Od počátku, co se známe, jsem tě vnímala především jako velmi úspěšnou designérku klobouků. Slavnou i ve světě. Dnes píšeš blog, máš svoji vlastní TV show a vydala jsi knihu. Takže jak to vlastně dopadlo s klobouky? Je to stále podstata tvé práce?

Klobouky jsou a vždy byly mou velkou láskou. V životě bohužel nastanou okamžiky, kdy je rodina důležitější než práce nebo cokoliv jiného. Bylo období, kdy jsem kvůli rodině a tomu, čím jsme procházeli, nemohla cestovat, a hlavně jsem musela mít pravidelné příjmy. Takový luxus tvorba klobouků nepřináší. Je to spíš koníček než práce. Stále dáváte víc, než dostáváte. Je to běh na dlouhou trať. Ale nelituji ničeho, ani té pauzy. Dnes jsem se k tvorbě opět vrátila, i když do toho píši a věnuji se dalším zajímavým projektům.

Studovala jsi design na Baťově univerzitě a Vyšší oděvní v Praze. Jsou pro tebe léta strávená studiem důležitá? Myslím v kontextu s praxí? Moje dcera studovala módní návrhářství v Praze v Holešovicích a od té doby nesáhla na šicí stroj. Škola jí obor doslova zhnusila…

Upřímně řečeno, já jsem ani jednu školu nedokončila a z hlediska mé kariéry to není vůbec podstatné. Vždycky jsem vzdělání přikládala velkou váhu, ale léta praxe vám nikdo na škole nedá a ta jsou k nezaplacení. A navíc, talent se nemůžete naučit, ten tam buď je, nebo není.

Jsi známá světoběžnice. Která destinace ti učarovala nejvíce? Já tě vidím třeba v Paříži. Vždycky ti to sluší, nenásilný make-up dotažený rudou rtěnkou mi Pařížanky připomíná.

Děkuji za poklonu. Ano, hodně cestuji, je to taková moje múza. Nasávám ze všech lidí a kultur inspiraci a pak ji přenáším do svých modelů. Vždycky jsem se považovala více za Londýňanku než za Pařížanku, protože se snažím ve svém šatníku i tvorbě spojit punk s elegancí. Ale je pravda, že mé oblíbené černobílé stylingy a rudá rtěnka mne spíše řadí k té Francii. Tak nevím. Mou nejoblíbenější destinací je určitě Mexiko, protože miluji Fridu Kahlo a taky tu barevnost a čirou radost v jejich kultuře i kuchyni. Z Evropy miluji Itálii, kam od studií pravidelně jezdím, nabíjím se tam energií a odpočívám. A samozřejmě Londýn, tam jezdím pravidelně minimálně dvakrát do roka, už kvůli kloboukům.

Řekni mi něco více o módní přehlídce na půdě českého velvyslanectví v Londýně. Média tě opěvovala jako druhou českou módní návrhářku, která obléká princezny.

To bylo trochu nadnesené. Je pravda, že na přehlídce byla mezi hosty lucemburská princezna, která si odnesla můj klobouk, a my pak zůstaly ještě nějaký čas v kontaktu. Vozila jsem jí svoje dílka. To ovšem neznamená, že bych oblékala všechny princezny světa, na to jsem příliš bezvýznamná návrhářka z Čech. Ale určitě by mne potěšilo, kdybych jednou viděla svůj klobouk třeba na hlavě někoho z britské královské rodiny. To by byl splněný sen.

Máš svoji vlastní značku. Je možné se v dnešní době v České republice jako módní návrhářka, nebo konkrétně návrhářka klobouků, uživit?

Tohle je těžká otázka. Mohu mluvit pouze sama za sebe. Mně se to nepodařilo, ale asi to nebude ani tím řemeslem, ani nadáním, ale spíše obchodním talentem, který mi zatraceně chybí. Tady v Čechách nemáme žádné agentury nebo manažery, kteří by se zaměřovali na módní průmysl, a tak si většinou musí designéři pomoci sami, což moc dobře nedopadá. Většina z nás má talent, jsme umělci, ale obchod nebývá náš šálek kávy. Divím se, že ještě nikdo neobjevil tzv. díru na trhu a nezačal se zabývat módním byznysem na této úrovni. Myslím si, že chybí manažeři i pro jiné podobné profese, například pro stylisty nebo další umělce z módního průmyslu. To je taky důvod, proč dělám mimo klobouků i jiné projekty, abych uživila své děti. Ale mám pravidlo − vždy dělám jen to, co mne baví.

Zaregistrovala jsem, že jsi svou značkou přejmenovala, je to tak?

Ano. Člověk se vyvíjí a značka taky. Název Maison LIBKA více odpovídá současnému stavu. Věnuji se nejen kloboukům, ale také knihám, šperkům a chystám kolekci cestovních zavazadel. Takže tento nový název je spojením všeho, co mne baví na designu a umění vůbec. Vše, co vytvořila Libka, tedy já.

Vrhla ses i na redakční práci. Bavilo tě to? Vydavatelství mají nastavení, která některé kreativce ubíjejí.

Vydavatelství jsou obchodní subjekty, což znamená, že jejich hlavním cílem je vydělávat, a to co nejvíc, což se s kreativitou občas rozchází. I přesto jsem ale občas našla příjemné zázemí v některém z českých časopisů a za to jsem moc ráda. Psaní mě hrozně moc baví, proto jsem taky začala psát knihy a taky první scénář, podle kterého snad jednou natočí film. A kdyby ne, hlavní je, že mě to baví.

Má tvoje redakční práce nějaké pokračování?

Ano, nyní pracuji v novém mediálním projektu, kde jsem dostala plnou důvěru a kde mohu zúročit své zkušenosti z jiných vydavatelství. Je to takové moje další dítě a já se moc těším na to, až si najde své čtenáře. Jedná se o časopis, který se soustředí na byznys a luxusní životní styl. Navíc se rýsuje spolupráce se Spindl TV, a to bude můj návrat do světa televize a onlinu.

Pojďme trochu zabrousit do dětství. Byla jsi tvůrčí už jako dítě? A podporovali tě rodiče?

Moje dětství bylo jako v pohádce. Mám báječné rodiče, kteří mě nesmírně milují a jsou tak hodní, že to nejde ani popsat. Vždy mi nechali prostor a bezmezně mě podporovali. Nevynechám ani jednu příležitost jim vždy a znovu poděkovat za to, co mi dali.

Vnímala jsi už jako malá, že tě svět módy zajímá? Některé holčičky kradou maminkám šminky a zkouší si jejich lodičky. Byla i malá Libka fascinovaná světem dospělých?

Tvořila jsem odjakživa, a to hlavně s maminkou, která je také tvůrčí. Hodně mě naučila. Je úžasná. Ale otec ze mne chtěl mít daňovou poradkyni, snad je na mne nakonec hrdý, i když jsem jen návrhářka a spisovatelka. Když jsem byla malá, tak jsem stále něco psala do sešítků a taky kreslila nádherně oblečené princezny. Bylo jasné, že buď budu psát, nebo tvořit oblečení. Moje maminka šila oblečení. Tenkrát, před rokem 1989, existovaly tzv. partiovky, kde se daly koupit látky, a moje máma z nich šila pro celou rodinu i sousedky úžasné originální modely. Nechtěla nosit to, co se prodávalo v obchodech, protože nechtěla být jako ostatní. To všechno jsem od ní převzala, ona mne vlastně inspirovala k tomu jít svou vlastní cestou a oblékat ostatní ženy. Pamatuji si, že mým snem coby malé holky bylo „dělat ženy krásné“, a snad se mi to i daří.

Vzpomínáš si na tvůj první výtvor? Nemyslím tím výkres, ale spíše originální kousek oblečení.

První výtvor byla košile, kterou jsem si sama střihla a ušila asi ve dvanácti. Z klobouků to byla čelenka, protože modistické řemeslo jsem se učila dlouho a vlastně stále učím. Ten pocit, když vám pod rukama něco vzniká, je k nezaplacení a nedá se přenést, to musíte zažít. Je to krása.

