste s Jiřím Kornem vydali desku To je šoubyznys… Jak je to s vámi, jste stále přátelé jako v době každodenní spolupráce?

Jirka je kamarád na život a na smrt. Rozejdeme se a znovu sejdeme, ale nikdy se nerozcházíme ve zlém a nadobro. Jen máme každý svůj pracovní program. Teď jsme zrovna byli ve „fázi sblížení“, protože jsme spolu koncertovali v Německu a v Polsku. Jirka je stejně jako já vášnivý tenista, navíc pro každou srandu, takže je příjemné trávit s ním den.

Berou vás pořadatelé stále jako dvojici?

Objednávají si nás tak, i když samozřejmě každý máme samostatný koncertní blok. Byl to šťastný nápad od Mirka Vašty, dát nás zase dohromady právě v televizním pořadu To je šoubyznys. Jsou natočené další tři díly a na podzim se ně podíváte.

Pokřtila jste druhou vánoční desku. Jak vlastně vzniká nový projekt, nový nápad u zpěvačky, která prodala celkem čtyři a půl milionu nosičů, a zdá se, že vyzkoušela všechno?

Jak vidíte, všechno ne. Ale vánoční deska ani tak nový nápad nebyl, vždycky jsem si přála natočit koledy, zazpívat si o Vánocích v Lucerně. Pro publikum je to díky Karlu Gottovi hezká tradice. Vánoce s Helenou byly vloni první, letos jsou Vánoce s Helenou 2, opět tam budou mí přátelé a děti z Bambini di Praga…

Deska má podobně jako noviny svou „výrobní lhůtu“. S jakým předstihem vznikal vánoční projekt?

Je to záznam živého koncertu z Lucerny v loňském roce, na desce jsme začali pracovat před létem. Koncem října by měla být na trhu. Obsah samozřejmě není totožný s předcházející deskou, kdy jsme repertoár vybírali s producentem Adamem Novákem v plavkách v létě, což přilákalo souseda, který se přišel podívat, jestli jsme se nezbláznili, protože celé odpoledne poslouchal koledy. Vánoce s Helenou 2 nabízejí písničky hostů, kteří se mnou v Lucerně vystupovali, a duety, která jsem s nimi nazpívala.

Když uvádíte na trh nový projekt nebo nový koncertní program, máte obavy z výsledku?

Mám, stejně jako mám vždycky trému. Naštěstí ji prožívám jako většina zpěváků nebo herců, že mě ta roztřesenost opustí s prvními tóny písničky a s prvním potleskem diváků.

Na který potlesk z poslední doby ráda vzpomínáte?

Na sérii koncertů po slovenských městech, kdy jsme hráli na stadionech taky pro tři až čtyři tisíce diváků, všude bylo vyprodáno a potlesk obrovský. Na Slovensku je velký hlad po české kultuře a na skutečně vřelém přijetí našich umělců se naštěstí nic nezměnilo.

Když máte před koncertem, prožívá to s vámi rodina, nebo už si na četné premiéry zvykla?

Myslím, že to prožíváme všichni stejně jako před lety. Manžel Hellmut mě podporuje svým neotřesitelným klidem, tatínek s maminkou sedí v hledišti a drží mi palce.

Kdo pak provádí hodnocení?

Táta hodnotí technické provedení, maminka umělecký dojem, kdybych měla použít termíny z krasobruslení. Tak to u nás vždycky bylo. Otec mě přísně vedl po profesionální stránce, maminka stejně přísně hodnotila můj vzhled, šaty, jak se pohybuji…

Nedávno se objevila vedle vás na fotografii sestra Zdenka. Vaše publikum ji dosud příliš neznalo. Jak jste vyrůstaly?

Zdena je o deset starší, takže dřív opustila Slatiňany a domů se vracela jen na víkend. My s bráchou, ještě dva malí drobečkové, jsme čekali za plotem, kdy přijede a co nám přiveze. Když nepřijela, měli jsme zkaženou neděli. Vyrůstali jsme spolu všichni tři a měli moc fajn dětství. My s Jirkou děláme muziku, tak jsme víc na očích. Zdena nezpívá, ani není muzikant, ale byla to ona, kdo mě učil brnkat na naši starou kytaru „gibsonku“.

Co říkáte tomu, že na rozhlasových vlnách je české pop-music pořád málo?

Že děláme přesně opak než stanice jinde ve světě. Všude se totiž snaží nejen uchovat národní identitu, ale prostřednictvím kultury ji neustále pěstovat a zdůrazňovat. Cizí produkce je až druhém místě. Dnešní trend, který charakterizuje záplava zahraniční hudby, považuji za stejně škodlivý, jako byl dřív zákaz všeho, co se zdálo být „příliš americké“.

Bára Basiková v jednom rozhovoru přiznala, že má slabost pro Helenu Vondráčkovou, Lucie Bílá vás zase uvádí jako svůj vzor. Co vám říkají tyto komplimenty?

Samozřejmě jsou to moc pěkná a potěšující slova. Je logické, že mezi umělci panuje rivalita, a to i generační. Ale nikdy ne v podobě, jak prezentují někteří redaktůrci. Lidé, kteří se sejdou při společné práci, jako jsem třeba zažila s Lucií v Bídnících, vyznávají především kolegialitu, profesionalitu a až potom popularitu.

Co jste říkala zatracujícím výrokům na vaši adresu?

Nejsem „mladá, talentovaná“, pracuji v profesi třicet let, a nehodlám se za to omlouvat. Fámy, pomluvy a urážky nikoho netěší, ale přesně charakterizují autora. Dnes už se těm výrokům usmívám. Neumím si představit, že by se někdo podivoval nad tím, jak dlouho zpívá Streisandová, nebo kolik let zpívá a tančí Tina Turnerová. Úspěch a práce jsou kvality, kterých si svět cení, stálice, vzor jsou opravdu komplimenty.

Dotkla jste se věku i toho, jak dlouho zpíváte. Už před časem jste slibovala, že napíšete knížku, jestli budete dost pilná. Jak je to s vaší pilností?

Polepšila jsem se a konečně můj slib dostal konkrétnější obrysy. Jedno pražské nakladatelství projevilo vážný zájem, takže jsem se pustila do práce. Když vydržím v tempu, příští rok si knížku přečtete.

Co řekla Helena Vondráčková v roce 1996 o módě?

Co řekla Helena Vondráčková v roce 1996 o módě?

„Když jsem v soutěži Hledáme nové zpěváky vystoupila s písní Ten, koho ráda mám a uspěla, asi největší radost z mojí rodící se kariéry zpěvačky měla maminka. Protože zpěvačka potřebuje víc šatů a to byl její koníček. Pravda je, že na začátku asi maminka využila toho, že jsem samá ruka, samá noha, takže na mně šaty visely hezky jako na věšáku. Až později jsem ocenila, jak byla nápaditá a důkladná, kolikrát jsme se spolu nad výsledkem mordovaly několik dní, pořád jsme nebyly spokojené, něco došívaly a přešívaly. Nakonec maminčiny modely obdivovaly kolegyně po celé Evropě.

Ale druhá věc je umět šaty nosit. Musela jsem se naučit hýbat, protože nedá se nic dělat, Zlatá kůzlata – jak jsme se jmenovali v triu s Martou Kubišovou a Vaškem Neckářem – taky skákala! Zpočátku jsem prošla tanečním školením paní Marie Řídké ve Slatiňanech, pak přišel se svým stepem Frank Towen, a v návaznosti jsem samozřejmě spolupracovala s mnoha dalšími našimi i zahraničními choreografy. A výsledek? Mimo jiné i to, že móda je moje záliba, a když vidím krásné modely, ráda si je obléknu a zapózuji. Módní show dnes klade důraz nejen na výtvarnou, ale i pohybovou stránku, a také fotografování módy má svou choreografii.“

Autor: Jana Bednářová

Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta

Související články