Rodinný život se proměňuje a je to úplně přirozený jev. A ne vždy jsou proměny negativní. Jednou z těch jednoznačně plusových je, že muži dnes bezpochyby tráví péčí o děti více času, než tomu bylo dříve. Neděje se to jen v Česku. „Tento trend je zřetelný i tam, kde jsou přísně rozdělené genderové role, třeba v Japonsku,“ potvrzuje demograf Tomáš Sobotka, který zkoumá změny populačního chování a rodinných strategií v Evropě ve Vídeňském demografickém ústavu. Zároveň ale stále platí, že muži obvykle vydělají víc než ženy, a proto se na ně stále hledí jako na ty, kteří rodinu dokážou finančně zajistit – tudíž je nejčastějším modelem matka na rodičovské, otec v práci.

Správný rodič

V Česku odcházejí na rodičovskou necelá dvě procenta otců. Jejich počet se sice zvyšuje, ale jen velmi pomalu. Loni pobíralo měsíčně rodičovský příspěvek něco málo přes pět tisíc otců, což je ve srovnání s dobou před patnácti lety dvojnásobek, vyplývá z údajů ministerstva práce a sociálních věcí.

Co se týče flexibility rodičovské dovolené, patří podle Tomáše Sobotky Česko k těm flexibilnějším zemím – zejména proto, že si rodič na mateřské může zvolit její délku (maximum jsou čtyři roky) a každé tři měsíce může měnit výši rodičovského příspěvku, případně se může na rodičovské prostřídat s partnerem. Od roku 2018 mohou také čeští otcové nově čerpat po narození potomka týdenní „dovolenou“, respektive otcovskou poporodní péči. A tím to nekončí. Ministerstvo má do budoucna další plány, jak podpořit pečující otce – například se zvažuje takzvaný motivační střídací bonus, kdy by rodiče, pokud se na rodičovské prostřídají, dostali víc peněz, než když bude o dítě pečovat po celou dobu jen jeden z nich. „Mnohem dál je Norsko, kde mohou rodiče dětí do tří let kombinovat částečný pracovní úvazek s částečnou pracovní dovolenou,“ nastiňuje severskou praxi demograf Sobotka.

Jak to vypadá v praxi? Například tak, že norský otec chodí do práce v pondělí, ve středu a v pátek, jeho žena pak v úterý a ve čtvrtek. Druhý rodič je vždy doma a stará se o děti.

Když ona pracuje, on se stará

Podle Kateřiny Zábrodské z Psychologického ústavu Akademie věd ČR je situace v Česku následující: naše postoje, jak může vypadat rodinné soužití, se sice postupně mění, do reálného života se to ale zatím příliš nepromítá. „Otcové se sice chtějí zapojovat a skutečně se zapojují do péče o potomky a domácnost, matky o jejich pomoc stojí, mimo jiné proto, že si chtějí udržet svoje kariéry. Zároveň ale pozoruji velkou frustraci, protože v reálném životě to není často možné, aby se otec o děti víc staral a matka mohla pokračovat v kariéře,“ konstatuje Kateřina Zábrodská s tím, že kolem sebe vidí ale různé alternativní modely, kdy rodiny řeší situaci po svém – například, že se manželka stará o děti ve všední dny a pracuje o víkendu, kdy se o děti stará manžel.

Sama Zábrodská, která kromě Psychologického ústavu působí i na Filozofické fakultě UK, pracovala po většinu své mateřské i rodičovské. Její muž je také akademik a zaměstnavatel oběma vyšel vstříc, takže se mohli doma u dětí střídat. „Manžel si cení toho, že má s dětmi stejný vztah jako já, jsme vzájemně zastupitelní,“ vyzdvihuje výhody „střídavé“ péče psycholožka.

Když dojde k rozchodu

Zajímavé důkazy o přínosu obou rodičů zapojených do péče o domácnost a potomky přinesla americká studie z roku 2011 na téma, jak rodičovství dělá život smysluplným a manželství rodičovství snesitelným, která prokázala, že páry, které rovnocenně sdílejí domácí práce a péči o děti, jsou ve vztahu šťastnější a méně náchylné k rozchodu. A když už k rozchodu dojde, i tady se ukazují výhody, pokud je otec pečující. Důkazem může být Švédsko, kde je část rodičovské dovolené rezervována pro otce a kde se právě ukazuje, že muži, kteří strávili určitý čas doma se svými malými dětmi, s nimi méně často po rozvodu přerušují kontakt.

Mužský vzor

Současné debaty o přínosech mužského vzoru v každodenní péči o dítě nemusejí ale nutně směřovat jen k biologickým otcům. „Často se řeší pouze tatínkové a jejich důležitost ve výchově, pro dítě mohou být ale stejně tak důležití i muži z širší rodiny, například strýci či dědečkové. A to zejména pokud otec v rodině není přítomen,“ připomíná Zábrodská.

A můžeme jít ještě dál, až k takzvanému sociálnímu otcovství, což je podstata projektu Patron neziskové organizace Liga otevřených mužů. Zde se muži ujímají role opatrovníků nad chlapci z dětských domovů, kterým chybějí úzké sociální vazby a zároveň mužské vzory. Muži tak v tomto projektu plní roli jakýchsi adoptivních otců a pomáhají jim zorientovat se ve světě. „Přijde mi to jako velice sympatická role, která také může naplňovat definici toho, co můžeme rozumět pod pojmem otcovství. Je to rozšíření škály, jak být pečujícím mužem,“ říká socioložka Iva Šmídová, která se dlouhodobě věnuje genderové problematice a přednáší na Masarykově univerzitě v Brně, kde se studenty mimo jiné řeší právě i muže.

