Přelom roku trávíte doma se zlomenou nohou. Jak jste k ní přišel?

Na zkoušce s kapelou. Máme takovou kaskádovitou zkušebnu se schůdky, kterým jsem bohužel nevěnoval dostatečnou pozornost. Vtipné je, že jsem zrovna v tu chvíli natáčel pozvánku na koncert, takže to mám všechno zaznamenané – jak si nasazuju čepici a černé brýle, začínám zpívat „chci v tobě rejdit“, což je refrén jedné naší písničky, a pak letím prostorem… Přiznám se, že to bolelo jako čert, ale protože jsem bojovník, zatnul jsem zuby. Zkoušku jsem normálně absolvoval až do konce a pak ještě odřídil cestu domů. Myslel jsem si, že mám jen podvrtnutý kotník, ale skončilo to sádrou.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Pavla Hobstová: Ženy po padesátce často ztrácejí práci a jsou nedoceněné

Jak snášíte několikatýdenní klidový režim?

Je mi jasné, kam tím míříte – navenek působím jako roztěkaný a rozlítaný člověk, který potřebuje vybíjet energii a předávat radost z muziky. Ale věřte, že mám i opačnou polohu. Jsem jako Hyde a Jekyll, na pódiu divoký a nespoutaný, doma klidný a šťastný se svými dětmi a ženou. Navíc jsem velkým vyznavačem gaučingu, který se nedávno zamiloval do Netflixu. Je pravda, že kdybych byl mladší, tak by mi to asi dělalo problémy. Měl bych pocit, že o něco přicházím, že mi ujíždí vlak, ale tři roky před padesátkou už vím, že je potřeba věci přijímat tak, jak jsou, a ne tak, jak bych si je přál mít. Ať už je situace jakákoliv, vždycky na všem hledám pozitiva.

Umíte si představit, že byste se věnoval něčemu jinému než muzice?

Kdyby nebylo vyhnutí, tak určitě, ale otázkou je, jestli by mě to naplňovalo. Ve svém životě už jsem zkoušel spoustu věcí, třeba jsem několik let moderoval v rádiu, ale i když to byla docela zábava, nakonec jsem to pověsil na hřebík. Pochopil jsem, že tělem, duší i srdcem jsem muzikant. I když to znamená velkou nejistotu, a to nejenom v dnešní covidové době. Lidi mají mylnou představu, že stačí hodinku či dvě skotačit na pódiu a máte vyděláno. Omyl! Mít vlastní kapelu je prodělečná záležitost. Stejně jako vydat autorskou desku. Do obojího víc nasypete, než vyděláte. Přitom musíte myslet na rodinu, platit zdravotní a sociální pojištění, hypotéku na dům a tak dále. Motorem, který vás pohání, je vaše kreativita, ovšem s každým novým projektem začínáte od nuly. A je úplně jedno, kolik máte na kontě hitů, na zásluhy se tu nehraje. Podtrženo, sečteno: není to profese pro každého, ale je krásná.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Zpěvačka Lenka Nová: Písničky mohou sdělit to, co se jinak bojíme druhému říct

Muzikantství máte v krvi. Váš pradědeček Jaroslav dokonce studoval u legendárního Josefa Suka…

To je pravda, studoval u něj skladbu a k tomu Pražskou konzervatoř, obor bicí a varhany. V naší rodině, se traduje historka, jak na svém absolventském koncertě v Praze hrál s takovou vervou, že protrhl blánu u tympánu… Pak se stal učitelem hudby v Kolíně a ředitelem kůru v kostele v Kouřimi, kde si ho pamatují dodnes. Dokonce tam mají schované jeho notové zápisy. A muzikou postižení jsou i moje rodiče – maminka zpívá a hraje na harmoniku a housle, táta na piano, bicí a trombon. Co si pamatuju, u nás doma vždycky zněla různá hudba – od The Beatles přes Franka Zappu po Bachovy Braniborské koncerty. To všechno se na mně podepsalo – jako malý jsem nechtěl být kosmonautem nebo třeba popelářem, jak bývá u dětí zvykem, ale muzikantem. Byla to naprosto jasná volba.

Kam všude vás zavedla?

Nejdřív jsem v Kostelci nad Orlicí, kde jsme bydleli, chodil do lidušky na klavír a pak vystudoval bicí a klávesové nástroje na Vojenské hudební škole v Roudnici nad Labem.

Muzikanti jsou svobodomyslné, tvůrčí duše, což s vojenskou školou nejde moc dohromady. Nebo se pletu?

Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že bych se na civilní konzervatoř nedostal, a když dělali vojáci nábory do svých škol, nechal jsem se nalákat. Ten přechod z běžného života do vojenského prostředí byl docela šok a nikdy jsem si na něj nezvykl.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Mirka van Gils Slavíková: Proč má růžové vlasy a jak se loučila se soutěžícími

Kam se ubíraly vaše další kroky?