Všechno se točí kolem vztahů. V práci i v osobním životě. Jak bys popsala sebe samu jako osobnost?

Myslím, že mne by měl popisovat někdo jiný, kdo mne zná a vidí mne zvenčí. Určitě vím, že jsem emocionální a náladová jako každý umělec, ale taky jsem citlivá, empatická a mám velký smysl pro humor. Bohužel jako každý Štír neumím moc zapomínat, když mi někdo ublíží nebo mě zradí. Taky se neumím moc přetvařovat, a to se v naší branži moc nenosí. Poměrně často mi to komplikuje profesní život.

Na čem teď aktuálně pracuješ?

Momentálně se snažím po koronavirové přestávce vzpamatovat a vytvořit novou kolekci klobouků. Vím, že to nebude jednoduché, ale zkusila jsem crowfoundingovou platformu Hithit.com, kde mám projekt na podporu této nové kolekce. Ono ufinancovat umění během Covidu není zdaleka lehké, ale nevzdávám se a věřím, že české klobouky a toto krásné řemeslo má svou budoucnost.

Vyšla ti první kniha. Už sám název napovídá, že by to mohlo být čtení pro pobavení a povzbuzení. Můžeš nám knížku nějak přiblížit?

Jmenuje se Lásky, vrásky, bublinky a je o radostech a strastech mladé čtyřicátnice, která se po rozvodu snaží začít opět milovat muže a hledá svého „Pana Božského“. Je to humorná kniha a doufám, že se tam mnohé z čtenářek najdou a dokážou se zasmát nejen mým příběhům, ale někdy i svým vlastním zážitkům. Jsou to krátké příběhy ze života. Píšu o tom, jak randit s vráskami, nebo jak vidět světlo na konci tunelu, i když jsme ponořeni ve tmě. Vždycky máme v životě lásku a radost, jen ji musíme chtít vidět. Doufám, že si u ní ženy odpočinou a taky se zasmějí.

Jsi v současné chvíli spokojená? Máš nějaký recept na spokojený život sama se sebou?

Kdybych měla recept na spokojený život, tak už nepracuji a žiji na Bahamách. Jsem si jistá, že částečný návod najdete v mé knize. Mám dvě zásadní pravidla, která budou znít banálně, ale podle mne fungují. Za prvé vždy myslete na to, že vše je dobré. Vše, co se vám právě děje, má svůj důvod, a vždy jde o dobrou zkušenost, která vás vede ke štěstí. I ten největší průšvih nebo velká bolest. Vše nás má někam dovést, nějak poučit. Jen mít trpělivost a sílu to přečkat, než přijde šťastné rozuzlení. A ono přijde vždycky. A za druhé? Milujte sami sebe. Přitahujeme vždy jen to, co vysíláme − lidem kolem sebe, v práci, všude. Když máte rádi sami sebe, tak vyzařujete jen pozitivní energii a ta na oplátku přitahuje jen to pozitivní. Láska je zase jenom láska. Když žena miluje sama sebe, tak nepotřebuje muže, aby se cítila milována, a proto nezůstává v nefungujícím vztahu, který ji ubíjí. Když milujete sami sebe, tak neočekáváte, že vás někdo bude milovat, abyste se necítili sami. Pokud milujete lidi kolem sebe a rozdáváte lásku kolem, ta se opět vrátí zpět jako energie, co vás obklopuje. Opravdu je to tak snadné a tak složité zároveň, ale funguje to. Já to vyzkoušela na sobě, a i když se stále ještě učím, tak jsem na začátku úžasné spokojené cesty životem v lásce a v radosti. To bych si ještě před pár lety nemyslela, ale teď vím, že je to možné. Pro všechny. Jen na sobě chtít pracovat a nehledat neustále chyby okolo. Je to na každém z nás!

Kontakt: www.maisonlibka.com, https://www.hithit.com/cs/project/10331