Po několika nevydařených vztazích jsem měla pocit, že jsem konečně potkala toho pravého. Vláďa byl ke mně neuvěřitelně pozorný a já se každým dnem zamilovávala víc a víc. Jednu vadu na kráse náš dokonalý vztah přesto měl. Kdykoli mě Vláďa pozval k sobě domů, měl uklizeno, ustláno, navařeno, už chyběly snad jen čerstvé květy na jídelním stole. Vrtalo mi to hlavou. „Že bych nebyla jedinou ženou v jeho životě?“ napadalo mě. Žádné holčičí stopy jsem ale v jeho domácnosti neobjevila. A to jsem koupelnu, na které se pozná nejvíc, podrobila detailnímu zkoumání! Navíc si myslím, že by na jinou ženskou ani neměl čas, takřka veškeré volné chvíle jsme trávili spolu.
Když mi však jednoho dne naservíroval k večeři svíčkovou s domácím houskovým knedlíkem, nedalo mi to a konečně na něj uhodila. „Kde bereš všechno to jídlo? A proč je tady pořád tak uklizeno? Kdy to stíháš?“ zasypala jsem ho otázkami a se založenýma rukama čekala na vysvětlení. Moje urputnost Vladimíra zjevně vůbec nezaskočila a klidně odpověděl: „Chodí mi sem každý den uklízet a vařit moje máma. Vadí ti to?“ zeptal se a podíval se na mě svýma blankytnýma očima. Popravdě, čekala jsem vše, ale že bude můj přítel trpět mamánkovským syndromem, to mi vzalo dech. Ztěžka jsem polkla a neochotně ze sebe vysoukala, že je to naprosto v pořádku. V pořádku to ale nebylo. Musela jsem na to pořád myslet a hlavou mi létaly myšlenky. Co se stane, až budeme bydlet spolu? Bude Vladimírova maminka dál docházet pulírovat byt? Ještě jsem ji ani neznala a už jsem na ni měla vztek.
Maminka generál
Nejspíš proto, že jsem se po prozrazení jeho tajemství tvářila, jako by fakt, že si téměř čtyřicetiletý chlap bez své máti skoro ani neuprdne, byla ta nejnormálnější věc na zeměkouli, se Vláďa po třech měsících vztahu rozhodl seznámit mě se svojí rodinou. Byla jsem zvědavá především na jeho maminku, ale byla jsem odhodlaná oprostit se od předsudků a závěry dělat, až hezky v klidu v pohodlí domova. Jenže jen co jsme přišli, paní máma, která dle svého projevu zjevně řídila celou domácnost, začala rozdávat rozkazy. „Boty támhle do rohu, ať mi nenašlapete, kabáty sem…“ Dýchala jsem hezky zhluboka a udržovala konstantní úsměv, dalo mi to ale sakra velkou práci. Kdyby mi v tu chvíli někdo nabídl připínáčky, kterými bych si úsměv od ucha k uchu zafixovala, asi bych je i využila!
Pohár trpělivosti přetekl
Zvláštní bylo i to, že Vláďa na domácí půdě svých rodičů úplně změnil chování. Ten tam byl milý a pozorný kluk, kterého jsem znala. Po mém úvodním potřesení pravicí s jeho rodiči mě nechal stát v předsíni jako kůl v plotě a s tátou, který o mě nijak zvlášť nejevil zájem, si šel sednout k televizi. Než jsem se stačila vzpamatovat, co se to vlastně děje, chytla mě jeho máma za ruku a odtáhla mě do kuchyně. Prý spolu Vládíkovi připravíme oběd. V plánu byl segedínský guláš. Sice jsem si seznamovací návštěvu představovala trochu jinak, ale nakonec jsem si řekla, proč ne. Alespoň jeho maminku víc poznám. Daly jsme se tedy do společného vaření. Jenže kdykoli jsem cokoli vzala do ruky a chtěla něco začít připravovat, dostalo se mi přednášky, jak se co správně dělá a především, že Vládík to má už odmalička nejraději takhle. Nikdy jsem se nepovažovala za vznětlivý typ, ale každý pohár trpělivosti jednou přeteče, a ve chvíli, kdy Vladimír vešel do kuchyně a s bezelstným úsměvem pronesl: „Maminko, hezky ji to nauč, jinak si vás s tátou budeme muset nastěhovat k nám. Když nad tím vlastně tak přemýšlím, není to až tak blbý nápad. Co na to říkáš, Andreo?“ Andrea ale neřekla už nic. Odhodila zástěru, kterou na ni navlékla její šílená potenciální tchyně, popadla z předsíně kabát a boty si zavazovala až na chodbě. Zkrátka čeho je moc, toho je příliš.
Zdroj: vlasta.cz
