Zdroj: Shutterstock
Násilnický partner mi udělal z dcery alkoholika. Měla jsem ho zabít
Žádné matce by se tento příběh nevyprávěl snadno, přesto jsem se rozhodla se svěřit, protože věřím, že se mi uleví. Každý den zažívám muka a pocity viny ze života, který žije moje jediná dcera. Měla jsem ji ochránit, měla jsem včas zasáhnout! Nevím, jak tohle skončí, ale po nocích se modlím, aby pomohla vyšší moc…
Moje dcera bývala chytrá, inteligentní, cílevědomá dívka, premiantka třídy až do posledního ročníku základní školy. Bez sebemenších problémů se dostala na gymnázium. Měla v životě velké plány, chtěla být učitelkou, plánovala procestovat svět. Jenže hned v prvním ročníku se bláznivě zamilovala do o bezmála dvacet let staršího rozvedeného muže. Starší partner jí neuvěřitelně imponoval. Možná absence otce, který od nás odešel, když bylo Karolíně pouhých šest let, zapříčinila, že s ním začala trávit každou volnou chvilku. Skoro jsem ji doma neviděla. Vždy si přišla jen pro pár drobností a zase zmizela k němu. Rok jsem ji neustále naháněla, sledovala a známost jí vymlouvala, ale všechny pokusy byly marné. Moje argumenty, ať si užívá svých vrstevníků, vůbec neslyšela.
Byla jsem zoufalá. Ten chlap mi odlákal moji jedinou holčičku a úplně jí vymyl mozek! A co víc, přivedl ji do jiného stavu. Dceři bylo v té době čerstvých sedmnáct. Když za mnou tenkrát Kája přišla a opatrně mi to oznamovala, cítila jsem, že je v ní malá dušička. Bála se, co jí na to řeknu. No, co vám budu povídat, nebyla jsem ráda. Vždyť měla tolik plánů a celý život před sebou! Místo výčitek jsem ji ale objala a ujistila, že pokud si miminko chce nechat, jsem tu pro ni. Karolíně se viditelně ulevilo a já se radovala, že k sobě opět nacházíme cestu. A kvitovala jsem i její odhodlání dostudovat střední školu, než se prcek narodí.
Za devět měsíců vykoukl na svět rozkošný klučina Ondrášek, z něhož jsem ale k mému nemilému překvapení byla na větvi jen já a Kája. Mirek, jak se ten její jmenuje, na ni kašlal, denně chodil do hospody a domů se pak vracel pozdě v noci značně pod vlivem. Vadilo mu, že Ondra brečí, že se doma povalují různé lahvičky, bryndáky, dudlíky… Navíc se u něj začaly projevovat pedantské sklony. Dcera nikam nesměla, jen na nákup a zpátky, zakazoval jí stýkat se s kamarádkami a nakonec i se mnou. Musely jsme se potkávat tajně. A co víc, v době, kdy on měl v práci noční, ji nutil spát blízko telefonu, protože měl ve zvyku ji kontrolovat. A pokud dcera hovor nepřijala na první zazvonění, bylo zle. Situace se vyhrotila až k fyzickému násilí.
Týrání, udobřování a tak stále dokola
Když jsem svoji holčičku poprvé spatřila s modřinami v obličeji, chtělo se mi brečet. Zatlačila jsem na ni, zda ji Miroslav bije, ale Karolína jen sklopila oči a vymluvila se na svoji nemotornost. S neuměle zamaskovanými podlitinami jsem ji však vídala stále častěji. Pak už se týrání ani nesnažila zapírat, toho svého budižkničemu ale pořád kdovíproč omlouvala. I Mirek měl totiž své světlé chvilky, kdy si uvědomoval, že přestřelil. Káje pak většinou donesl pugét rudých růží, Ondrovi koupil nějakou drahou hračku a jako šťastná spořádaná rodinka společně vyrazili na celodenní výlet. Karolína pak z takového zážitku dokázala čerpat dlouhé týdny a byla ochotná zapomenout na všechno zlé, co jí i synovi Mirek prováděl.
Jenže ono to bylo stále dokola. Bylo tudíž jen otázkou času, kdy dojde opět na facky. Dle vyprávění sousedů u nich doma často zasahovala policie a záchranka – to když už obyvatelé domu nemohli vydržet neustálé hádky, řev a pláč, které se linuly celým panelákem pozdě do noci. Měli italskou domácnost a vnuk v tom celém blázinci vyrůstal. Nejednou jsem Karolínu prosila, ať od toho tyrana odejde, nejednou jsem navrhovala, že si Ondráška vezmu k sobě, aby nemusel zažívat výlevy otce. Kája a především Mirek o tom ale nechtěli ani slyšet.
Ať to stojí, co to stojí
Při vší hrůze, kterou moje dcera ve vztahu s Miroslavem zažívala, se jí podařilo dostudovat a poté, co vnuk nastoupil do školky, si našla i zajímavou práci. Situace u nich doma se ale nelepšila, ba naopak stále gradovala a Karolína začala během let pomalu, ale jistě nacházet útěchu na dně sklenky. A Miroslav? Ten dal od všeho ruce pryč, vinu za to prý nepociťuje a jejímu utápění v alkoholu jen zbaběle přihlíží. Každý den přemýšlím, jak Karolíně pomoct. Chtěla bych ji z jeho spár vytrhnout a dát ji na léčení. Jenže to by musela sama chtít…
Smutné je, že kromě dcery to odnesl i vnuk. Z traumat, která dennodenně zažíval, má poruchu řeči a straní se okolí. Jeho celým světem jsou knihy a věda. Nad rozečtenými stránkami dokáže v koutku sedět celé hodiny. Přesto je to velmi bystrý kluk, který je premiantem třídy a v budoucnu plánuje odjet studovat do zahraničí. Jsem odhodlaná ho v tom jakkoli podpořit. Máme spolu velmi hezký vztah. Už před lety začal sám od sebe více času trávit u mě než doma. A ještě aby ne! Vždyť se tam pořád křičí nebo jsou rodiče naložení v lihu.
Někdy pomýšlím na nejhorší
Je mi celá situace tak strašně líto! Mám pocit osobního selhání. Mrzí mě, že jsem svoji jedinou dceru nedokázala ochránit a že jsem pro ni nevybojovala lepší život. Já se ale nevzdávám. O vnuka se postarám. Zaplatím mu nejlepší školy, psychoterapeuty, logopedy, cokoli. Ať to stojí, co to stojí. Je to šikovný kluk, zvládne to. Bojím se ale o dceru… Strašně se mi vzdálila a moji pomoc odmítá. I po těch letech je stále v nadvládě Mirka. Někdy si tajně představuju, jak by náš život vypadal, kdybych sebrala odvahu toho uzurpátora zabít. Sice bych se odsoudila k pobytu za mřížemi, ale moje jediné dítě, které má stále celý život před sebou, by tak alespoň mělo šanci na normální bytí. Jak tohle dopadne? Jak to celé skončí? A kdy? Už jsem se začala i modlit…
Zdroj: vlasta.cz
