Váš přítel má sedmnáctiletou dceru. Jak zvládáte roli macechy?
Není to levou zadní. Jiný jazyk, a navíc oni dva jsou spolu víc času jako rodina než já s Thomasem jako partnerka. Když přijedu, vždy jim ty zaběhlé rutiny nabourám. Někdy je to inspirativní, někdy zbytečné tření. Oba jsou ale velmi tolerantní. A já taky.
Pokud vím, vlastní děti nechcete, prozradíte proč?
Nepřišla ta touha a nemám důvod se do toho nutit.
Existuje mnoho žen, které to mají stejně, jen se o tom bojí veřejně mluvit. Co byste jim vzkázala?
Máte pravdu, nemluví se o tom, což se týká i mužů. Je to bezpečnější. Jako ožehavé téma to začínám vnímat i já – normálně nemám problém mluvit velmi otevřeně, jenže se mi už párkrát stalo, že to bylo zneužito.
Myslíte v bulváru, který o vás napsal, že nechcete děti, protože je nesnášíte?
Ano, taky napsali například, že jsem „zažila hladomor v Africe“, což mě vytočilo, protože šlo o lež. S hladomorem jsem se nesetkala. Ani s válečným konfliktem. Kdysi jsem absolvovala misi Lékařů bez hranic v Kamerunu právě jako klaunka pro děti v polní nemocnici. Děti mám ráda a beru je jako parťáky.
Jak vnímáte další citlivou součást ženského života, a to stárnutí? Všechen ten tlak vypadat dobře a mladistvě?
Těším se na roli, ve které se po mně bude chtít, abych se ostříhala a byla bělovlasá. A přeju si, aby trend přirozenosti byl čím dál víc žádaný. Abych řekla pravdu, ráda bych se zbavila líbivé nálepky. Když mě nalíčí a hezky oblečou, vypadám tak nějak příliš „micánovsky“.
Takže opravdu žádný strach ze stárnutí a vrásek?
Na role zralých žen se vyloženě těším a vrásky jsou snad normální. A jsem naprosto smířená s tím, že jich bude přibývat.
Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Vlasta, číslo 30, který je teď na stáncích: