Jak často jíte ve chvílích, kdy zažíváte stres, nudíte se nebo jste naštvaná na celý svět? Možná to je kaž dý den, ovšem pak máte problém. Protože hubnutí je proces, který může začít jen tehdy, když budete v psychické pohodě. Jsou to především emoce, které jsou spouštěčem emočního hladu a bohužel i přírůstku na váze. Emoční hlad se objeví i ve chvíli, kdy necítíte žádné fyzické signály toho, že vaše tělo potřebuje jídlo. Přichází nárazově, jako blesk z nebe, je velký a naléhavý. Vzniká v ústech a hlavně… v hlavě. Boj s nadváhou chtě nechtě začíná tedy v naší hlavě. Protože stres, splíny, nesplněné sny či negativní myšlenky podporují nárůst tukových polštářků. Hubnutí pak tedy neznamená jen to, že budeme vědět, jaké potraviny jíst, kdy je jíst, ale že bude i naše myšlení „štíhlé“. A že na nadváhu či obezitu je potřeba se dívat i z jiného úhlu pohledu. Jak říká psycholožka Marta Boučková, vztah k jídlu je jeden z primárních vztahů, které máme, a provází nás odnepaměti. Proto je leckdy nutné před začátkem hubnutí nahlédnout i do minulosti, do dětství, kde vznikaly naše vzorce chování. I ty mohou být totiž příčinou nad váhy a budou se vás držet tak dlouho, dokud je nezměníte.
Změna programu nutná
To jde bohužel (nebo bohudík?) jen tak, že přeprogramujete svůj mozek. Mozek je zásadní v čemkoli, co děláme, tedy i v hubnutí. Jedině když se nám povede naladit se na tento proces, můžeme být úspěšné. Váš život znamená víc než jen jídlo, není to jediná důležitá věc, která přináší radost. Žádné drastické diety nepomůžou, když nezměníme myšlení a nezbavíme se spouštěčů emočního jedení. Podle odborníků hlavu přelstít můžeme. Pomalými krůčky, ale tak, abyste stresové situace zvládala jinak než tím, že si vytáhnete ze skříně další balení chipsů nebo mléčné čokolády. Není to jednoduché, ale psycholožka Marta Boučková vám poradí, jak na to.
Marta Boučková: Všechno začíná v hlavě
Známá a oblíbená psychložka Marta Boučková je kromě jiného i specialistka na poruchy příjmu potravy a hubnutí.
Není to jen taková fráze, že hubnutí začíná v hlavě?
Všechno, co se chystáme dělat, začíná v naší hlavě. A i když to pak děláme bezhlavě, bez hlavy to rozhodně nejde. Nebo jde, ale s nedobrým výsledkem.
Proč je podle vás hubnutí pro většinu žen „velké téma“? Souvisí to s tím, jak společnost pohlíží na fyzický vzhled?
To, jak vypadáme a jak se cítíme, spolu velmi úzce souvisí. Dalším důležitým faktorem zasahujícím do vnímání sebe sama, potažmo vnímání svého těla, je i společenská akceptace naší osoby. Cítíme se dobře, pokud vnímáme a cítíme, že nás okolí, na kterém nám záleží, přijímá, akceptuje. Tak, jak si společnost určuje normy, staví i svůj ideál krásy, ve které fyzický vzhled hraje ne nepodstatnou úlohu.
Každý jsme jiný a lišíme se nejen jeden od druhého, ale v průběhu času i sami od sebe. Jak tedy přistupovat k hubnutí, aby byl výsledek efektivní?
To je možná právě jeden z klíčů. Jde o schopnost vidět sám sebe reálně v daném čase a mít nastavená i od sebe sama reálná očekávání. Srovnávat se s druhými lze, ale nesmíme zapomenout, že to nejde ve sto procentech právě proto, že opravdu nejsme stejní, a těch odlišností je daleko víc, než by se na první pohled zdálo. Stejné je to i s napodobováním nebo snad kopírováním zvolených vzorů. Lidé, které si bereme za vzor, by měli být naší inspirací, ne vzorem, jehož kopií se chceme stát. Tady někde je i odpověď, proč jedné kamarádce zrovna tento způsob hubnutí fungoval a druhé ne.
Spoustu žen brzdí při hubnutí černobílé myšlení. Jak těmto myšlenkám předcházet?
Důležité je uvědomit si, že hubnutí je proces. Nová cesta, na které budou úspěchy, ale i neúspěchy. Občas můžeme i na nějaký čas zabloudit. Ne všechny cesty vedou přímo do Říma. Hubnutí je obrovská změna životního stylu a každodenního životního stereotypu, takže to, že mi to nepůjde na první dobrou, je více než jasné.
Jsou k něčemu dobré návody, jak zhubnout? Diet a cest existují stovky. Kterou z nich si ale vybrat, když jsme každá jiná?
Ano, jsou. Jsou to právě ty obecně platné rámce, které ukazují směr i souvislosti. Ale je třeba je vždy doplnit o to konkrétní, tedy o všechno to, co tvoří naši osobu a náš život, jehož součástí se změna stravovacích, případně i pohybových návyků má stát.
Když začneme mít rády samy sebe, je pak snadnější zhubnout?
Takhle bych to asi nestavěla. Nemám ráda, když se posun v životě podmiňuje touhle pro mě často prázdnou frází. Co je to mít se rád?
Kde tedy je ten skutečný klíč k zhubnutí?
Ve znalosti sebe sama, v reálném nastavení vlastních očekávání a samozřejmě i v určité disciplinovanosti uvést v život a realizovat své vlastní plány.
Disciplína… Kde ji ale najít, když už za sebou máme třeba dvacet pokusů a pořád nejsme úspěšné?
Bez disciplíny to rozhodně nejde. Měnit něco zaběhnutého je těžké. To je třeba si přiznat. Druhá špatná zpráva bohužel je, že se disciplína někde jen tak najít nedá. K té se musí dopracovat každý sám. Pro někoho je to snazší, protože se s ní možná skamarádil, i když často nedobrovolně, v dětství, a někdo se s ní seznamuje teprve v dospělosti, což rozhodně není snadné. I tady platí, co se v mládí naučíš, ve staří jako když najdeš. Dost často nám chybí i trpělivost. Asi je mezi námi hodně těch, kteří by si určitě přáli být trpělivější, než jsou. Svět okolo nás žije v rychlém tempu. Proto si myslíme, že by se věci měly dít daleko rychleji, než se ve skutečnosti dít mohou. Takže i proces hubnutí bychom chtěli urychlit, protože by se nám samozřejmě líbilo, abychom byli štíhlí už zítra.
Nejsme my ženy v hubnutí neúspěšné i proto, že jsme perfekcionistky místo toho, abychom byly realistky?
Nežijeme v uzavřeném prostoru a velkou roli hraje i to, jaký ideál krásy zrovna „běží“. Takže spíše než perfekcionistky, bych řekla, že ženy obecně chtějí vyhovět ideálu krásy. Když měníme životní styl v podobě stravování, měníme tím svým způsobem i sami sebe.
V čem se měníme?
Ve spoustě věcí, které souvisí s tím, jak sami o sebe pečujeme a jak o sobě přemýšlíme. Proces hubnutí vyžaduje naši plnou pozornost, a to je možná ta nejzásadnější změna. Své stravovací návyky změníme pouze tehdy, když této změně věnujeme dostatečnou pozornost a dáme jí jasnou prioritu v každodenním životě. Zkrátka měníme své návyky, které o nás hodně prozradí, tedy o našich potřebách a o našich přáních, a tak se může stát, že se zdáme svému okolí najednou jiní a více zaměření na sebe sama.
Na začátku jste řekla, že hubnutí je proces, který není jednoduchý. Na co bychom v něm neměli zapomínat?
Vždy když děláme něco, co je pro nás těžké, je fajn, když si fandíme.
Třeba si říct, to je super, snědla jsem jen jeden knedlík?
Třeba. Nebo tři dny jsem vydržela knedlíky nejíst, a teď se to zase nepovedlo, ale nevadí, zkusím další tři dny. Pak přidám čtvrtý, a v tomto modelu pokračovat.
Takže pár kroků zpět nevadí?
Nevadí v případě, že nás šupem nepošlou na začátek.
Kde hledat motivaci, když tělo začne stávkovat z důvodu nemoci, užívání léků…
To jsou právě ta reálná očekávání, jejichž reálnost se odvíjí právě od daných podmínek. Když tělo stávkuje, většinou nemá smysl na něj tlačit. Ale je třeba zamyslet se, jaké další kroky zvolit. A to samozřejmě i v případě, že původní plán byl jiný. Když venku mrzne a začne sněžit, tak si taky vezmete čepici, přestože jste chtěla zrovna dneska jít prostovlasá. Anebo nevezmete a účes stejně zplihne a možná ještě nastydnete.
Je nutné v tomto případě oslovit odborníka?
Konzultace s odborníkem je namístě vždy, když máte pochybnosti.
Ovšem máte na mysli asi dietologa, nikoli nutričního terapeuta…
Mám na mysli hlavně odborníka se zdravotnickým vzděláním a zkušenostmi. Může to být třeba i lékař internista nebo endokrinolog nebo i nutriční terapeut se zdravotnickým vzděláním.
Velmi často nás k jídlu provokuje toxické prostředí. Jak se mu dá vyhnout?
Tady nastupují volní vlastnosti. Především odolat pokušení. Člověk si musí uvědomit a zkorigovat, co chce a co je pro něj dobré.
Ale co když to pokušení nedokážeme ovládnout? Co pak? Oslovit opět odborníka?
Prvotní cesta je naučit se takové situace zvládat, a s tím může zkušený psychoterapeut pomoci.
Myslíte, že někteří lidé mají větší sklony podléhat pokušení?
Jsou lidé, kteří dokážou daleko důsledněji odolávat pokušení a dokážou si odříct, a jsou lidé, kteří to nedokážou. Souvisí to často s tím, jak jsme vychovaní, jak nás učili překonávat překážky. A odolat pokušení je překážka. Pokud jsme nebyli dosud zvyklí překážky překonávat vlastními silami, tak nás to teď doběhlo. To má samozřejmě vliv i na to, zda umíme odolat pokušení, nebo ne.
Jídlo často u žen funguje jako pomocník při stresu. Jak se uklidnit bez jídla?
Obecně platí, že jídlo by nás uklidňovat mělo. Archetypálně je to tak dané. Když bylo jídlo, byl klid a znamenalo to, že přežijeme. Dnes je důležité mít pokud možno více věcí, které nás uklidňují, které navozují dobrou náladu. Jedna z nich, která do života patří, a není to žádné kouzlo, je pohyb. Ale může to být i klidné sezení venku, pomalá chůze, cokoli, co nám přinese potěšení, kromě jídla. Pakliže to necháme na tom primárním mechanismu, ujíme se k smrti, protože jídla je nadbytek.
Emoční přejídání často maskuje snahu vyhnout se řešení jiných problémů. Je tedy nutné nejprve vyřešit skutečný problém?
V životě to tak úplně nefunguje, že bychom nejprve vyřešili jeden problém a pak začali řešit další. Většinou je řešíme souběžně, prolínají se. Ve chvíli, kdy se rozhodnu měnit svůj životní styl, stravovací návyky, musím si k tomu vytvořit vhodné podmínky. A pokud to není možné, je vhodné s hubnutím chvíli počkat. Přípravu pro proces hubnutí není dobré podceňovat.
Může nám v hubnutí pomoci takzvaná narativní terapie, tedy psaní deníků?
Psaní deníků má určitě dobrou hygienickou funkci pro naši duši, protože si urovnáváme myšlenky a získáváme nadhled. Když se zpětně začteme do deníku, na základě minulosti můžeme nejen odhadnout budoucnost, ale také ji ovlivnit. Deník nám pomáhá, abychom poznali sebe sama.
Jak moc je při hubnutí důležitá podpora nejbližších nebo přátel?
Pro většinu lidí ano. Obzvláště je-li to podporující parťák, který umí popomoci, ale občas i trochu nakopnout. Člověk je tvor společenský a většině lidí, když je jim ouvej, dodá sílu konejšivé slovo, pohlazení nebo palec nahoru. A často je snazší přemýšlet o svém životě vedle někoho, kdo třeba jen poslouchá nebo občas položí i otázku, která nás ještě přiměje více se zamyslet. Třeba nad něčím, co bychom možná jinak v osamocení opomenuli.
A co s těmi, co naše hubnutí bojkotují?
Pro hubnutí potřebujeme prostor, a k tomu patří i to, že občas ty, kteří nám nefandí, na chvíli odstavíme na vedlejší kolej.
I když jsou to rodinní příslušníci?
Lehké to není, ale myslím, že někdy stačí říct, aby vám to ten druhý aspoň nekazil. Nepotřebuji, abys mi vyjadřoval podporu, ale budu ráda, když mě nebudeš odrazovat a snižovat mou snahu.
Je potřeba dávat si nějaké odměny?
Myslím si, že ano. Člověka to potěší, nakopne. Takže proč se neodměnit? Ideální je, když hubnutí probíhá i trochu hravě a neznamená to jen tlak na sebe a skřípění zubů.
Jak překonat vnitřní výmluvy, proč to nejde?
Za naše výmluvy jsme zodpovědní sami, takže i účty skládáme sami sobě.
MARTA BOUČKOVÁ (54)
MARTA BOUČKOVÁ (54)
- Vystudovala Filozofickou fakultu UK v Praze, obor psychologie.
- Od roku 1994 provozuje soukromou praxi.
- Od roku 1997 vede Středisko praktické psychologie a v roce 2002 spoluzakládala Evropský kariérní institut – EKI.
- Specializuje se na sociální psychologii, oblast mezilidských vztahů a komunikaci i osobnostní rozvoj.
- Je autorkou několika knih, například titulu Když se hubnout nedaří aneb 12 příběhů těch, kterým pomohla rada psychologa.
