Jaké to je být žena v Íránu?
Tohle je velmi těžké. Nelze na to odpovědět nějakým jednotným způsobem, hodit všechny ženy do jednoho pytle. Musíte rozlišovat Íránky ve městě, na vesnici, ženy vzdělané i ty bez vzdělání. Jedním z klišé o íránských ženách je, že jsou všechny vzdělané. Pravda je, že polovinu univerzitních studentů tvoří ženy, na druhou stranu mnohé další – což si také někteří představují jako typické pro Írán – chodí zahalené v černých závojích. Společenství íránských žen je rozmanité. Vidět je to především na mladé generaci žen mezi 16 až 26 lety, které, i když mnohdy pocházejí z nábožensky silně založených rodin, přemýšlejí jiným způsobem.
Proměňuje novou generaci žen, která se začíná hlásit o slovo, vliv sociálních sítí, vliv Západu?
Vliv Západu ne. Írán se neučí nic, co by dříve neznal. Dám příklad: ženské sólové zpívání. V Íránu ženy už více než 40 let nesmějí zpívat samy na veřejnosti. Mohou být ve sboru, dělat vokály, ale žena nesmí mít koncert, kde by sama stála na jevišti. Přitom Írán je země s bohatou tradicí ženského zpěvu, ženy recitovaly básně, zpívaly modlitby a teď se hledá cesta, jak se k tomu vrátit. Sleduji na instagramu jednu mladou dívku z věřící rodiny, která si kryje vlasy, nosí oblečení v souladu s nařízeními a ve své rodné vesnici může recitovat a zpívat. Jenže pouze tam, a proto se často přes sociální sítě ptá, proč se nemůže věnovat umění, které ji naučil její dědeček. Stala se v jistém smyslu advokátkou žen, které si přejí zpívat. Chci tím říct, že Íránci se neučí nic nového, tyto tradice existovaly i předtím, nyní ale hledají svůj hlas. A jak ho nacházejí? Ano, i prostřednictvím instagramu, twitteru a dalších komunikačních sítí.
Co znamenají dlouhé vlasy v Íránu a jaký symbol nese jejich stříhání?
O dlouhých vlasech to ani tak není, ale co se týče jejich nynějšího stříhání, tak se objevuje mnoho názorů. Někteří hovoří o kurdském původu zemřelé Mahsy Amíní. V tamní kultuře patří stříhání vlasů k určitému způsobu tryzny za mrtvého, ženy si často odstřihují prameny a pokládají je na hrob ve znamení smutku. A protesty začaly právě v kurdské oblasti, odkud dívka pocházela. Pak je tady další vysvětlení a musím říct, že s tímhle podvědomě docela souzním, byť nevím, zda to tak může být. V perštině existuje výraz „gíz boridé“, přičemž gíz znamená pramen vlasů a boridé odstřihnutí. Dohromady se to slovo dává často do souvislosti se špatnou ženou, takovou, která se nechová podle pravidel. Zkrátka je gíz boridé. A nedávno mi jeden umělec vyprávěl, že mu to připomíná, jak se kdysi o LGBT komunitě mluvilo jako o „divných“ v překladu queer lidech. Oni ten výraz queer vzali a začali si tak sami říkat, udělali z něj přednost. Toto může být podobná situace, kdy si ženy řeknou – jsem tady a pyšná, že jsem gíz boridé.
Každopádně je to hodně silný symbol.
To jistě a samozřejmě, že se vlasy tradičně objevují v perské literatuře a poezii. Teď se z toho stal skutečně velmi silný akt protestu, který rezonuje ve světě. Nikdo to nemůže ignorovat. Lidé si mohou říkat: Co hrozného se v té zemi děje, když jsou tam ženy nucené dělat tohle? Možná nastal čas je podpořit.
Jaká práva mají Íránky? Například co se týče rozvodů?
