Na dar, který mi vyrazil dech, se nemůžu vynadívat. Když ho držím v rukou a přejíždím po něm prsty, chvěju se dojetím, až mě srdce bolí. Je to plátěný ubrus s ruční výšivkou, z pozůstalosti po Janiččině mamince, které by letos bylo už sto jedenáct let. Vyšívala ho její maminka – moje prababička Eugenie, kterou znám jen z několika dochovaných předválečných fotografií. A tím myslím první světovou. Dost možná ho vyrobila ještě v době, kdy žili s pradědečkem ve vesnici Panka v oblasti Storožynec, která se tehdy nacházela v rumunské Bukovině (dnešní Ukrajina).

Pradědeček František tam pracoval jako hospodářský správce na šlechtickém panství, dokud nemuseli prchnout v roce 1914 před ruskými vojáky zpět do jižních Čech. Jako první dost dramaticky odjížděla statečná Eugenie s oběma dětmi – asi čtyřletou Janiččinou maminkou a mým, tehdy ročním dědečkem Františkem. Prý měl v kočárku nějaké to stříbro, které jim daroval pan hrabě s sebou, aby měli na Strakonicku z čeho žít…

Čtěte také

Ženské přátelství je pro mnohé z nás zdrojem radosti

Čtěte také

Kam si babičky chodily pro klid: Na hřbitov, do kostela, k plotu a na pavlač

Útržky vzpomínek, které Janička vypráví, mi přijdou tak vzrušující! Zároveň neskutečně vzdálené, a přitom tak blízké – vždyť jsou to pouhé tři generace zpět. Jsem hladová dozvědět se víc, ale Janička už se v detailech ztrácí. Naštěstí jí doma leží jako vzácný poklad maminčiny rodové zápisky, kterými by mě mohla časem nasytit. Jen to už nesmíme odkládat. Všechny tři se shodujeme, že dokud jsme byly mladé a naši rodiče a prarodiče měli chuť vyprávět, měly jsme úplně jiné radosti a starosti. Ve středním věku už bychom jim i rády naslouchaly, jenže nikdy nebylo dost času se zastavit, poslechnout si a zaznamenat jejich vzpomínky. A teď? Dala bych všechno za to, kdyby táta vyprávěl o svém rodu, jenže od jara se ho už zeptat nelze.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jaké jsou dnešní babičky? Umí pěstovat marihuanu nebo mají slepice jako Klusovi?

Opřít se o kořeny

Čím více milovaných nejbližších ztrácím, tím roste moje touha rodově se uzemnit, opřít se o své kořeny. A vědět, vědět víc… Před pár dny jsme se loučili s mou pratetou z maminčiny strany, poslední z generace devadesát plus. Už jsem o ní jednu glosu psala, když loni bojovala v izolaci s covidem, který tehdy přeprala. U rodinného hrobu se sešla početná širší rodina, malá pravnoučata pobíhala kolem nebo seděla v řadě na kraji náhrobku a švitořila…

Vzpomínání na úžasný pár, Zdeňku a jejího muže, před třemi lety zesnulého Zdeňka, bylo plné úcty, radosti i života, který jde dál. Když pak jedna z příbuzných rozložila na stole rodokmen a dobové rodinné fotografie z Rakouska-Uherska, zase jsem v břiše cítila motýly. "Jak začít?" prosím ji o radu, protože nad rodinnou historií tráví už několik let. "Ptejte se, zapisujte, nahrávejte, dokud je čas. A začněte nejblíž, u rodičů. Matriky na vás počkají."

Čtěte také

Hana Halfarová

Čtěte také

Hana Halfarová o tom, jak mizí kouzlo vykání a proč nám může chybět

Autorka

je novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

Čtěte také

Hana Halfarová

Čtěte také

Glosa Hany Halfarové: Covid nám dal pohádky od dědečka a ukázal sílu rituálů