V roce 1941 převezli Irenu, její dvě sestry Zdenku a Hanku a jejich matku do Terezína. Po několika týdnech jejich cesta pokračovala do tábora v Rize. Ve vlaku strávily čtyři dny bez jídla a bez pití namačkané s dalšími vězni. Když všechny konečně vyložili, byli rozděleni na nemohoucí a práceschopné, kteří poté museli ve čtyřicetistupňových mrazech dojít do ghetta. Tam se nastěhovali po třech rodinách na místnost a získávali příděly asi sto gramů chleba na osobu na den.

Irena dostala v lágru práci ve „Farmácii“, kde vyráběla gázu na obvazy, kterou tajně nosila do tábora. Když ji jednou přistihli, zachránil ji český komandant podplacením stráže. I zbytek rodiny musel pracovat, nejstarší sestra pomáhala vykládat lodě, prostřední pracovala na ošetřovně a matka uklízela v bazaru, kde se vybalovaly kufry dalších vězňů.

Čtěte také

Hlídání vnoučat nemá být povinnost ale radost

Čtěte také

Pavlína (56): Zeťákům nepřipadám jako správná babička, vnoučatům se neobětuju

Aby lidé přežili, kradli věci ze svých zaměstnání, které pak mezi sebou směňovali. „Jeden známý chtěl vyměnit svůj příděl chleba za cigaretu. Matka s ním nechtěla obchodovat. Vyměnil ji s někým jiným a do rána zemřel.“

Ghetto v Rize bylo rozděleno na dvě části. Češi měli zakázáno se stýkat s Lotyši, kteří žili v té druhé, ale přesto se navštěvovali a podporovali. Rodina od nich získala slepici na polévku, matku dokonce operovali a Irena tam zažila svou první lásku. Lotyšští partyzáni plánovali povstání a mezi nimi byl i třiadvacetiletý chlapec, s nímž si padli do oka. Velitel partyzánů však plánovanou akci nahlásil, a tak všechny účastníky včetně jejího milého zastřelili.

Když byl plán odhalen, začala likvidace celého tábora. Irenu s Hankou a matkou převezli na práce v zemědělství, později se však všechny vrátily zpět do Rigy, kde pracovaly v továrně Meteor, zpracovávající gumu a dřevo.

Čtěte také

Bydlení s tchýní? Někdy ani tolerance nestačí!

Čtěte také

Eva (49 let: Nesnáším tchýni, manžel chce, aby u nás žila! Co radí psycholog?

Pochod smrti

Tábor evakuovali v roce 1944, kdy se k němu začali blížit Rusové. Paní Irenu se sestrami a matkou přesunuli do tábora ve Stutthofu. „To už byl normální koncentrák, s drátama nabitýma elektřinou a strážníma věžema, ze kterých nás mohli esesáci beztrestně střílet jako zajíce, když se jim zachtělo…“ vzpomíná paní Racková. Od života ve Stutthofu Irena neslyší na jedno ucho, protože dostala facku od esesáka, že nestojí pořádně v řadě, až jí praskl bubínek.

Ve stutthofském táboře se nepracovalo, už se jen vybírali vězni do plynových komor. Sestry se tehdy tak bály o svou šestapadesátiletou matku, že jí každý den přibarvovaly tváře červeným obalem od cikorky, aby vypadala mladší. Když dostala Zdenka práci mimo tábor, oddělila se od rodiny a už je nikdy nespatřila. Zemřela na tyfus.

Čtěte také

Žijte svůj život, ne manželův a dětí

Čtěte také

Lucie (64): Manžel vede dva životy, má jinou a měnit to nechce. Mám to trpět?

Zbytek tábora včetně obou sester a jejich matky čekal stodvacetikilometrový pochod smrti do Sofienwaldu, kde pomáhaly stavět a uklízet kasárna SS. Nezůstaly tam ale dlouho, musely se přesunout do tábora v Lauenburgu. Tam už nepracovaly ani nedostávaly najíst, kromě občasných slupek od brambor. Když se zase přiblížila fronta, čekal je další přesun. „V noci nás nechali nastoupit v lese do řady a postavili se s puškama proti nám. To nemáte ponětí, co vám v ten moment běží v hlavě. Já si říkala, že nesmím padnout na zem dřív, než začnou střílet. Jenomže když už měli zacíleno, tak ten komandant řekl, že jdeme dál… Já se divím, že ještě mám nervy.“

Čtěte také

Víkendová chalupa nebo klid v bytě?

Čtěte také

Muž chce koupit chatu, já nechci mít dvě domácnosti

Návrat domů

Během tohoto přesunu se rodině spolu s několika dalšími podařilo uprchnout od hlavní skupiny a skrýt se v blízké vesnici ve stodole. Za jejími dveřmi byla slyšet střelba, a když ráno ze stodoly vyšli, překračovali německé mrtvoly. Spolu se dvěma Rakušankami, jednou Němkou a dvěma dalšími Češkami získala rodina vůz s koněm a vydaly se proti frontě. Takto dojely do polské vesnice Chynowie, kde se ubytovaly v opuštěném domě na kraji vesnice. Zde se zdržovaly i potom, co byla 10. března 1945 osvobozena. Ireně se začala projevovat hnisavý zánět kůže, kterou jí Němci naočkovali, nikdo si nemyslel, že to přežije.

V květnu se dozvěděly, že v Čechách vypuklo povstání, tak opět zapřáhly koně a vydaly se do Lauenburgu, odkud se postupně vlaky dostávaly až do Brna. V roce 1949 se Irena vdala za Milana Racka, s nímž se o několik let později přestěhovala do Prahy.

Čtěte také

Rozhodující slovo ve výchově mají mít rodiče

Čtěte také

Manžel rozmazluje vnoučata a děti i já z něj šílíme! Jak z toho, radí psycholog

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.

Projekt můžete podpořit také svým sportovním výkonem. V průběhu září a října se na 11 místech po celé republice uskuteční pátý ročník benefičního Běhu pro Paměť národa. V sobotu 12. září startuje závod v Praze, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Jablonci nad Nisou, Olomouci a Rejčkově, v neděli 13. září pak v Třebíči.

O týden později poběží lidé v Brně, Plzni a Uherském Hradišti. Na konci září se připojí také běžci v Ústí nad Labem. Celé soutěžní klání pak v sobotu 24. října ukončí závod v Ostravě. Hlavním cílem bude tradičně získat finanční částku na podporu jedné z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě.

Více na www.behpropametnaroda.cz/