Přírodní léčebné prameny a studánky byly odedávna lákavými magickými místy, k nimž přicházela procesí s touhou po uzdravení. U studánek se usazovali poustevníci, stavěly se tu kapličky a kostelíky. Tam, kde se objevily minerální prameny, začaly vznikat lázně. Léčivé účinky vody se v lázních násobí, když se k pitné kúře přidají léčebné koupele. Už Karel IV. si koupal nemocné nohy v minerální vodě jednoho z pramenů v Karlových Varech. A proto také dodnes nesou jeho jméno.
První elektroléčba
Dnes už budeme marně hledat lázně Letiny na Plzeňsku, o jejichž vznik se zasloužil v roce 1730 hrabě Karel Morzin. Postupně tu byl vedle zámečku postaven lázeňský altán a srub pro koupele, který pak nahradil lázeňský dům, přibyla novorenesanční myslivna a v letech 1900–1901 byl lázeňský areál spojený kolonádou se zámkem. Právě v té době sem nastoupil lékař Vojtěch Mrázek (1864–1925). Nejvíc ho zajímala balneologie, která tehdy byla popelkou. Díky svým rozsáhlým jazykovým znalostem (ovládal osm jazyků) a mnoha studijním cestám po domácích i zahraničních lázních, ale také po Tunisu, Kypru a Maroku, načerpal nové vědomosti z oboru. Účastnil se vědeckých konferencí balneologů a publikoval odborné články.
Mrázek se v Letinách pustil do práce s velkým nadšením. Vlastním nákladem vydal propagační brožuru o možnostech léčby, lázeňském prostředí a okolní krajině, inzeroval v tisku a zavedl nové procedury pod vedením vyškolených odborníků. V Letinách zavedl elektroléčbu, rehabilitační tělocvik, uplatňoval i sluneční lázně a nechal upravit vycházkové okruhy, které dostaly názvy podle evropských metropolí. Klienti se sem jen hrnuli a byli mezi nimi i ředitel plzeňského divadla Vendelín Budil, stavitel Josef Hlávka, spisovatelé Alois Jirásek, Karel Klostermann, Julius Zeyer či kritik F. X. Šalda. V roce 1920 dal Mrázek dohromady Almanach lázeňský Republiky československé, kde najdeme mnoho dalších, dnes už neexistujících lázní. Třeba Sedmihorky, které prosadil v krásné přírodě Českého ráje v roce 1841 lékař Antonín Šlechta. Vodoléčba využívala vodu z několika blízkých pramenů. Jezdil sem Jan Neruda, Eliška Krásnohorská, ale také herci Národního divadla Marie Hűbnerová a Eduard Vojan. Lázně zanikly už začátkem první světové války, ale fungují jako hotelové zařízení.
Na srdce jsou Poděbrady
Vezměte srdce do Poděbrad, říkal dobový slogan. Nebo Na srdce jsou Poděbrady. Město leží pěkně na rovině, což srdcařům vyhovuje. Lázně vznikly úplnou náhodou. Kvůli nedostatku pitné vody si majitel poděbradského panství kníže Filip Arnošt Hohenlohe pozval německého proutkaře Karla von Bűllowa. S jeho pomocí bylo 1. srpna 1905 objeveno zřídlo, které ovšem mělo vysoký obsah uhličitanů, takže se k denní potřebě nehodilo. Zato se zrodila alkalická kyselka Poděbradka s největším obsahem kysličníku uhličitého ze všech evropských minerálních vod a prodává se úspěšně dodnes.
V roce 1910 začalo město Poděbrady s budováním kolonády, Zimních lázní, lázeňského hotelu U krále Jiřího a krásného lázeňského parku s jeho dominantou – květinovými hodinami. V letech 1937 až 1941 se u hodin denně obměňovalo datum vysázené z květin a u hodin stál trpaslík, jenž kladivem odbíjel celé hodiny na muchomůrku. V roce 1960 byl tenhle mechanismus coby buržoazní kýč odstraněn a místo něj se objevilo laminátové rudé bijící srdce. To dotlouklo v 90. letech, kdy se naopak na přání poděbradské veřejnosti vrátil původní trpaslík. Je ale částečně ukrytý pod vrbami.
Poděbrady si ve 30. letech zamiloval král komiků Vlasta Burian, který byl pravidelným hostem zdejší plovárny u Labe, ale jezdil sem také kvůli koním. Byl také protagonistou komedie Hrdinný kapitán Korkorán, kterou v Poděbradech natáčel v létě 1934 režisér Miroslav Cikán.