Rozvodové právo je něco, za co íránské ženy bojují dlouhé roky, protože muž má v očích soudce stále většinou přednost. I co se týče porozvodového převzetí dítěte do péče. Ovšem nejde jen o rozvodové právo, řeší se například i dědické právo. Kdybych měla například bratra a dědili bychom po rodičích, dostala bych o polovinu méně než on. Dále je tu otázka národnosti. V Íránu se mnoho dětí narodí íránským matkám, přičemž otcové jsou původem třeba z Afghánistánu – Írán hostí více než tři miliony afghánských uprchlíků. Tyto děti ale dlouho neměly nárok na íránský rodný list a stávaly se občany druhé kategorie. Nedávno prošel zákon, který tohle mění, ale nevím, jak moc se o tom v zemi ví.
Když říkáte, že soudci jsou často nakloněni mužům. Jsou v Íránu soudkyně? Žen, které studují práva, je hodně.
Ne, soudci jsou jen muži, a to od revoluce v roce 1979, kdy musely všechny tehdejší soudkyně opustit své pozice. Ženy mohou být advokátky, lidskoprávní aktivistky, ale podle režimu nemají kvalifikaci vykonávat soudní práci, ačkoli vystudují to samé co muži.
Je v Íránu vysoký počet rozvodů?
Velmi vysoký. Nicméně v minulých letech se začal rozšiřovat – samozřejmě především v Teheránu – nebývalý fenomén, a to že spolu žijí nesezdané páry. Říká se tomu „bílé manželství“. Já jsem z Íránu odešla před 15 lety a tehdy bylo něco takového nemyslitelné. Na druhou stranu hlavně na venkově se stále praktikuje tzv. vražda ze cti, kdy mužští příbuzní zabijí dívku, která se podle nich něčím provinila, a velmi často pak ani nejdou k soudu, natož do vězení.
Jak vypadá mateřská dovolená v Íránu?
Dobře, že to otvíráte. Začíná být velký problém klesající porodnost po ohromném baby boomu v 80. letech během íránsko-irácké války. Dnes je velmi těžké založit rodinu už kvůli mimořádně špatné ekonomické situaci. Manželé často sotva sami přežívají ze svých dvou platů, dítě si dovolit nemohou. Režim ale znovu cílí hlavně na ženy, aby měly děti. Snaží se třeba ztížit přístup k antikoncepci.
Říkáte, že populace stárne. Jaké to je stárnout v Íránu?
Moc dobré ne. Když se podíváte na čísla z posledních dvou let, velmi často protestovali lidé důchodového věku, učitelé, ti, kteří pracovali v různých službách, úředníci. Ekonomická krize na ně těžce dopadá. Pravda ale je, že Írán je zemí, kde tradičně funguje rodina, je pro ně velmi důležitá. Mladé, starší i nejstarší generace jsou propojené a pomáhají si.
Zpět k ženám. Mnohé vystudují, co se ale děje po získání titulu? Mají práci?
No, to je opravdu velký problém. Pracovní trh je malý, je všeobecně těžké najít práci, nejen pro ženy. Společnost je navíc pořád nastavená tak, že raději na pozici přijme muže. Rozhodně to ale není tak, že by ženy po studiu zmizely za dveřmi svých domovů, to ne, je ale těžké se prosadit. Mnozí – nejen ženy - také po studiu chtějí odejít ze země, odliv mozků je veliký.
Mohou ženy legálně vycestovat?
To je další věc. Nemohou, potřebují povolení od svého legálního zástupce, tedy otce, dědečka, manžela... Nicméně v této oblasti si ženy za ty roky leccos vybojovaly, nikoli změnu práva, ale řekla bych, že samy „převychovaly“ muže. Mnoho párů dnes před svatbou jde k notáři, kde muži podepíší dokument, že se vzdávají práva rozhodovat za svou ženu. Nedávno v zemi vyvolal poprask případ, kdy manžel nepovolil své ženě, úspěšné sportovkyni, účast na nějakém závodu. Byl to skandál, o kterém se hodně mluvilo v celé zemi.
Íránky jsou často velmi krásné, odbarvují si vlasy, upravují si vzhled. Proč?
