Zdroj: Monika Navrátilová
Magdalena Zimová: Ordinace pro mě byla velká zkušenost, doma jsem na jevišti
Známe ji z oblíbeného seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde čtyři roky hrála sestřičku Míšu. Doménou herečky Magdaleny Zimové je ale divadlo – do jednoho pražského patří už dvaadvacet let a vidět ji aktuálně můžeme hned v jedenácti různých představeních. A to není zdaleka všechno…
Momentálně jste ve fázi zkoušení Kouzelné flétny, která bude mít v Divadle v Dlouhé premiéru koncem května. Jak tohle období prožíváte?
Řekla bych, že mi trochu dochází energie a fyzické síly – v letošní sezoně se totiž jedná už o čtvrtou novou věc. Pandemie koronaviru se vším zamíchala, takže ve výsledku máme o jednu premiéru víc než normálně, což je samozřejmě znát.… Ale to neznamená, že bych si chtěla stěžovat. Jen konstatuju, že všeho je moc, i hraní. Musíme to vydržet do letních prázdnin, kdy si odpočineme.
Jaký máte z připravované novinky pocit?
No, je to opera, a navíc Mozart. Všichni máme stažené půlky, abychom to zazpívali a neudělali si ostudu. Cítíme obrovský respekt a pokoru, na druhou stranu jsme v dobrých rukou režisérské dvojice SKUTR, kterou dobře známe. A vyhovuje nám její styl práce – před samotným zkoušením se třeba dlouho sedí a povídá se. Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský chtějí vědět, co si o našich rolích i příběhu samotném myslíme. Stojí o naše podněty, nápady a komentáře, ze kterých čerpají. Navzájem se inspirujeme.
To je důvod, proč jste v Divadle v Dlouhé už dvaadvacet let?
Určitě, i když jsem si přirozeně prošla různými krizemi. Ty se netýkaly jen prostředí, v němž se tolik let pohybuju, ale i smyslu hereckého povolání. Jeho světlých i temných stránek. Během covidu, kdy se hrát nemohlo, jsem si uvědomila, že mi díky divadlu utíká takový ten normální život s rodinou a čas na odpočinek, na koníčky. Takže jsem najednou mohla cvičit jógu, chodit na kurz práce se sny, víc číst, upéct spousty bábovek… Když se pak ale divadla zase otevřela a my začali zkoušet nová představení, uvědomila jsem si, že na jeviště patřím a že mě moje práce baví.
V čem novém vás ještě můžeme vidět?
S naší kmenovou režisérkou Hanou Burešovou jsme nazkoušeli představení Zítřek se nekoná, kde mám nádhernou, velkou roli matky a hlavy italské rodiny, která prožívá několik posledních dní před výbuchem Etny v Messině. S už zmíněnými SKUTRY jsme dokončili práci na Mistrovi a Markétce podle Bulgakovovy kultovní knihy, kde hraju ikonickou postavu Kocoura. A pak jsem si užila fantastickou spolupráci s režisérem Michalem Vajdičkou, který v Divadle v Dlouhé inscenoval knihu Světlany Alexijevičové Konec rudého člověka. Všechno to jsou skvělá a silná představení, ve kterých hraju moc ráda, bývají vyprodaná a máme na ně úžasnou diváckou odezvu, což je pro herce ta největší satisfakce.
Jakou cestou jste se k herectví vlastně dostala? Byl to třeba váš dětský sen?
Trefila jste se – co si pamatuju, tvrdila jsem, že budu herečkou, případně loutkoherečkou. To byla varianta, když jsem se za tu první možnost styděla, protože mi přišla taková nabubřelá. Ale co si pamatuju, tak jsem se pořád někde předváděla. Ve školce jsem recitovala, ve školní družině hrála pro ostatní děti loutkové divadlo, na gymnáziu jsme měli amatérské divadlo, které se jmenovalo DDT. A když se DDT rozpadlo, s kamarádem jsme si založili divadlo pohybové. Dokonce jsme vyhráli nějaké soutěže. No a pak jsem si podala přihlášku na pražskou DAMU, kam mě vzali.