Mekka otylých
Na rozhraní Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor založil v roce 1837 přírodní léčitel Johann Schroth lázně Dolní Lipová a začal tu uplatňovat svůj objev – blahodárné působení vlhkého tepla na nejrůznější neduhy. Obzvlášť se mu osvědčily mokré zábaly v kombinaci s radikální dietou u lidí s nadváhou. Nejprve ordinoval pouze suchý chleba, vodu a studené zábaly, později vodu nahradil vínem. Vinný pitný režim se pak v Dolní Lipové používal po mnoho desetiletí a říkalo se mu šrotovka. Běžný byl ještě v roce 1963, kdy jej v knížce Československo země neznámá popisoval lékař Jiří Tálský: „U nás je týden rozdělený na suché a pitné dny. V suchý den je jenom tvrdé pečivo: housky, tyčinky nebo oplatky. Housek můžete sníst, kolik chcete. Ale když máte sucho v ústech, moc se vám do nich nechce. V pitný den je ráno bylinkový čaj, v poledne polévka bez tuku, bez zásmažky a bez soli a třeba vařená rýže se šťávou. Odpoledne jsou dvě deci svařeného vína a večer od půl osmé do jedenácti k povinnému tanci další čtyři deci a v posteli před zábalem zase dvě deci svařeného. Z přiděleného vína se nám dosud žádný pacient neopil, nejvýš některý víc mluví.“
Je neuvěřitelné, že slavný Kristián Oldřich Nový stihl navštívit lázně Dolní Lipová za svůj život sedmatřicetkrát! Mokré zábaly podstupoval pravidelně, ale tvrdou dietní kúru asi jen v roce 1937, kdy ho sem poslal režisér Karel Lamač před natáčením filmu Důvod k rozvodu. Potřeboval, aby herec dobře ladil s partnerkou, krásnou Anny Ondrákovou. Lipovou si oblíbila i herečka Vinohradského divadla Antonie Hegerlíková, její kolega František Hanus, ale také třeba slovenský režisér Jozef Bednárik.
Nalévačky vody
Díky fotografiím ateliéru Bruner–Dvořák, které vznikly v Luhačovicích v letech 1910 až 1911, si můžeme představit, jak vypadaly lázeňské procedury před sto lety. Tajemně působí dřevěné inhalatorium ve tvaru krystalu architekta Dušana Jurkoviče, v němž lidé vdechovali minerální vodu ve formě mlžiny, přičemž měli u nohou plivátka a na sobě bavlněné pláště, aby jim neprovlhl vlastní oděv. Jiným léčebným unikátem byla parní skříň, do níž se člověk zavřel a vyčnívala mu jen hlava. Jeho tělo bylo prohříváno vlhkým proudem vzduchu uvnitř. Ostatní typy masáže současníka nijak nezaskočí – na dobových snímcích se odehrávají podobně jako dnes na lůžku či ve vaně pod vodou. Obzvlášť žádané byly slatinné koupele, vzniklé mísením dovážené rašeliny a místní minerální vody. Pacient je absolvoval v dřevěné vaně a poté přešel do vany smaltované, kde ze sebe smýval vrstvu černého povlaku.
Škoda, že moderní doba vymýtila tak krásný a zároveň praktický fenomén, jako byly nalévačky vody. Popíjení luhačovických minerálních vod Vincentky, Amandky, Aloisky a Janovky bylo základem léčby při nemocech dýchacích cest, zažívacích orgánů a také cukrovky. Vodu u pramenů podávaly nalévačky, oblečené v lidových krojích. Pacient se nemusel ohýbat, a navíc se ještě mohl pokochat příjemným pohledem na mladé dívky, které mu podávaly vodu v pohárku. V roce 1910 patřila k nalévačkám také Františka Pospíšilová, která svou krásou okouzlila i hudebního skladatele Leoše Janáčka. Ten pak její postavu zakomponoval do opery Osud, jejíž první dějství se odehrává na luhačovické promenádě.
Ráj filmařů
Kdyby se dělala statistika v počtu natočených filmů, patrně by to vyhrály Karlovy Vary. Jsou mimořádně fotogenické a mají zvláštní atmosféru. A to se tu navíc pravidelně pořádají filmové festivaly.
Lázeňské město lákalo režiséry už ve dvacátých letech minulého století. Gustav Machatý tu natáčel němý film Erotikon, Martin Frič v roce 1937 komedii Tři vejce do skla s Vlastou Burianem. Příběh se odehrával především v hotelu Richmond, na jehož terase vyhrával ve stejné době orchestr R. A. Dvorského. Lázeňský hotel Imperial se zase objevil ve filmu Florenc 13.30. A grandhotel Pupp? Tam se filmařům líbí snad vůbec nejvíc. Úžasný areál vytvořil osobní cukrář hraběte Chotka Jan Jiří Pop z Veltrus, který později přijal světáčtější jméno Pupp. Točil se tu Pan Tau, Smrt krásných srnců, ale také bondovka Casino Royale s Danielem Craigem... V ulicích města se odehrávala i velkolepá honička Josefa Abrháma a posléze všech karlovarských číšníků v komedii Vrchní, prchni!
Celý život jezdil do Varů dvakrát ročně herec Jiří Sovák, a to vždy na stejné místo – do léčebny Švýcarský dvůr. Ke stáru o tom vyprávěl: „Zkoušel jsem také účinky léčivých vod. Teď už většinou nepiju ani ty vody… Domnívám se totiž, že hlavní léčivý efekt lázní tkví v tom, že člověk potká jiné lidi, z nichž mnozí jsou na tom ještě hůř než on sám.“