Mlč, teď mluví dospělí. Ne abys o tomhle někde mluvil. Hlavně na sebe neupozorňuj. Nehas, co tě nepálí. Případně – dítě má být vidět a ne slyšet. Hodně z nás to teď v duchu slyší pronášet hlasem našich rodičů nebo prarodičů. Celá jedna generace vyrostla tvarovaná názorem, že dítě, které si o sobě moc myslí, je arogantní spratek a je třeba ho srovnat jako prase cvičku (doslovný citát ne neobvyklý v dobovém školství).

Čtěte také

Trochu ho otestujte, on asi taky testuje vás

Čtěte také

Nový vztah po padesátce? Jak za jeden víkend poznáte, že je to ten pravý

Jak to bylo se sebevědomím

Psycholog a autor populárně naučných publikací Tomáš Novák popisuje ve své knize Jak vychovat sebevědomé dítě postup, jakým procházela výchova u nás. Z poměrně vzdálené c. k. minulosti k nám pořád ještě zasahuje srážení dětského sebevědomí jako součást výchovy. Třeba ve formě důrazu na chyby a ne na to, co se podařilo.

V ostrém kontrastu je takzvaná americká výchova, která chválí i za úplné prkotiny, a na trest nedojde, ani když dítě ničí majetek nebo ubližuje rodičům. „Objektivně lze ale připustit, že sebevědomí Američanů (či Dánů a Švédů, kteří jsou vychováváni obdobně) je mnohem vyšší než zmíněné kvality u občanů Česka. Velmi stručně z toho plyne: Chválit! Raději víc než méně…“ píše Tomáš Novák.

Čtěte také

Muži a ženy mají jiné vnímání emocí

Čtěte také

7 věcí, které v padesáti o svém muži musíte vědět, abyste ho pochopila

Od konce 19. století se u nás zbožšťovala kázeň a řád. Poslušnost vůči rodičům byla až absurdní – z dnešního pohledu. A potom se to přetavilo v něco, čemu Novák říká iluze rozumu: „Racionálního vyvážení kázně, citu i podřízení se. Alespoň v moderních, vzdělanějších rodinách již není po dítěti požadována ostentativní, svým způsobem slepá poslušnost. Místo drilu by měla nastoupit vědomá kázeň.“

Takže za našeho dětství (tedy dnešních padesátníků a čtyřicátníků) jsme vyrůstali v tom, že rodiče a učitelé vědí všechno líp a my bychom měli být zticha a pozorovat, dokud taky nevyrosteme a nějakým kouzlem do nás někdo nenalije moudrost dospělých.

Čtěte také

Možná začínáte být trochu sobecká a konečně myslíte na sebe

Čtěte také

Proč se vám chce v padesáti objímat stromy? Protože znova začínáte!

Co teď s námi

Neměli bychom způsob naší výchovy posílat dál, protože se jednak příliš neosvědčil a taky notně zestárl. Díky nástupu digitálních technologií, který jsme ještě zachytili, ale hlavně jeho rozšíření, které už jenom pozorujeme, nejsme pro své dospívající a dospělé děti taková autorita, abychom na ní mohli stavět.

Čtěte také

Focusing je metoda, při níž se učíme naslouchat vlastním emocím.

Čtěte také

Chcete pochopit vlastní emoce? Naučte se to díky mindfulness neboli všímavosti

S negativními dopady své výchovy, pokud o nich víme, bychom měli vědomě bojovat. Ozývat se, když se nám něco nelíbí. Reklamovat, s čím nejsme spokojení. Hájit své názory, ale na základě argumentů. Což bude fuška, protože nás to nikdo nenaučil a třeba Facebook – sociální platforma Husákových dětí – podle toho vypadá. V diskusích najdete hodně dojmologie, všeználkovství a následné hrubosti.

A konečně – měli bychom si doplnit to, co nám v dětství neprošlo. Originalitu. Možnost tvořit naprosto neomezeně to, co chci a co mě naplňuje. Psát, malovat, sochat, stavět, pěstovat. Nosit, co se nám líbí, bez toho, že by nám maminka při náhodném setkání na ulici servala druhou náušnici. Nebo že by nás úča poslala domů umýt modrou barvu z vlasů. Ne náhodou si hodně padesátníků zpětně dopřává tetování, dredy a jiné vychytávky, za které by nám doma vyhrožovali polepšovnou. Takže gratuluji, že jsme to přežili, a titulku tohoto článku navzdory: myslete si o sobě hodně!

Čtěte také

Myslete někdy i na sebe

Čtěte také

Rakovina jako nemoc hodných žen. Zkuste něco změnit a myslete na sebe