V té době už tam dva roky studoval váš bratr, takže jste herecká rodina.
Martin je o dva roky starší a dlouho to vypadalo, že půjde na pedagogickou fakultu. Ale nakonec to dopadlo tak, že se přihlásil na katedru alternativního divadla do Prahy. Dokonce ji vystudoval za tři roky, místo za čtyři, protože ho oslovili na záskok z vyššího ročníku a padl jim tak moc do oka, že si ho přetáhli k sobě. Pak s nimi a režisérem Honzou Bornou odešel do Dejvického divadla a později do Dlouhé.
Kam osud zavál vás?
Já jsem mezitím se svým tehdejším manželem (hercem Karlem Zimou, pozn. red.) nastoupila do královéhradeckého Draku, zaměřeného na dětské publikum, kde jsme strávili skoro pět let. Byly to hezké časy, ale provoz v takovém divadle je náročný – dopoledne dvakrát pohádka (většinou na zájezdě) a po představení ještě zkouška. Když jsme si začali připadat jako ve fabrice, rozhodli jsme se, že odejdeme. No a pak v Divadle v Dlouhé otěhotněla kolegyně a Honza Borna, který mě znal z DAMU, si na mě vzpomněl. Zaskočila jsem v několik inscenacích, naučila se hrát na harmoniku a už si mě tam nechali. Usmálo se na mě obrovské štěstí.
Být s bráchou v jednom divadle je svým způsobem unikát – snad kromě bratrů Formanů o žádné takové dvojici nevím. Jak na to reagovalo vaše okolí?
Odpovím historkou: když jsem byla v Divadle v Dlouhé asi deset let, tak se kolega Vlastík Zavřel zeptal dalšího kolegy Jirky Wohanky, cože to spolu Matějka a Zimová mají, že je často vídá spolu. Když se dozvěděl, že jsme sourozenci, byl v šoku. Vůbec ho to nenapadlo, což chápu – máme rozdílná příjmení a nejsme si vůbec podobní. Jinak to nikdy nikdo neřešil.
Zmínila jste Jana Bornu, což byla velká osobnost českého divadla a poezie. Jak na něj vzpomínáte?
Byl skvělý! Není žádným tajemstvím, že trpěl roztroušenou sklerózou, kterou mu našli ve třiatřiceti a bojoval s ní dlouhých čtyřiadvacet let. O téhle nemoci se tenkrát moc nevědělo a léčba probíhala systémem pokus-omyl, takže se to bohužel rychle zhoršovalo. Přišly potíže se zrakem, mobilitou, berle, vozík… Ale na zkouškách s ním byla neuvěřitelná sranda. Miloval černý humor a odmítal se vzdát. V té úplně poslední fázi nemohl pohybovat rukama ani nohama a skoro nemluvil. Přesto stále tvořil – pomocí speciálního programu na počítači, který ovládal očima, napsal sbírku básní, což je obdivuhodné. Člověk by v takové situaci mohl upadnout do melancholie nebo vzteku na celý svět, ale on se opravdu do posledního dechu věnoval věcem, které miloval. Měla jsem ho moc ráda. A jsem šťastná, že jsem s ním mohla pracovat.
Vaší doménou je divadlo. Filmování vás neláká?
Od té doby, co jsem si to srovnala v hlavě, tak ne. Prostě se pevná v kramflecích cítím na jevišti, tam je mi dobře. I když je pravda, že mám na kontě i několik televizních rolí – třeba jsem hrála v Ordinaci v růžové zahradě, což pro mě byla velká zkušenost a, co si budeme namlouvat, taky fajn přivýdělek. Ale svůj život na tom nestavím. Pro lidi, kteří herce hodnotí jen podle jejich televizních a filmových rolí, jsem asi neviditelná, ale vůbec mi to nevadí. Doma jsem na jevišti.
Ale na castingy chodíte, nebo se pletu?
