Příjemný hlas a milou tvář hlasatelky Zdeny Vařechové dobře známe z televizní obrazovky. Vždy se usmívá, má upravený účes i obličej a je bezvadně oblečená…

„Hodně lidí si určitě myslí, že mám doma plné skříně šatů,“ říká Zdena Vařeková. „Ale to je omyl. Zdání totiž – jak známo – většinou klame. Jediná halenka osmkrát obměněná pomocí límečků, šátků nebo drobné bižuterie může nepochybně vypadat jako osm zcela odlišných halenek. Chce to trochu vynalézavosti a pak také smysl pro uměřený a vkusný detail. Své oblečení ráda nakupuji v závodě Pragomóda, ale daleko častěji si šiji sama. A protože každá z hlasatelek představuje určitý typ (já patřím nejspíš k těm klasickým), musíme se současnou módou pracovat vždycky s rozmyslem. Módní prvky se na oděvu promítnou pouze v jakémsi naznačení – například na tvaru límce nebo rukávů. To hlavně proto, že musíme dvojnásob pečlivě zvažovat, jak určitý oděv bude vypadat především na obrazovce a jak bude působit na diváka.“

A co je tedy v tomto směru na obrazovce podle vás nejdůležitější?

„Horní část ošacení – vyžaduje to detailní záběr. Pokud jde o vysílání sváteční (širší záběr na křeslo, stolek a celé prostředí), oblékám dlouhé šaty. Využívám je také na různé pódiové a vnitropodnikové slavnostní příležitosti. Podobné šaty mám dvoje až troje a nikdy nejsou tzv. supermódní; zato mají jinou přednost – nevycházejí tak rychle z módy. Pro běžné denní vysílání obměňuji a doplňuji nejrůznější halenky, haleny a košile. A moc se mi líbí saka a vůbec krátké kabátky a klasické ‚chanelovské‘ kostýmy, které nikdy nezestárnou.“

A jak je to s tím vaším šitím?

„Naučila jsem se šít od své babičky a z velké záliby; hrozně moc jsem se jí obdivovala, představte si, že šila až do svých pětadevadesáti let… A už jako žába jsem sbírala různé ‚vystřihovánky‘ z různých časopisů a toužila jsem dokonce šaty navrhovat. Sen se mi neuskutečnil, ale zato jsem šila všechno možné pro svou starší sestru i pro sebe. Ve svém prvním angažmá v Opavě jsem si dokonce ušila pončo z pokrývky celé ručně, protože jsem tenkrát zrovna neměla po ruce šicí stroj. Šití je povolání pro trpělivé. Nemohu říct, že by mě dnes nebavilo, ale přece jenom je poznamenává určitá nutnost a také časové možnosti; šít mohu jedině v noci, kdy obě děti spí. Nejraději ze všeho šiju kalhoty, ale snažím se, abych je nenosila příliš často. Takové úpletové šaty, které nejsou o nic méně pohodlné než kalhoty, nosím daleko raději; nepostrádají totiž typicky ženskou slušivost. Kalhoty nenosím dokonce ani doma, daleko líp se cítím v propínacích šatech nebo šatové sukni. Ale letní bílé kalhoty si nikým rozmluvit nedám, to ne…“

A tak díky vašemu koníčku nepřijdou zkrátka ani děti…

„Markéta dnes už chodí do první třídy a pro ni jsem šila dokonce přímo vášnivě. Hlavně proto, že na holčičky se dá všelicos přešívat po mamince. Ondra je dosud malý (teprve rok a půl) a člověk si s klukovským oblečením přece jenom tolik nevyhraje jako s holčičím. Kdysi jsem dokonce raději pletla, ale dnes? Času mám čím dál tím méně, a tak pletu jedině na děti; ono to také rychleji přibývá…“