Otec hybatel

Na dotaz, co na přednáškách Ivy Šmídové studenty nejvíc zaujme, když s nimi řeší téma otcovství, odpovídá socioložka, že velké reakce a emoce vždy vyvolá kniha Mateřská láska od Élisabeth Badinter. „Kniha narušuje naši představu o esenciálních rolích ženy a muže, o tom, co je nám vrozené a co nikoli, o tom, jak si společnost představovala matku a otce, jak je to podmíněné společensky a že se tyto role mohou měnit,“ nastiňuje Iva Šmídová obsah knihy.

Historicky byl muž-otec dlouho opomíjený, psychology i sociology zajímal pouze vztah matky a dítěte. Na rozdíl od otcovství se totiž mateřství vnímalo jako přirozené a instinktivní. Muž nemohl být tak dobrým pečovatelem jako žena, jednoduše proto, že dítě neporodil. Pozdější výzkumy tuto tezi vyvrátily a dokázaly, že i otec je důležitý, a to už v raných fázích života dítěte.

Profesorka psychologie z Karlovy univerzity Lenka Šulová, žákyně a později i kolegyně věhlasného českého dětského psychologa Zdeňka Matějčka, se otázkám raného vývoje a vazby dítěte s rodiči věnuje od roku 1985. Po revoluci začala jezdit do Francie a stala se spolupracovnicí týmu Univerzity v Toulouse.

Během stovek hodin pečlivého pozorování interakcí mezi rodiči a dětmi tým vědců a vědkyň včetně Lenky Šulové popsal, jak se matky a otcové ke svým dětem vztahují odlišně – jak jsou matky více pečovatelské a ochranitelské, jak dětem věnují ničím nerušenou pozornost, naopak otcové fungují jako jacísi „hybatelé“, kteří dítě mnohem více nutí k akci, a dítě proto musí ke komunikaci s otcem vynaložit mnohem větší úsilí. To je také důvod, proč jsou otcové v odborné komunitě označováni jako most dítěte do společnosti. Otec dokáže podle této teorie dítě na střet s realitou připravit lépe než matka-pečovatelka.

Samozřejmě, někteří oborníci – zejména z řad sociologů – budou debatu, jak se chová matka a jak otec, odmítat s tím, že hybatelkou může být klidně matka a ochranitelem klidně otec. „Pokud ale odhlédneme od odlišných pohledů těchto dvou oborů, role otce je i tak velmi důležitá. Dítě ho určitě vždy vnímá odlišně od matky, a pokud se otec o dítě stará, dává tím dítěti zprávu, že tohle muži dělají, a dítě samo to jednou bude dělat taky,“ říká k tomu Zábrodská.

Správný rodič

Dříve se rozdíly mezi chováním matky a chováním otce řešily mnohem více. V současné době se diskuse přesouvají k tomu, jak má vypadat správný rodič bez ohledu na to, zda jde o otce, či matku. A na tyto otázky se snaží odpovědět nejen odborníci, rovnováhu hledají i sami rodiče. Řeší se volný čas, aktivity dětí a třeba i správná strava. A také vzdělávání.

„Máme je zahltit aktivitami a dát je do nějaké ambiciózní školy, aby uspěly? Nebo je lepší dát jim více volna, více prostoru, rozvíjet jejich kreativitu a najít nějakou volnější školu? Co se dnes děti potřebují naučit a jaké dovednosti získat, aby uspěly v nejisté budoucnosti? Jak moc je omezovat v používání počítačů, mobilů, videoher? V tom se myslím současné rodiny radikálně liší od rodin, ve kterých jsme vyrůstali my,“ nastiňuje otázky dnešních rodičů Tomáš Sobotka.

Často se také stává, že s dětmi dnes trávíme málo času, a když už jsme spolu, neumíme tuto dobu smysluplně prožít. „Někteří rodiče netráví s dětmi příliš času, a když už jsou pak spolu, tak spolu nekomunikují a každý místo toho komunikuje s neživým médiem, tedy televizí, mobilem či tabletem. Jsou vedle sebe, ale vědí o sobě relativně málo,“ popisuje dnešní realitu profesorka Šulová.

Místo dívání do obrazovek počítačů a chytrých telefonů bychom ale podle psycholožky se svými dětmi měli mluvit, naučit děti, aby nám říkaly, co prožívají, měli bychom s nimi sdílet jejich starosti, měli bychom se naučit číst mezi řádky, když nám něco vyprávějí. Zároveň by nás naše děti měly vidět při různých aktivitách – a my bychom měli své děti do těchto aktivit zapojovat hned, jak je to možné s ohledem na jejich věk. „Důležité je, aby děti viděly své rodiče v reálných situacích, když vaří, jezdí na kole, pracují na zahradě, a zapojit je – a to v době, kdy to děti ještě baví,“ upozorňuje Šulová.

Současné děti totiž mají víc než dřív také problém rozlišovat, co je reálné a co je jenom jako, a počítače a tablety, k nimž mají mnohdy přístup už v brzkém věku, jim v tom nahrávají. „Nedělám si už iluze, že by děti opustily virtuální realitu, ale rodiče by je do ní měli doprovázet, omezit ji a také vysvětlit, jaké jsou její klady a zápory. Rodič by měl být takový jejich guru.“

Podobnou proměnou jako rodičovství prochází i manželství a my vás prosíme o pomoc! Pomozte nám zjistit, co si o manželství myslí české ženy a věnujte pozornost dotazníku na následující dvoustraně.