Když jsme domlouvali rozhovor, zmiňoval jste časté cesty do Ostravy. Připravujete tam něco?

Natáčíme film, takovou hezky napsanou vztahovku, kterou dělá Miloslav Šmídmajer. Hraju tam s Hankou Vagnerovou. Mám Ostravu hodně rád, začínal jsem tam.

Kromě toho za chvíli půjde do kin film Přání k narozeninám, nedávno měl premiéru snímek Řekni to psem i Shakespearova hra Mnoho povyku pro nic v Národním divadle ... jak to stíháte?

Nemám tam žádné obrovské role, ale je pravda, že toho teď bylo hodně. Docela jsem přemýšlel, jestli brát ten poslední film, je tam opravdu hodně přejíždění. Třeba včera mě po představení, které končí před půlnocí, vezli do Ostravy, pak jsem jel zase zpátky, dneska tam jedu zase. Ale mlčím, protože například Mára Němec, ten jezdil na natáčení na otočku po generálkách Macbetha – těsně před premiérou. I když on je tryskomyš. Já, když nespím, tak trpím.

Čtěte také

O úsměv se musí pečovat

Čtěte také

10 tipů pro zdravé dásně. Věděli jste, že pomůže chleba nebo propolis?

A to jsme ještě nezmínili premiéru muzikálu Marta na pražské Kampě.

Marta je projekt, který mě vyloženě baví. Byla to pro mě velká hudební výzva a měl jsem to docela nahnuté, protože jsem se připojil později. Kapela začala zkoušet už někdy v březnu, protože je tam hodně muziky, a já se přidal až po svém koncertě někdy začátkem května. To bylo dost těžké, měli náskok.

Co tam hrajete?

Herecky hraju Bobana Ondráčka – hudebního manažeroproducenta, který Kubišku objevil. Zásadní je koncept, že všichni herci jsou zároveň kapelou! Na mě připadl pochopitelně klavír. Hrát přesné aranže z not je pro mě úplně jiný způsob hudebního fungování, než jsem zvyklý. Ale právě proto jsem do toho šel. Musel jsem se to poctivě nadrtit, což mě hodně bavilo, ale upřímně – do červnové premiéry jsem to stihl jen tak tak. Myslím, že podobná výzva to byla pro všechny, a věřím, že nakonec docela válíme. A fakt si to užíváme! Jasně, občas hrábneme vedle, ale máme alibi, že jsme přece jenom herci. Byl se podívat i pan Viklický (proslulý jazzový pianista Emil Viklický, pozn. red.) a pochválil mě, to jsem se tetelil. Pokud to ovšem nebylo ze soucitu... Nicméně naprosto perfektní jsou obě Marty. Berenika Kohoutová a Hanka Holišová. Když zavřete oči, nepoznáte, že nezpívá Marta Kubišová.

Čtěte také

Marta Kubišová na premiéře recitálu Marta v červnu 2022

Čtěte také

Retro z Vlasty - Marta Kubišová: Nejsem žádná partyzánka ani barikádnice

Hrajete klasické role v Národním divadle, působíte i v autorském improvizačním divadle. Co je těžší?

To se těžko popisuje, každé je jiné. Vystudoval jsem ale interpretační hraní a upřímně nemám úplně rád, když mám být zcela sám za sebe. Vyhovuje mi trochu se schovat za postavu, hrát role v činoherním herectví – vyprávět příběh skrz dramatickou situaci, ne dělat si z toho terapii nebo exhibici. Celkově mě baví vyprávět příběhy.

Tak proč jste si vymyslel vlastní improvizační projekt Cabaret Calembour?

Protože jsme s Milanem Šotkem a Jirkou Suchým z Tábora zároveň chtěli dělat autorské divadlo a písničky. Bavily nás civilní dialogy a trialogy, podobné jako dělal Voskovec s Werichem. A jasně že tam také hrajeme. Jsou tam různé situace, charaktery, hraju třeba naštvaného, ale pořád jsme to my tři – oslovujeme se civilními jmény. Popravdě jsme se do toho dostávali hodně dlouho a taky té improvizace tam není tolik. Jsou to v zásadě pevné inscenace. Teď není moc čas, ale baví nás to pořád a máme i pořád vyprodáno. A po 13 letech jsme konečně vydali cédéčko.

Čtěte také

Zelenina je zdravá

Čtěte také

15 potravin a koření pro zdraví. Je tam i čokoláda a alkohol!

Mně se líbí vaše tzv. Rébusongy, kdy vezmete oblíbenou českou písničku, přeložíte ji a zahrajete v jiném jazyce, v jiném aranžmá. Jak tohle vzniklo?

Úplnou náhodou. Byl jsem – ještě se svou tehdejší přítelkyní na DAMU – pozvaný na barování se Sandrou Novákovou, tehdy to byl takový malý pankáčský projekt, dnes je to známá akce v Malostranské besedě. Přemýšlel jsem, co tam zpívat. Mám rád francouzské šansony, tak jsem předělal píseň Je to blízko od Michala Davida. A tak to začalo. Pak jsme s Kubou Albrechtem udělali Podvod od Nedvědů v ruštině, a to je naprostá pecka. S Rébusongy jsme pak pokračovali v rámci rozvolněnějších Kalavečerů Cabaretu Calembour a postupně jich vzniklo asi sedm.

Co na to říkají samotní autoři, vědí o tom?

S Nedvědy jsem se nespojil, ale napsal jsem všem. Například Zdeněk Svěrák byl nadšený z předělávky jeho písničky, ten mi opravdu hezky odepsal, že se mu to vyloženě líbí. Milan Lasica zase napsal, že odkaz s písní Čerešně nemůže otevřít, ale že má radost, že jeho písnička zazní v japonštině.

Jak jste písničky vybíral?

Nebylo to tak, že bych si řekl – a tohle udělám maďarsky. Spíš jsem přemýšlel, která písnička by mohla rezonovat s hudební řečí nějakého národa, zaměřoval jsem se na melodičnost. Zrovna ten Podvod à la Vysockij zní opravdu dobře a k Čerešním se také hodí japonština. A myslím, že dokonale pasuje Křemílek a Vochomůrka, u které asi jen málokdo pozná, že to není Elvisova písnička. Naopak ve Zlatovlásce jdu záměrně proti stylu. To si pusťte.

Čtěte také

Dívka v běhu

Čtěte také

Hubněte chytře! 5 letních sportů, při kterých spálíte nejvíce kalorií

Z poslechu je znát, že máte dobré akcenty v daných jazycích. Mluvíte cizími jazyky?

Moc nemluvím. O mně se píše, že mluvím anglicky, francouzsky a srbsky, to se dokola přebírá z nějakého rozhovoru, ale já mluvím tak nějak normálně, domluvím se. Každopádně mám raději francouzštinu než angličtinu. Kdybych měl točit zahraniční film, tak raději ve francouzštině než angličtině. Mám pocit, že ten jazyk je pro mě přirozenější, mám k němu blíž a taky mi někdy lidi říkají, když mě slyší, že nepoznají, že nejsem Francouz.

A ta srbština?

Té rozumím. Obklopuje mě od dětství. Jinak se řídím zásadou, myslím že Noama Chomského, který říkal, že když se člověk chce učit jazyky, nesmí se bát dělat chyby. To se já určitě nebojím. Jsem schopný v jeden moment kombinovat tři jazyky dohromady, a když mluvím srbsky, tak je to takový mix srbštiny, češtiny, ruštiny.

Jezdíte do Bosny, kraje vašeho dědečka, jehož příjmení nosíte?

Bohužel moc ne. S rodinou jsme se jeli podívat na místo, kde se narodil. Pochází z Podlugovi nedaleko Sarajeva, dnes už je to takové jeho předměstí. Hlavně nesmím říct, že to je vesnice, to jsem jednou někde řekl a ten mě pěkně hnal. Mám ale v plánu víc si to tam sám projet.

Čtěte také

Bolest očí z počítače

Čtěte také

Bolí vás oči z počítače a mobilu? Zkuste zrakový strečink

Kdy váš dědeček přijel sem? Před třiceti lety při bombardování Sarajeva?

Ne, mnohem dřív. On přišel už po druhé světové válce. Tehdy jako mladý kluk – bylo mu snad šestnáct – bojoval u partyzánů a potom sem šel studovat v rámci nějaké výpomoci východního bloku, u nich bylo všechno zničené. Tady pak vystudoval a učil.

Muselo pro něj být těžké sledovat, co se dělo v 90. letech na Balkáně.

To určitě. Přišel sice už dávno, ale pořád je duší na Balkáně. Jak říká: Geny nevočuráš. Za války v 90. letech tady pracoval v uprchlických táborech jako překladatel.

Cítíte své balkánské kořeny?

Geny nevočuráš. Rozhodně. Asi ten temperament. V rodině jsme všichni na trochu větších decibelech a energii. Vánoce u nás vypadají tak, že na sebe všichni křičí, ať tolik nekřičí. A pak samozřejmě balkánská hudba.

Čtěte také

Ženský orgasmus

Čtěte také

Nejde vám to na první dobrou? No a co! 15 mýtů a faktů o ženském orgasmu

Pocházíte z umělecké rodiny?

K umění nás, mě a bráchu, vedla mamka. Teda ona nemá ráda oslovení mamka. Mám ji v telefonu pod jménem „Stará“. To je balkánské označení a je to milé a láskyplné oslovení. Tahala nás do divadla, na výstavy. Pamatuji si, jak jsem jako malý viděl někde v horách výstavu obrazů Jana Zrzavého. Tehdy jsem to moc nechápal, přišlo mi to moc jemné, holčičí, ale zůstalo to ve mně, dnes je to můj nejoblíbenější malíř. Skrz jeho obrazy jsem se začal dívat úplně jinak na výtvarné umění. Taky jsem chodil na piano a strejda je vystudovaný dokumentarista, filmař. Doma měl vždycky strašně moc knih, v takových hromádkách na všech možných místech. To se mi líbilo a dost mě to ovlivnilo.

Máte také doma knihy v hromádkách?

Právě. Vypadá to u mě úplně stejně jako kdysi u něho. Kolem postele mám úplné hradby, které musím opatrně překračovat.

Jaké knížky tam máte?

Naprostou všehochuť. Nedávno jsem si z knižního veletrhu přinesl dvě tašky nových knížek, i když jsem letos neměl čas otevřít ani jednu. Potřebuji na čtení opravdu klid, to teď moc nemám. Rád si kupuji básně, hledám textařské inspirace. A taky si v nich rád „listnu“ před usnutím, jen pro uklidnění. Také rád střílím od boku a koupím si něco jen na doporučení prodavače nebo podle anotace na přebalu. Pár věcí jsem takhle objevil. Naposledy třeba Ivana Wernische, líbí se mi jeho experimentálnost, nonsensy. Také mám rád prozaika Michela Houellebecqa, od něj jsem četl skoro všechno, ale jednu věcičku si schovávám na dovču. A v létě bych si měl připomenout alespoň Čapkova Hordubala, protože ho na podzim začneme dělat v divadle.

Čtěte také

Nadměrné pocení není nic příjemného

Čtěte také

Proti pocení: Vyrobte si deodorant a peprmintové tělové mléko

Vy jste vůbec pověstný sběratel všeho možného, nejen knih. Sbíráte pořád?

Krotím se. Už se mi to nevejde do bytu. Snažím se pořizovat si věci, které aspoň nějak užiju. Například hudební nástroje. Třeba teď jsem si z Nitry přivezl pravou fujaru a další tři „koncovky“ – takové ty slovenské pastevecké píšťaly. I sousedi si pochvalovali ten zvuk. Ale asi je to přejde, protože vždycky když se teď po půlnoci vrátím z Marty, mám nutkání si na ně v tichu noci hrát.

Co jste sbíral?

To je různé. Krabičky od sirek, dřevěné, staré. Vozil jsem si je z cest. Pak gramofonové desky, těch mám doma plné skříně. Pak ty hudební nástroje z různých zemí. Musel jsem si to sbírání trochu zakázat, protože neumím dávat nic pryč. Občas maximálně něco odvezu na chalupu. Ale ono se hodí, že toho mám hodně.

V čem?

Vždycky když něco potřebuji, tak to v bytě najdu. A třeba scénografii ke svému klipu jsem zařídil jen z věcí, které mám doma.

Čtěte také

Ladislav Špaček

Čtěte také

Kufr na cesty podle Špačkovy etikety! Není to o pohodlí, ale o sebeodříkání

Kam rád cestujete?

Raději na východ, mám rád autentické země a rozdílné kultury. Západní země mi přijdou všude stejné, to mě nebaví. Letos bych chtěl do Gruzie, do hor jen s báglem. To už jsem dlouho nebyl, naposledy v Arménii. Už si ale asi koupím hole, protože mě bolí kolena. Mám plastiku vazů, špatný menisky, tak to při sestupech hodně cítím.

To je hezký plán.

Ještě se chystáme s kamarády do Skotska, máme rádi whisky, tak pojedeme do oblasti Skye. To se těším. Pak jsem chtěl na pár dní do Francie, ale uvědomil jsem si, že budu létat dost i pracovně, a tak jsem si to odřekl. Vymyslel jsem alternativní plán a vydal se na Slovensko do Tribeče, znáte to?

O tom jsem nikdy neslyšela.

Ne? To je zvláštní místo. Takové malé hory nad Nitrou – Slovenský Bermudský trojúhelník, kde se ztrácejí lidé. Naposledy před třemi lety tam někdo zmizel. Je o tom napsaný román Trhlina. Nikdo tam se mnou nechtěl jet, a kdo četl tu knihu už vůbec ne. Tak jsem jel sám a ten román jsem si četl přímo na místě. V noci v lesích. Paráda. Ale bylo takové vedro, že moc strašidelné atmosféry nebylo. Spíš komáři.

Čtěte také

Bolestivý sex

Čtěte také

Trápí vás bolestivý sex? Může za něj stres, deprese, menopauza, kojení i léky

Bláznivý, ale hezký! Když říkáte, že budete hodně létat pracovně, něco připravujete?

Ano, v Lucemburku budeme dělat česko- -francouzskou rozhlasovou hru. Pracuje na tom Lucie Málková, skvělá režisérka a polyglotka, kdysi jsme spolu chodili. Taky překládala jeden z Rébusongů. Oslovila mě, protože ví, že mám rád francouzštinu.

V angažmá Národního divadla jste už deset let, jaké to je?

Asi už dlouhé, viďte. Jak ale dělám hodně věcí kolem, tak necítím nějakou rutinu. Někdy je to trochu náročné, přece jen je to kolos, který člověka dokáže vycucnout. Teď jsem zvědavý na změny, které přijdou s novým vedením. Uvidíme, jaké to bude. Dost se těším na toho Hordubala, kterého budeme dělat s režisérem Vajdičkou.

Patřily obavy z rutiny k důvodům, proč jste se nyní vydal na sólovou pěveckou dráhu?

Jo, rozhodně. Tedy vždycky jsem to chtěl, někde to tam bylo už dávno, a také jsem potřeboval nějakou novou výzvu. Natočili jsme singl a klip Náušnice a dali si na zkoušku minišňůru čtyř koncertů. Všechny se podařilo vyprodat a bavilo to jak lidi, tak nás. Nechtěl jsem jít cestou pomalého oťukávání někde v klubíku. Na to už není čas. Chtěl jsem do toho prostě skočit rovnýma nohama. Kapela je šestičlenná, na pódium jsme prosadili i křídlo, což byl odjakživa můj sen. Promysleli jsme světla a stavbu celého vystoupení, s tím mě baví si hrát.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Mira Anna Barsa alias Retro Babi: Bába s dobrou náladou je výhra

Plánujete další koncerty?

Určitě. Teď chystáme koncert 28. srpna na Letní scéně Muzea Kampa. Z toho mám velikou radost. Koncert k sezení, ale pod širým nebem. Střídání různých hudebních žánrů, a pokud to jde, vždy i něco navíc. Milovaná Praha a zároveň příroda, o které rád zpívám. Je to skvělé prostředí a tamní genius loci si vyloženě říká o výtvarnou nadstavbu. Takže teď jednám s jedním umělcem… Prostě slova, hudba, vítr a snad i vizuální bonus.

Před třinácti lety jste začínal v Moravskoslezském divadle rolí Oidipa, nyní hrajete ve stejné hře v Praze. Cítíte tam posun, vrací se vám nyní v myšlenkách do hraní Ostrava?

To vůbec ne. Já byl tehdy takové ucho, teprve jsem se rozkoukával. V Ostravě jsem hrál Oidipa, teď hraju Kreonta. A je to hodně zajímavé, protože v jedné chvíli je tam dialog – hádka mezi těmi dvěma. Pamatuji si, že když jsem hrál Oidipa, tak mi bylo jasné, za co se hádám, že mám pravdu! Teď jako Kreón zase vidím tu věc z jeho úhlu a upřímně se hádám za něj. Člověk si uvědomí, že na pravdu se dá nahlížet z různých stran, každý věří v to své a já si vyzkoušel obě strany.

Vypadá to, že máte dobré období.

Nevím, spíš normální. Teď je léto, jsem odpočatější, ale je to zvláštní doba. Nejdřív covid, pak obavy z války, finanční krize, je toho hodně. Člověk si někdy říká, že to, co dělá, je vlastně úplně nepodstatné, když se kolem mohou dít takové věci. Možná to je i tím, že mi bude čtyřicet.

Čtěte také

Šaty pro baculky s hlubokým zádovým výstřihem

Čtěte také

Šaty pro baculky. Ukažte nohy, zaujměte výstřihem! Na břicho vám koukat nebudou

Bilancujete?

Ještě ne, ale řeším, co dál. Nestačí mi dostávat role a hrát je, mám rád výzvy a tvůrčí pestrost. Před časem mě takhle nadchl projekt Lazarus v Komedii, což byla role, která vás donutí makat. Nebo Bezruký Frantík, můj autorský projekt a srdcovka v Divadle pod Palmovkou. Dopředu jsem cítil, že nějaký čas nic lepšího nepřijde a opravdu tady na chvíli nastalo takové vakuum. Tak jsem rád, že jsem se hecnul k té hudební cestě. V šedesáti by mi bylo líto, že jsem se o to nepokusil. Je to velká zkušenost a zároveň zábava a koření. Snažím se hledat nové věci, abych nechodil do divadla jako do práce, aby to nebylo vyčpělé. Dostávám krásné role, ale miluji, když mě režisér trochu namotivuje a dovolí mi se do toho úplně ponořit, když je tam ten zápal.

Čtěte také

Monika Absolonová

Čtěte také

Monika Absolonová: Všechno je tak, jak má být

IGOR OROZOVIČ (38)

  • Herec, hudebník. 
  • Pochází z Prahy, vystudoval DAMU. 
  • Je v angažmá Národního divadla, spolupracuje v řadě projektů a hraje ve filmech a seriálech. 
  • Je spoluzakladatel oblíbeného hudebního tělesa Cabaret Calembour. 
  • V červnu získal cenu filantropie – Sbírkový hrdina roku 2022 za hudebně charitativní projekt Hippokratova přísaha, který v době pandemie vznikl ve spolupráci s Kontem Bariéry. 
  • Věnuje se i výtvarné činnosti. Dělá koláže a linoryty.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Václav Neckář s bratrem Janem

Čtěte také

Retro z Vlasty - Václav Neckář: Spíš než sebe si poslechnu konkurenci

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Tomáš Padevět o tajemstvích Hany Hegerové: Tajná policie, peníze, Gott a Havel

Čtěte také

Zlata Adamovská

Čtěte také

Zlata Adamovská: Mladá už bych být nechtěla