Sama tohle moc neřeším. Sleduji ale Írán každý den pomocí sociálních sítí a vidím, jak je tam vizuální stránka důležitá. Nejen u žen, mnoho Íránců neustále řeší své vlasy a chodí na botox. Víte, trochu si myslím, že v tom hraje roli i ten život plný omezování. Že si člověk řekne – budu si dělat, co chci, alespoň sám se sebou. Zároveň nesmíme zapomínat na celosvětový trend přehnané péče o vzhled.
A co na to režim?
Upřímně, mně se o tom nyní těžce mluví, protože už několik týdnů sledují ty otřesné a šokující záběry. Dříve mi obrázky přehnaně upravených žen přišly trochu povrchní. Jenže tohle padlo. Přesně tyto dívky, které si každé ráno žehlí vlasy a barví obočí, jsou teď brutálně mláceny a umírají v ulicích. Nelze soudit knihu podle obálky...
Mahsa Amíní byla kurdského původu, kde jsou k zahalování možná více benevolentní. Mohlo jí to uškodit?
Ona měla smůlu. Tím metrem v danou chvíli určitě prošlo mnohem více méně zahalených žen. To, jak běžně ženy v Teheránu chodí, se s jejím oblečením nedá vůbec srovnat.
Proměňuje se v čase nošení šátků?
Hodně. Když jsem viděla fotky své matky a tet z porevoluční doby, bylo úplně směšné, jak měly šátky špatně nasazené. Pořád se něco měnilo. Když jsem byla ve škole, najednou se třeba zakázalo nosit bílé ponožky. Nejprve byly třeba povolené jen tmavé šátky, ženy ale začaly postupně nosit barevné. Sama jsem jeden čas odmítala nosit takovou školní halenu přes boky, místo toho jsem si kolem pasu vázala šátek a nosila kabát. Malé rebelie.
Může nastat změna v nošení šátků?
Myslím, že už nastala. Někteří experti věří, že je to začátek pádu jednoho z pilířů islámské republiky. Až padne, začne se hroutit celý režim. Někdo to přirovnal k Berlínské zdi, ale já nedokážu odhadnout, zda tohle může přivést režim ke kolapsu. Je jasné, že režim musí něco dělat. Možná nezruší nošení hidžábu, ale morální policie a policie budou kroky proti ženám opatrně zvažovat.
Mohly dnešní generaci žen ovlivnit výchovou jejich matky, babičky, které si dobře pamatují dobu před revolucí? Dobu nezakrytých vlasů, soudkyň…
Ano i ne. Myslím, že v rodině se naučíte hodně, ale stejně tak i ve škole. Vidím velký rozdíl mezi dnešní generací a tou mojí, odpojenou od vnějšího světa. Spíš bych řekla, že větší vliv má ta naše generace – to jsou nynější učitelé ve školách a také rodiče, já bych mohla mít dceru ve věku protestujících. My jsme zažili zvláštní dobu, když jsme vyrůstali, nastalo reformní uvolnění, potom se zase přitvrdilo, pak zase uvolnění, kdy se objevovaly zajímavé knihy, filmy. Už jsme také snili o svobodě, věděli jsme, co znamená. Jenže když já byla malá, tak k nám jednou týdně – celé roky – chodil jeden muž a vždy přinesl tři videokazety se zakázanými novými hollywoodskými trháky, kdežto dnešní generace má všechno po ruce ve svých smartphonech. Jsou opravdu úplně jiní, než jsme byli my.
Jak budou protesty pokračovat?
Těžko říct. Rozhodně je ale velká šance něco udělat. Jedním z nejsilnějších momentů těchto protestů pro mě byla fotka, kterou jsem nedávno viděla. Je na ní asi osmnáctiletá dívka, stojí u hrobu své matky, která zemřela při protestech. Dívka má ostříhané vlasy úplně nakrátko, v očích smutek a vztek, a v jedné ruce pevně svírá dlouhé tmavé prameny svých vlasů. Tato generace nezapomene. Neumím si představit, že by zapomněla.
Hannah Kaviani
Hannah Kaviani
- Pochází z Teheránu.
- Před 15 lety opustila Írán.
- Řadu let působí v perskojazyčném rádiu Farda, které vysílá z Prahy v rámci Rádia Svobodná Evropa.
ZDROJ: časopis Vlasta
