A tak mi připravily na tátově zahradě narozeninovou hledačku. Potají (během online výuky) syn nakreslil několik plánků, které pak s mladší sestřičkou schovali na zakreslená stanoviště. A já, ztracená ve smutku, musela hledat cestu k pokladu. Dostala jsem od nich část velikonočních mlsotek, které jim den předem nadělil zajíček. Dokonce se rozdělili o ty, které mají nejradši. Dojetím jsem bulela jako želva, bylo mi krásně a něco mě napadlo.

Vzpomněla jsem si na inspirativní Zdeničku, která v den svých narozenin vyzvala přátele na Facebooku k zaslání peněz pro pětiletého Petříka Kvardu a jeho rodinu. Loni onemocněl akutní leukémií, je po transplantaci kostní dřeně a s maminkou se z nemocnice nemůžou vrátit domů za tatínkem a starším bráškou, protože nemají dostavěný dům. Peníze na řemeslníky a materiál chybí. Tedy teď už ne, protože se zatím podařilo vybrat od dárců přes 790 tisíc korun!

Z těch paralel mě mrazilo. Táta byl též svépomocný stavitel, loni náhle onkologicky onemocněl, po úspěšné transplantaci ale chytil covid a z nemocnice se domů už nevrátil. Bez váhání jsem oslovila Petříkovu maminku, že jim chci taky pomoct podobně jako výtvarnice Zdeňka, protože tak skvělé nápady je dovoleno vykrádat. A paní Henrieta mě zcela upřímně dostala. Udělá jí prý mnohem větší radost, když pomůžu jiné rodině, kterou též zasáhlo onkologické onemocnění dítěte. Dala mi na ni kontakt a já dostala podobnou odpověď. I tato maminka mě laskavě a s vděkem poprosila, ať pomůžu někomu, kdo je na tom ještě hůř.

Čtěte také

Hana Halfarová

Čtěte také

Hana Halfarová o tom, jak mizí kouzlo vykání a proč nám může chybět

Hledá se dítě

Přemýšlela jsem, kde najdu nemocné české dítě, které je na tom nejhůř. Narozeninový den mezitím skončil, ale přišla jsem na to. Vzpomněla jsem si na děti zbídačené hladomorem v Jemenu, kde už několik let žijí v tichém pekle na zemi. Z archivu jsem vytáhla svůj loňský článek o projektu Pomůžu jak můžu, který mě naprosto nadchl. Stojí za ním čtyři obdivuhodné ženy kamarádky, které společně a díky dárcům dokázaly zprovoznit v hlavním městě vývařovnu hlavně pro děti, ženy a staré lidi. Otcové se jim z války většinou už nevrátili. I ten můj bojoval s virem jako o život.

Dva týdny nato jsme s dcerou slavily sedmé narozeniny a porozeniny, ideální příležitost pro dvojitou online výzvu. „Víš, jak mám ráda první tulipány! Jenže teď v lockdownu mi je nikdo z kamarádů nemůže přinést. Jeden tulipán stojí asi dvacet pět korun. A teď si představ, že když naši kamarádi a známí pošlou byť jen osmnáct korun na účet Pomůžu jak můžu, Sabina a její rodina za to v Jemenu uvaří jídlo na celý den pro jednoho člověka.“ „Cože, za tak málo?“ nadšeně překvapilo Maju.

Někdy i málo stačí. Někdy jsou potřeba miliardy. Za osmnáct korun bude mít jedno nevinné jemenské dítě kvalitní teplé jídlo na celý den. Za jednu a půl miliardy se dostane hospicové a paliativní péče těžce nemocným a umírajícím českým dětem. Před pár dny jsem dělala pro Vlastu rozhovor s Katarínou Vlčkovou, (ne) obyčejnou miliardářkou a úžasnou lékařkou z hospice Cesta domů. Mluvily jsme nejen o té částce, kterou s manželem darovali a kterou bych snad ani nechtěla přepočítávat na tulipány. Dlouze jsme si povídaly právě o pomoci a péči o ty, kteří obojí potřebují. Vůle (u) dělat to a to, že ji proměníme v činy, je nejdůležitější, bez ohledu na množství kytek. Jsem ráda, že to už začínají chápat i naše děti. Děda by na ně byl pyšnej.

Autorka je novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

Čtěte také

Štěpán Kozub

Čtěte také

Bavím se nad lidskou blbostí, říká Štěpán Kozub. Jak dělat seriál i v epidemii