Po škole jsem dva roky působil u letecké hudby v Hradci Králové a vedle toho s partou kamarádů vystupoval v klubech a na zábavách. Bylo to takové hodně veselé a bezstarostné období, které vyvrcholilo v roce 1992 založením kapely Walk Choc Ice. Tehdy jsem od vojáků utekl zpátky do vysněného civilu. Byli jsme mladí, draví a lační po koncertech a dalších zkušenostech, což přitáhlo profesionály typu Davida Kollera, Ivana Krále a Radima Hladíka. Každý z nich nám produkoval jednu desku a potkávali jsme se i na vystoupeních. A to i po rozpadu kapely, který přišel po jedenácti letech. Já osobně jsem s těmito ikonami strávil spoustu času, protože jsem působil v jejich kapelách a různých projektech.

Radim Hladík a Ivan Král už mezi námi bohužel nejsou. Jak na ně vzpomínáte?

Při vzpomínce na ně mě jako první napadá pokora. Tu jsem od nich okoukal a pochopil, že právě ona je klíčem ke spokojenému životu, a tomu hudebnímu zejména. Přístup Radima i Ivana byl v tomhle ohledu shodný, oba dva si nikdy nepotrpěli na zbytečnosti typu šatna plná jídla, pití a ručníků. Na pódium šli vždycky kvůli jedinému poslání, a tím byla hudba. Beru to jako největší dar, který mi předali, a já ho teď posílám dál.

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Chodívala ke kartářce. Jobovky ale nikdy slyšet nechtěla

Dneska jste už pátým rokem na sólové dráze a na kontě máte dvě autorská alba. Jak byste popsal to poslední s názvem Revoluce, které vyšlo v září?

Najdete na něm jedenáct skladeb, které jsem nahrál doma, ve svém studiu v době nejpřísnějšího lockdownu. Všechny jsem je nechal v takové podobě, jak vznikly. Chtěl jsem, aby byly autentické, aby v nich zůstal zachycený ten moment a rozpoložení, ve kterém jsem je vytvořil. Jednoduše řečeno: to album, to jsem já… Ale samozřejmě by nikdy nevzniklo bez dalších lidí. Za všechny bych rád jmenoval třeba svého manažera a producenta Vítka Sekvarda, který mi nastavuje zrcadlo a dává mi dokonalou zpětnou vazbu. A pak určitě svého bráchu Martina. Ten je nejenom fantastický cukrář a pekař, ale i fotograf. Jeho do ruda zbarvenou fotku, na níž dominuje záblesk plamene, jsme použili na obal desky i na moje internetové stránky.

Jste nejenom zpěvák a producent, ale také vymýšlíte reklamní a filmovou hudbu. Jak proces skládání probíhá?

V reklamní a filmové hudbě to chodí tak, že většinou plníte přání režiséra. On má jasnou představu, co by pod jeho obrázky mělo znít, jakou náladu vyvolávat. Většinou mi vysvětlí svou jasnou vizi, někdy pošle podobnou hudební ukázku, jindy vysvětluje a po telefonu popisuje scénu, do které má ta která hudba přijít. Mým úkolem je vyznat se v tom zadání a jeho přání zhmotnit pomocí hudebních nástrojů a skladatelského řemesla. Taková práce mě nejenom baví a naplňuje, ale taky posouvá dál. A pak je tu ještě jedna důležitá věc – díky příjmům z reklamy můžu žít, dělat, co mě baví, a svobodně tvořit svou autorskou hudbu.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

Dostal jste se při skládání někdy do „bodu nula“, do stavu, kdy jste potřeboval pracovat, ale nápad prostě nepřiletěl?

Na začátku každého procesu je ticho a prázdno. Pak přijde první nota, první slovo a tak to jde postupně dál. Vždycky je důležité umět si tu hudbu nejdřív představit v hlavě, pak už je to jenom muzikantská rutina ve studiu. Ale těch bodů nula jsem si užil a věřím, že ještě užiju celkem dost. Beru to jako nezbytnou součást celého procesu, která mě má zastavit a něco naznačit, později přinést. Většinou mi to naznačí, že se na tu práci mám v tu chvíli vykašlat a jít se třeba projít na čerstvý vzduch nebo se potěšit se syny. Prostě že mám hodit muziku na chvíli za hlavu.

Složil jste hudbu k divadelnímu představení Pohádky ze staré knihy nebo k celovečernímu dokumentu o judistovi Lukášovi Krpálkovi. Co z toho vám dalo víc zabrat?

Popravdě nejtěžší byla asi práce na představení k loutkovému divadlu. Ačkoliv by se mohlo zdát, že skládat pro děti je sranda… Přiznám se, že daleko jistější se cítím při skládání filmové a reklamní hudby, která je ještě více specifická a náročná, protože se většinou jedná o formát o délce kolem 25 až 30 sekund a jde především o to, trefit se do nálady toho kterého produktu a splnit přání zadavatele reklamy. Na začátku jsem musel zažít taky pár neúspěchů a odmítnutí, zjistit, jak se správně trefit do vkusu klienta a jak se vlastně tahle práce dělá. Záhy poté jsem pochopil, že nejtěžší na tom celém je sehnat zakázku, ostatní že už pak nějak zvládnu. Věřím svému hudebnímu instinktu.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Plodková: Nepamatuji si, kdy jsem hrála kladnou postavu

Oporu máte i ve své manželce Petře, která moderuje v České televizi. Jak jste se poznali?

V tom měl svým způsobem prsty Radim Hladík. Petra se s ním domluvila, že televize přijede natočit koncert Blue Efekt, který se měl odehrát v pražské Valdštejnské zahradě. Když se štábem dorazila na místo, mimochodem pro romantiku jako stvořené, podívali jsme se na sebe a bylo to jasné. Prostě láska na první pohled… Od toho večera jsme spolu. Musím říct, že to bylo osudové setkání ve všech směrech – já pocházím z Kostelce nad Orlicí, kam Petra jezdila každé léto na prázdniny. Taky vždycky milovala Potštejn, kde se narodila moje maminka… A mimochodem, dneska spolu žijeme v Nymburce, kde je park Dr. Antonína Brzoráda. To byla velká osobnost a velmi svérázný pán, kterého Bohumil Hrabal zvěčnil v Postřižinách – ve filmové verzi ho hraje Rudolf Hrušínský. Když jsme zapátrali v rodokmenu, zjistili jsme, že jsou s Petrou příbuzní. Prostě nic není náhoda. A co vysíláme, to dostaneme. Já jsem si svou ženu vysnil.

Jak to myslíte?

Než jsem Petru poznal, byl jsem citově v háji. Moc se mi nedařilo a život jsem měl takový rozháraný, což mě dost trápilo. Přál jsem si konečně potkat tu pravou a založit s ní rodinu. Cítil jsem, že jsem na to připravený, že to doopravdy chci. Vnitřně jsem k tomu dozrál. A tak jsem si ji jednoho dne začal představovat… Nešlo o to, jak přesně vypadá, ale jaká je, jak přemýšlí, vnímá svět, chová se k ostatním… No a za dva týdny jsme hráli v té už zmiňované Valdštejnské zahradě a mně se změnil život – potkal jsem ženu svých snů. Někomu to může znít jako pohádka, ale pro mě je to realita. Věřím v sílu myšlenky. V to, že si můžeme přitáhnout cokoliv chceme, když umíme využít síly naší mysli.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Máte dva syny – osmiletého Matyáše a čtyřletého Antonína. Co s vámi udělalo otcovství?

Našel jsem, co jsem hledal. Už vím, jak vypadá bezpodmínečná láska… A zároveň zažívám různé strachy a obavy – aby se dětem nic nestalo, abychom je s Petrou vychovali správně, abychom tu pro ně byli co nejdéle. Jako bezdětný jsem byl více sebestředný a soustředil se často jen na svoje potřeby, jako táta cítím obrovskou zodpovědnost. Sám sebe jsem přirozeně odsunul, na prvním místě jsou kluci, a přes to nejede vlak. Sám jsem měl krásné dětství a doufám, že jednou budou to samé říkat i oni.

A vedete syny k hudbě?

Ano, ale velmi nenásilně. Doma mám spoustu hudebních nástrojů, pořád něco poslouchám, skládám, plánuju. Hudba je můj život a děti to vnímají. Je to pro ně naprosto přirozené prostředí. Matyáš se před dvěma lety začal učit hrát na klavír, a když ho vidím, jak se snaží, mám z toho velkou radost a zároveň mě to dojímá. Jablko nepadá daleko od stromu, ale samozřejmě uvidíme, co bude dál. Přeju si, aby moje děti žily hlavně ve svobodě a mohly si plnit své sny.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

HONZA KŘÍŽEK (47)

• Rodák z Rychnova nad Kněžnou se muzice věnoval od dětství. Vystudoval Vojenskou hudební školu Víta Nejedlého v Roudnici nad Labem, obor bicí a klávesové nástroje.

• Jeho hudební kariéra je spojována především s kapelami Walk Choc Ice, Blue Effect a Kollerband. Řadu let spolupracoval s Ivanem Králem.

• Jako studiový muzikant se podílel na nahrávkách Anny K, Miroslava Žbirky, Support Lesbiens, Krucipüsk a dalších. Třináct let moderoval pořad Objednej si svůj song na rádiu RockZone 105,9.

• Působí také jako skladatel filmové a reklamní hudby.

• Letos v září vyšlo jeho druhé autorské album s názvem Revoluce.

• Je ženatý a má dva syny.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha