Věříš, že jsem teď v lékárně zařídil, aby práci deseti mužů zastalo osm lidí?“ „Vážně? A jak jsi to udělal?“ „Jednoduše. Přijal jsem osm žen.“

Tenhle vtip vyšel ve vánočním vydání časopisu Vlasta roku 1975. Pokud se mu čtenářky zasmály, nejspíš trochu hořce. Docela dobře totiž ilustruje, jak se komunistický režim stavěl k práci žen. Navenek se oháněl ženskou rovnoprávností a ekonomickou nezávislostí. Ve skutečnosti je ale zneužíval jako levnou pracovní sílu, kterou potřeboval do narychlo budovaných průmyslových závodů. Ženy samy do toho neměly co mluvit. Údajnou emancipaci řídil stát a ten si pod slovem emancipace nepředstavoval nic jiného než chození do práce. V tom se mu celkem dařilo. Zatímco před druhou světovou válkou představovaly ženy zhruba třetinu všech zaměstnanců, v roce 1955 už to bylo 42,8 procenta a v roce 1970 skoro polovina (47,8 procenta). Méně se už mluvilo o tom, jestli všechny ty ženy skutečně do práce chtějí, jakou práci konkrétně vykonávají a jak jsou za ni placeny.

Čtěte také

Eva Jakoubková s osudovým mužem Petrem Novákem

Čtěte také

Eva Jakoubková: Královnu jeviště s uhrančivýma očima zničil alkohol i manžel

Nikdy se mezi nás nedostaneš

Právnička Dagmar Lastovecká se po roce 1989 stala primátorkou města Brna a později soudkyní Ústavního soudu ČR. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ale nic nenasvědčovalo tomu, že by ve světě práv mohla najít uplatnění. „Moje vyhlídky na zaměstnání nebyly právě růžové. Mým snem bylo být notářkou, ale to nepřicházelo v úvahu,“ řekla ve svých vzpomínkách pro Paměť národa. Problém najít práci měla nejen jako dcera politického vězně z padesátých let (její otec, právník Zdeněk Kessler, byl vězněn za údajnou velezradu a špionáž, pozn. red.), ale také jako matka dvou malých dětí.

„Můj otec mi jednou ráno telefonoval, že v novinách je inzerát, že památkový úřad v Brně hledá právníka. Požádala jsem sousedku, aby mi pohlídala děti, a vyrazila jsem tam,“ vzpomíná Dagmar Lastovecká. „Přivedli pana náměstka, ten se na mě zkoumavě díval a ptal se, jakou mám praxi. Řekla jsem, že pracuji externě na dohodu o pracovní činnosti. ,A jak jste angažovaná?’ ptal se dál. Odpověděla jsem, že jsem v Červeném kříži.“ Reakce byla poněkud rozpačitá. Dali jí vyplnit jakýsi formulář a slíbili, že se ozvou. Teprve cestou domů si Dagmar Lastovecká koupila noviny a přečetla si onen inzerát: „Hledáme právníka, muže s desetiletou praxí, politická angažovanost nutná.“

Čtěte také

Lea Skácelová v roce 2016

Čtěte také

Lea Skácelová: Před transportem ji zachránil Němec, kterému připomínala dceru

Inzeráty, které z uchazečů o zaměstnání nepokrytě vyřazovaly ženy, byly tehdy zcela běžné. Ženy nacházely uplatnění ve školství a zdravotnictví, nikdo jim nebránil vykonávat těžkou fyzickou práci v průmyslu a zemědělství, ale na vyšší posty se dostávaly těžko. Ostatně i v ÚV KSČ, které o všem rozhodovalo, zasedaly za celou dobu socialismu jen tři ženy a v období normalizace ani jedna. Tomu odpovídaly i rozdíly ve výdělku. Rovnost platů sice zaručoval zákon, ale ženy vydělávaly v průměru o 35 procent méně. Platy se lišily i v případě, že žena se stejnou kvalifikací vykonávala stejnou práci jako muž.

Fotografka Hana Hamplová pracovala začátkem sedmdesátých let v Československé televizi jako takzvaný „ocasník“ – pomocná síla, která ve studiu popotahovala kabely kamer a dávala pozor, aby se při popojíždění kamer navzájem nezamotaly. „Vyšší postavení měli asistenti kamery, kteří pohybovali se studiovými kamerami a napovídali kameramanovi ze scénáře,“ vysvětluje Hana Hamplová. Při večerním posezení ve vinárně se svěřila kolegům, asistentům kamery, že by v budoucnu také chtěla dělat tuto práci. „Na to zapomeň,“ zněla odpověď. „Nikdy se mezi nás nedostaneš.“ Hana Hamplová to nechápala: „Ale proč? Vždyť to není nijak zvlášť namáhavá činnost.“ „Jakmile by vyšlo najevo, že tu práci může dělat i ženská, jsme s prachama v pr..li,“ odvětili kolegové.

Další nepokrytá diskriminace se odehrávala na základě věku. Čtyřicetiletá lékařka, která se v sedmdesátých či osmdesátých letech ucházela o místo v pražských nemocnicích, byla otevřeně odmítnuta jako „moc stará“ a práci dostala jen na méně žádaných pracovištích. Například na radioizotopovém oddělení, kde kvůli nebezpečí radioaktivního záření nesměly pracovat mladší ženy.

Čtěte také

Erna Meissnerová v roce 2014

Čtěte také

Erna Meissnerová: V koncentráku jí život zachránil nacistický dozorce

Nízké platy a umístěnky

Režim se tvářil, že tím, že ženám „umožnil“ chodit do práce, jim dal větší svobodu. Ve skutečnosti to samozřejmě bylo přesně naopak. Za prvé proto, že existovala všeobecná pracovní povinnost, a kdo neměl v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, riskoval stíhání za příživnictví. Ženy v domácnosti sice byly tolerovány, ale kvůli všeobecně nízkým mzdám jen málokterá rodina dokázala vyžít z jednoho platu. Lidé nemohli rozhodovat ani o tom, kde budou pracovat a žít: hlavně v padesátých a šedesátých letech existoval systém takzvaných umístěnek, který absolventům škol různých oborů určoval, kam mají nastoupit do práce. Kdo měl stranickou knížku nebo protekci, dostal se do Prahy či do rodného města. Kdo měl politický škraloup nebo prostě smůlu, byl poslán budovat průmyslové pohraničí.

Tento téměř nevolnický systém fungoval i na venkově. Anna Neuwirthová po otcově vynuceném vstupu do JZD roku 1957 pracovala v místních mrazírnách. Když si chtěla zaměstnání změnit a našla si práci jako kuchařka ve Františkových Lázních, potřebovala „převodku“ – tedy povolení k vystěhování z okresu. „Nechtěli mě tam pustit, pořád na mě tlačili, abych šla do JZD uklízet ke kravám,“ říká. Nakonec souhlas získala výměnou za to, že do JZD vstoupil její bratr.

Čtěte také

Michal po příjezdu do Izraele

Čtěte také

Michal Efrat: V koncentráku jsem viděla lidi, které zabilo, že se najedli

Jesle byly plné pláče

„Před prvním zářím jsem hodně nerada chodila do práce. Prvního září totiž nastupovaly do jeslí nové děti a celé jesle byly plné pláče. Ale co se dalo dělat. Ty ženy do práce musely,“ vzpomíná Olga Musilová, která v padesátých letech pracovala jako vedoucí závodních jeslí v Severočeských tukových závodech v Ústí nad Labem. Mateřská dovolená byla v té době stanovena na osmnáct týdnů, teprve od roku 1965 byla postupně prodlužována. Mnoho žen to řešilo tím, že nechávaly děti u svých matek nebo tchyní. Když babička tuto roli zastat nemohla, zbývaly jesle. Jim svěřila svého syna i Eva Dědková, učitelka z Karlových Varů. „Jenže v těch jesličkách každé ráno dítě svlékli do naha, ošetřovatelka si ho položila na stůl a strčila mu do zadečku teploměr. Jakmile se teplota přehoupla o jeden dílek přes 37 stupňů, vrátila ho mamince a řekla: ,Takhle vám ho nepřijmeme.’ To se mi stalo několikrát a potom mi ředitelka školy řekla: ,Víš, musíš se rozhodnout, jestli dítě, nebo škola.’“

Ostatně nezapomeňme, že v té době látkových plen, kdy jen málokterá rodina měla doma pračku, samotné vyvařování a žehlení plenek obnášelo každodenní několikahodinovou práci, vedle veškeré další práce v domácnosti. Rozsáhlý výzkum z roku 1966 ukázal, že ženy pracují v domácnosti v průměru 4,9 hodiny denně, kdežto muži 1,8 hodiny denně. Na nerovnost v dělbě domácích prací poukázal například i filozof Jan Patočka v diskusi v Literárních novinách, která proběhla roku 1967 u příležitosti vydání knihy Simone de Beauvoir Druhé pohlaví: „Pořád se též vyskytuje muž, který si myslí, že nárokům své ženy a svým povinnostem dostál tím, že přinesl plat na prvního, a má-li k tomu četnou rodinu, aniž se stará o to, jak omezit svoje vlastní nároky na ‚transcendenci‘, smí deklamovat s patosem o poslání ženy v rodině a o mateřství jako o jejím nejvyšším povolání a může si být jist, že dojde pochvaly.“

Nelze samozřejmě tvrdit, že na Západě byla v té době situace pracujících žen nějak výrazně růžovější. Rozdíl byl v tom, že ženy v socialistickém Československu neměly na výběr a režim se navíc tvářil, že otázka rovnosti byla už vyřešena. Podle původních představ budovatelů komunismu měl domácí práce, stejně jako péči o děti, převzít stát. To se ale nenaplnilo: služby podniku Osvobozená domácnost a podobných organizací byly drahé a ne příliš kvalitní, takže většina lidí je nevyužívala. Břemeno „druhé směny“ zůstávalo převážně na ženách. Komunisté jim za to navenek prokazovali uznání, na oslavách MDŽ je pokrytecky velebili jako hrdinky a nezdolné bojovnice. Výsledek byl, že ženy se ocitly v pasti: nemohly si na nic stěžovat.

Čtěte také

Libuše Nachtmannová

Čtěte také

Libuše Nachtmannová: Maminka mě po návratu z koncentráku nepoznala

Emancipace naruby

Před rokem 1948 u nás existovala řada ženských spolků a organizací usilujících o zrovnoprávnění žen. Toto hnutí ale bylo zlikvidováno – definitivně skončilo justiční vraždou Milady Horákové. Komunisté si myšlenky emancipace přisvojili a převrátili je v jejich pravý opak. Možná i to je důvod, proč u nás myšlenky rovnoprávnosti po roce 1989 nenacházely příliš velký ohlas. Proč tolik žen mělo – a dodnes má – potřebu zdůrazňovat: „Nejsem feministka.“

Nezaměstnanost za socialismu? Ano, existovala

Vzhledem k tomu, že za socialismu zákon stanovoval pracovní povinnost, se často má za to, že nezaměstnaní prostě neexistovali. Není to pravda. Mnoho lidí nemohlo najít práci z politických důvodů nebo kvůli náboženskému přesvědčení. Tehdejším nezaměstnaným nejenže hrozil postih za příživnictví, ale navíc neměli nárok na žádnou finanční podporu ani přídavky na děti. Marcela Němečková byla vyhozena z místa učitelky na gymnáziu v Děčíně na začátku 60. let, protože chodila do kostela. Bez práce byla devět měsíců.

Snažila se najít uplatnění v tehdy začínajícím oboru výpočetní techniky. „Jezdila jsem po výzkumácích, že půjdu k počítači. V jednom z nich, v Praze v Legerově ulici, mi řekli: ,Ale vy nemůžete dostat žádné místo.’ Já na to povídám: ,Ale prosím vás, že věřím v Pána Boha, to ten počítač zničí, nebo co?’“ Dozvěděla se, že v jejím posudku stojí, že je velmi nebezpečná „bigotně nábožensky založená“ osoba. Později našla práci tam, kde nikdo pracovat nechtěl - v dívčí polepšovně v Kostomlatech. Disidenti v 70. a 80. letech často nemohli najít práci ani na zcela nekvalifikovaných pozicích. „Všude potřebovali uklízečky nebo někoho na práci do lesa,“ vzpomíná signatářka Charty 77 Hana Jüptnerová. „Šla jsem se nabídnout jako uklízečka do nemocnice. ,Výborně, přijďte zítra, sepíšeme to,’ řekli mi. Přišla jsem druhý den a ta samá paní se najednou tvářila úplně jinak. Najednou to nešlo.“ Totéž se opakovalo ještě několikrát. Nakonec získala práci ve výrobně cukrovinek.

Čtěte také

Ruth Bejkovská v říjnu 2012

Čtěte také

Ruth Bejkovská: Jestli to brzo neskončí, umřeš, řekla jí lékařka v koncentráku