Pokud jste vyrůstali v 60. letech, musel vám tenhle nápaditý kocour se zelenýma očima nutně projít rukama. Byl to tehdy obrovský šlágr, který vznikl zdánlivě snadno – jen mít ten správný nápad! Libuše Niklová k jeho výrobě použila ohýbatelnou varhánkovou trubici z polyetylenu, kterou zrovna ve Fatře Napajedla, kde pracovala, vyvinuli jako součást nového typu splachovací nádržky na WC. Stačilo dodat pískátko, hlavu a nohy a mňoukající kocour byl na světě. Výtvarnice k němu navrhla i patřičně designový obal – sáček s reklamním štítkem a vnitřními barevnými lepenkovými přířezy, do nichž se vkládaly jednotlivé díly. Dítě si muselo hračku samo složit, čímž se v něm podpořila kreativita.
Plastová budoucnost
Libuše Niklová vstoupila do světa designu v 50. letech v éře tuhého socialismu a o to větší byl zázrak, jak dokázala prorazit jen za pomoci své invence. Obor hračkářství byl v té době postavený na dřevu, kovu a textilu, ale Libuše už věděla, že vývoj nelze zastavit a že jeho budoucnost bude patřit plastu. Ostatně vštěpovali jí to i profesoři Luděk Havelka a Jiří Jaška na Střední průmyslové škole ve Zlíně a Uherském Hradišti, která vznikla původně jako součást Baťových závodů a Líba tu studovala obor tvarování plastických hmot. Umělecké geny a invenčnost získala po tatínkovi Eduardu Kyselákovi, známém zlínském zlepšovateli, který každou volnou chvíli trávil ve své dílně tvorbou dřevěného nábytku. Za mlada hrával v tamburašském orchestru na mandolínu a o mnoho let později ho při hře doprovázel jeho vnuk Petr Nikl na činely. Z Petra se nutně musel stát rovněž umělec. Navíc dnes se vzácným porozuměním dílu své maminky pečuje o jeho odkaz a podílí se na jejích výstavách.
Pískací zvířátka
Libuše se narodila 1. dubna 1934 ve Zlíně a tomuto městu práce zůstala věrná. Své první působiště Gumotex ovšem našla v roce 1954 ve značně vzdálené Břeclavi a teprve když po šesti letech přešla do podniku Fatra Napajedla, měla Zlín zase na dosah. V té době nastávala invaze plastických hmot, které nabízely měkkost, lehkost a ohebnost, hygienickou nezávadnost a také výraznou barevnost. S tím vším se dalo experimentovat. V Gumotexu začala navrhovat malé pískací gumové postavičky a zvířátka, i když tam žádné návrhářské oddělení neexistovalo. Individuální autorství se ve fabrice příliš neuznávalo, všecko bylo kolektivní dílo. Přesto zde našla Libuše velkou podporu pro své nápady a její rukopis se u konkrétních předmětů bezpečně pozná. V roce 1957 přišla s klaunem Augustem z pěnové pryže s ohebnou drátěnou kostrou z hliníku, přibližně ve stejné době vznikla i roztomilá zvířátka – telátko, kočička s míčem a pes Alík z lisované pryže. V roce 1964 pak vytvořila z vyfukovaného PVC kolekci povolání – lékaře s velkými brýlemi, zdravotní sestřičku, kominíka, krotitele a výpravčího. To už ale dávno pracovala ve Fatře, byla vdaná za malíře Františka Nikla a byla matkou syna Petra.
Všechny smysly
Ve Fatře Napajedla působila už legitimně jako návrhářka hraček, a navíc i jako autorka řady vynálezů. Postupně si jich patentovala devět a týkaly se především způsobu výroby nafukovacích hraček, člunů s vnitřní pojistnou komorou nebo dětských sedaček ve tvaru zvířátek z fólií termoplastických hmot.
Je zajímavé, že Libuše Niklová při tvorbě hraček myslela na všechny smysly, které by mohly příjemně dráždit. Upozorňuje na to Tereza Bruthansová, autorka její monografie: „Její hračky nejprve vábí svým tvarem, barvou, dekorem a výrazem. Ať už malé figurky, nebo nafukovací objekty vydávají zvláštní nezapomenutelnou vůni, lákají k doteku rukama, při kterém svádí k něžnému stlačení a další manipulaci. A v tu chvíli se u mnohých zvířat i postav o slovo přihlásí zvuk….“ A pak se v roce 1963 zrodil kocour. I ten vydával pískavý zvuk, když se stlačil jeho harmonikový trup. Následoval pes Rafan, ručně malovaný polyetylenový Lišák, nafukovací Opice i Karkulka další a další. Předháněly se ve výtvarné nápaditosti i technologické důvtipnosti. Nikdo netušil, že se z Kocoura stane ikona a artikl, o který projeví zájem v podstatě celý svět. Díky tomu vzniknou nejrůznější kříženci podle toho, jaký vkus panuje v té které zemi, kde jeho výrobu napodobí.
Pozitivní bacil
Mutace hraček Libuše Niklové byly vyrobeny často bez jejího vědomí a odborníci původně věděli pouze o třech zemích, kde k tomu došlo. Současný sběratel Lukáš Toman však díky existenci internetu a kontaktům na sběratele v zahraničí vypátral a zdokumentoval přes 130 různých verzí harmonikových hraček z více než dvaceti zemí světa. Napodobeniny našel v USA, Francii, Maďarsku, Polsku, Bulharsku, Rumunsku, ale i ve Vietnamu, Guatemale nebo na Tchajwanu. Petr Nikl k tomu dodává: „Maminka svým pozitivním bacilem nakazila celý svět. Její hračky – napodobeniny – se vyráběly ve dvaceti zemích světa a v některých třeba i ve čtyřech fabrikách a hrály si s nimi miliony dětí na západě i na východě. Ty kopie vznikaly během tří čtyř let od jejich zrodu v Československu.“ Tehdy se na patenty moc nehrálo, i když je Libuše Niklová patentované měla – bohužel jen pro československý trh. Syn Petr jako malý testoval její hračky a jako větší byl svědkem zrodu jejích nafukovacích plavidel a dětského nafukovacího nábytku, který designérka pojala jako živá zvířata, na nichž se dá sedět a zároveň si s nimi hrát.
Právě umělec mnoha talentů (malíř, hudebník, fotograf a divadelník) Petr Nikl se zasloužil o to, že se o jeho mamince znovu mluví. Již v roce 2010 připravil její retrospektivní výstavu a zároveň svůj vlastní projekt, jenž nazval Dialog s maminkou. Propojil v něm maminčiny hračky se svými návrhy, které jsou jakousi ozvěnou všech těch nafukovacích zvířátek, figurek a dalších objektů. Základním motivem je přitom vzduch – právě ten vytvářel jejich tvar a objem, dovolil jim vydávat zvuk a souzněl s měkkostí a poddajností plastu.
Úspěch v Louvru
V roce 2011 vzbudila tvorba Libuše Niklové velkou pozornost ve Francii, kde byla v pařížském Muzeu dekorativních umění v Louvru představena na retrospektivní výstavě Plastique ludique, což můžeme přeložit jako Hravý plast. Podstatný článek o výstavě vyšel nejen v Le Figaru, ale i v mnoha dalších francouzských časopisech. O pařížské výstavě se zmínily i The New York Times, a tak se jméno Libuše Niklové dostalo do světa.
Petr Nikl je ale hrdý na oba své rodiče i na svého dědečka: „Měl velký smysl pro humor, vyráběl mi i různé hračky. Pamatuji si na vodní mlýn se dvěma mlynáři, kteří, poháněni vodním proudem, střídavě vykukovali z oken. Ty vykoloroval táta. Nejkrásnějším dárkem pro mě bylo loutkové divadlo, na kterém se podíleli všichni. Dědeček sestavil dřevěné pódium s portálem, tatínek ho vymaloval včetně kulis a maminka vytvořila marionetové loutky ze sádry a ošatila je. Tatínek mě brával i do svého ateliéru. Hybným motorem rodiny ovšem byla maminka. Organizovala výlety, návštěvy, hračky ale doma nenavrhovala, a tak pro mě byl jejich vznik obestřen tajemstvím.“ Mimořádná výtvarnice se bohužel dožila jen 47 let, ale díky svým hračkám je tu s námi stále. Harmonikový kocour z roku 1963 nyní dostal z rozhodnutí Mezinárodní rady muzeí ICOM na její počest jméno Líba.
ZDROJ: časopis Vlasta, monografie Tereza Bruthansová: Libuše Niklová, Arbor vitae, 2010