Chodím, ale je to stres, což není nic výjimečného. Jediný, o kom vím, že si konkurzy užívá, je můj bývalý muž. Ale většina herců je na tom stejně jako já – trpíme.
Jste nejenom herečka, ale i návrhářka, která má vlastní značku oblečení pro děti Cuna vlnami. Jak jste se k šití dostala?
To bylo stejné jako s tím recitováním a hraním – začala jsem s tím už v dětství. Nejdřív jsem pletla a vyráběla různé hračky a pak jsem v deseti letech od babičky, která byla krejčová, dostala šicí stroj. Bavilo mě to i v dospělosti, kdy jsem si na sebe šila zimní bundy nebo letní šaty, ale pak jsem přišla do Prahy plné obchodů s módou za pár korun a nějak to usnulo. Když se mi narodily děti, něco jsem jim občas upletla nebo namalovala obrázek na tričko, ale nic extrémního. Dětské oblečení jsem nakupovala v sekáčích a byla spokojená. Ale pak přišel na svět Bruno, dnes osmiletý, a došlo k obratu – objevila se u mě potřeba něco dělat rukama. Cítila jsem obrovský tvůrčí přetlak, a tak jsem začala navrhovat oblečení pro děti. A za pochodu se učila o látkách, střizích a tak dále. Dokonce jsem si myslela, že bych mohla proniknout na zahraniční trh, což bylo bláhové.
Proč? Co se přihodilo?
Oslovila mě Češka žijící v Anglii, které se moje značka moc líbila. Slovo dalo slovo a ona mě propojila s e-shopem, který v Anglii sdružoval lokální výrobce dětského oblečení. V té době jsem o fungování trhu neměla ani ponětí, ale řekla jsem si, že to zkusím. Vzala jsem si půjčku, abych vytvořila e-shop, nechala ušít co nejvíc nových věcí, zaplatila školení pro londýnskou spolupracovnici a poslala to do světa. Byla to naivní představa. Začít na tak velkém trhu vyžaduje mnohem větší investici. Ale jedním úspěchem se přece jenom pochlubit můžu – málem jsem se dostala do Harrods, což je jeden z nejluxusnějších a nejproslulejších obchodních domů, který stojí v centru Londýna. Tehdejší vedení schválilo, že ode mě koupí kolekci, ale pak tam došlo ke změnám, vše se zkomplikovalo a k transakci nedošlo. Od splnění snu mě dělil jen kousíček, ale i tak to považuji za maximální úspěch.
Jak to s vaší značkou vypadá dneska?
Některé věci jsou ještě v prodeji, ale nic nového nevzniká. Uvidíme, jestli se k tomu ještě vrátím… Každopádně mi ale tato zkušenost otevřela dveře do nových světů. Dostala jsem nabídku od uznávané kostýmní výtvarnice Hanky Fischerové, abych se stala její asistentkou a spolupracovnicí. A to je práce, která mě neuvěřitelně baví. Konzultujeme spolu výběr látek a možnosti střihů, ale bavíme se i o celkové výtvarné koncepci inscenace. Zatím jsme spolupracovaly na třech inscenacích: Élektra, Romeo, Julie a tma a Bez roucha. Ale tím to nekončí. Divadlo v Dlouhé mě oslovilo, abych pro něj vytvořila merchovou (propagující značku, pozn. aut.) kolekci, takže teď si naši diváci mohou koupit šaty, mikinu, ledvinku a batůžek, které jsou z mé dílny. Co bude dál, se uvidí. Vše nechávám otevřené.
Co vy jako herečka potřebujete od kostýmu?
Miluju ten moment, kdy vstoupí do zkoušení. Jsem všemu otevřená. Z každého nového kostýmu mám radost, přináší mi novou energii a inspiruje mě. Boty například určí, jak si moje postava bude vykračovat. Jinak se cítíte v kalhotách, jinak v sukni. Jiné pocity máte v postmoderním kostýmu, jiné v romantické róbě. A to vše může pomoct dokreslit charakter postavy.
Co ráda nosíte v civilu?
Tam se řídím čistě svojí náladou. Když mám chuť být ženská, tak si obleču šaty nebo sukni. Když chci být za syčáka, vyrazím v džínách a teniskách. Móda je pro mě hra. Možnost manifestovat, kdo zrovna dnes jsem.
A jak vnímáte rozvod, kterým jste prošla po třinácti letech manželství?
Samozřejmě se stalo pár věcí, které tomu rozchodu nahrávaly, ale dneska to vidím tak, že to bylo rozhodnutí z nutnosti. Tenkrát jsem se dostala do fáze, kdy jsem na svém životě musela něco změnit. Poslechla jsem svůj vnitřní hlas a udělala to pro sebe. S Karlem jsme zůstali přátelé a pořád se vzájemně vnímáme jako taková širší rodina.
Později jste vy sama založila novou rodinu…
Ano, ke dvěma starším dětem přibyl Bruno, což vypadá sluníčkově, ale bylo to docela náročné. Ono to není jen tak přijmout cizí děti. Smekám před svým partnerem, že to dokázal. A sama před sebou i svými dětmi, že jsme to zvládli. Všichni jsme se učili za pochodu… Velkou výhodou bylo, že fungovala komunikace s mým bývalým manželem. Vzájemně jsme si pomáhali a podporovali se. Karel třeba hlídal Bruna, když jsem potřebovala. Jestli bych dneska udělala něco jinak, tak jedině to, že bych už nešla do střídavé péče. Myslím si, že migrovat by měli rodiče, a ne děti. Ty by měly mít jeden domov, jedno místo, kde se cítí v bezpečí.
Agáta a Jonáš jednu dobu kráčeli ve vašich stopách. Budou v tom pokračovat?
Myslím, že ne. Oba si zahráli u nás v divadle a natočili pár filmů a seriálů, ale pak je to přestalo bavit. Agáta je momentálně v Anglii, kde studuje obor umělecká maskérka. A Jonáš se rozhlíží, kam se vydá po střední škole. Ona je otázka, proč vlastně lidi chtějí být herci. Někdy je to nevědomá volba, ale často si tím něco dokazují či kompenzují. Já jsem svým dětem nikdy nic nezakazovala, ale jsem ráda, že se zajímají i o jiné věci. Že jejich život nestojí a nepadá s tím, že je někdo pochválí nebo jim zatleská. Ať už se v budoucnu budou věnovat čemukoliv, hlavně, ať je to baví a naplňuje.
Kde vy sama hledáte klid? Co vás nabíjí?
Nejvíc si odpočinu, když jsem sama. Uklidím, aby kolem mě bylo čisto a hezky a pak si vezmu knížku nebo pustím film. A užiju si to do poslední minuty. Jsem v přítomnosti a nic jiného neřeším. A když se objeví problémy, jdu na terapii, kterou vnímám jako běžnou součást životního stylu. Každý máme své kostlivce ve skříni, různé strachy, bolesti a terapie je umí najít a pracovat s nimi tak, abychom se cítili líp a zbytečně neblokovali sami sebe.
MAGDALENA ZIMOVÁ (48)
- Rodačka z Trenčianských Teplic, vystudovala DAMU.
- Ještě před absolvováním získala angažmá v divadle Drak v Hradci Králové, od roku 1999 je členkou pražského Divadla v Dlouhé.
- V Dlouhé ji můžete vidět celkem v 11 inscenacích (např. Mistr a Markétka, Lucerna, Sonety, Konec rudého člověka, Dopisy Olze).
- Zahrála si v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Kriminálka Anděl, Zázraky života nebo Comeback.
- Založila vlastní oděvní značku Cuna vlnami, zaměřenou na děti, pro Divadlo v Dlouhé navrhla kolekci mikin, oversize šatů a doplňků i kostýmy pro několik inscenací.
- S hercem Karlem Zimou má dceru Agátu (21) a syna Jonáše (17), s novým partnerem syna Bruna (8).
