Údolí Tauferer Ahrntal? Proč ne majestátní Dolomity? ptala jsem se kamaráda, když naplánoval trek přes jižní svahy Zillertalských Alp na sever Itálie. Nakonec jsem nelitovala ani minutu, i když jsem se v jednu chvíli hodně bála. Auto necháváme na posledním parkovišti na konci cesty ve Wiessenbachu/Rio Bianco za městečkem Sand in Taufers. Začíná se smrákat, když vyrážíme nahoru na Chemnitzerhütte, kde budeme nocovat. Jedná se o šestikilometrový výstup po tradičním červenobílém značení, které nás vede stezkou mezi stromy měnící se v kleč. Míjíme již zavřenou restauraci Göge Alm s romantickým kostelíkem Panny Marie Sněžné a za dvě hodiny rychlé chůze, během které vytahujeme čelovky, jsme v nadmořské výšce 2400 metrů u chalupy.

Čtěte také

Lenka Vlasáková a Jan dolanský na MFF KV 2022

Čtěte také

Móda ve Varech: Mišík make upem konkuroval ženám, Smetana a Haj šokovali

S hřmotným Willkommen! se u vstupu kolem nás protáhne majitel Roland Gruber, z kachlových kamen sálá teplo a z nás všechno padá. „Všichni přijdou nahoru zrelaxovaní, starosti nechají někde cestou,“ směje se v téhle tradiční horské chalupě z roku 1880 Rolandova dcera Isabelle. S rodiči a bratry se sem obvykle na stěhují v červnu, dolů se vracejí v říjnu. Už dvaadvacátý rok. Roland jezdí každý týden na nákupy, které sem vyvezou lanovkou, ale Isabelle byla za loňskou sezonu dole jen jednou, aby šla na pohřeb. „Nejsme tu sami, v sezoně přijde i 200 lidí denně, vyslechnu si spoustu příběhů a někdy jsem překvapená, co na sebe lidé řeknou. Chodí za mnou kamarádi a na diskotéky, nákupy a koncerty mám pak celou zimu,“ říká. Když se na podzim vrátí dolů, většinou jí prý trvá nejméně týden, než se přehodí na život v údolí.

Že i nám bude chvíli trvat, než se po návratu přehodíme do normálního života, zjistíme hned ráno, když vylezeme před chatu. Slunce se prodírá nad hory a osvětluje tu nádheru kolem. Pastviny, ostré štíty skal i jezero ležící pod námi v údolí. Nechce se mi dovnitř, nechce se mi pokračovat, nechce se mi vůbec nic. Jen být toho součástí. Isabelle stojí na vedlejším kameni a kochá se se mnou. Pokolikáté už asi?

Čtěte také

Linda Rybová

Čtěte také

Linda Rybová o kráse a věku: Cítím se jako malá holka, někdy zase jak prababička

Den druhý: exkurze na ledovec

Nasazujeme batohy a vydáváme se dál, náš cíl se jmenuje chata Edelraut, leží 13 km odtud a bude třeba nastoupat asi 600 výškových metrů. Tady ve dvou tisících už se jedná o těžší technický terén. Vesele mašírujeme horským chodníkem, procházíme potůč kem, který se valí do údolí, a za chvíli se dostáváme pod Möselský ledovec. Ještě před pár lety dosahoval až ke značené cestě, nám trvá půlhodinu ostrého výstupu, než můžeme vstoupit na jeho sníh. Značky s daty na kamenech zaznamenávají, jak kaž dý rok ustupuje; že tomu nelze zabránit, dokazuje proud vody valící se do údolí.

Čtěte také

Pozor na chyby při používání vlasové masky

Čtěte také

Chyby při používání vlasové masky. Takhle se super hřívy nedočkáte

Trochu se kazí počasí, a když konečně zahlédneme moderní a krásnou chatu Edelrauthütte/Rifugio Passo Ponte di Ghiaccio v sedle nahoře nad námi, už se začínají objevovat první cáry mlhy. V nadmořské výšce 2545 metrů fučí tak, že se do chaty už opravdu hodně těšíme. Další scénář je jednoduchý: polévka z ječných krup a zeleniny, vepřová pečeně, dezert a následují jihotyrolské jódlovačky jedné z part, která zde také zůstává přes noc. Spím v mikině, venku teplota klesá pod nulu a nahoře v pokojích se vůbec netopí. Původní chalupa z roku 1908 byla před šesti lety stržená a jihotyrolská vláda zde za 4 miliony eur nechala postavit moderní a energeticky soběstačný dům pro čtyřicet nocležníků. Skoro vůbec se v něm netopí, tedy až na krb, který se rozhoří během večeře. V pronájmu ho má učitel z Brixenu Mi chael Weissteiner, jehož rodina se o objekt stará od roku 1974.

Vede nás do útrob a ukazuje zásobárnu pitné vody, solární baterie, generátor i velký špajz vyhloubený (dynamitem) do skály. Mrkve jsou krásně vyskládané jedna vedle druhé, aby nechytily plíseň, a ze dvou tun brambor, které tu potřebují na celou sezonu, na podzim zbude jen malá hromádka. „Zavíráme na začátku listopadu. Zásoby sem vozí několikrát za sezonu helikoptéra, máme to propočítané a musíme vařit tak, abychom vše upotřebili – nic nám nezbylo a nic nechybělo,“ vysvětluje.

Čtěte také

Pantofle

Čtěte také

Pohodlí především. Propadněte pantoflím na nízkém podpatku

Třetí den: cesta zbloudilců

Plán je jasný: prodrat se mlhou a deštěm, které se nás drží od předešlého večera, na další zastávku – chatu Tiefrastenhut stojící v nadmořské výšce 2312 metrů na břehu stejnojmenného jezera. Jenže to celé dopadne jinak. Hned na první odbočce zahneme špatně, a i když následujeme bíločervené značení Pfunders höhenweg trailu, jdeme úplně jinam. Cesta je to krásná, mezi skalami (dvakrát si musíme pomoci řetězy) vyšplháme do soutěsky Gaisscharte (2700 m n. m.), kde jsme ještě mohli odbočit a vzít to oklikou na Tiefrastenhut, ale ne udělali jsme to. Podruhé v životě se na horách bojím – je těsně nad nulou, mlha, kameny kloužou, kaž dou chvíli nás schová do svého nitra mlha, mapu jsme zapomněli na chatě, signál nelze chytit a za dvě hodiny se začne stmívat. Když se ale mlha náhodou na chvíli roztrhá, nabídnou se dechberoucí výhledy.

Čtěte také

Jednoduché jednobarevné modely

Čtěte také

Minimalismus trochu jinak. Noste jednoduché střihy ozvláštněné drobnými detaily

Protože ani po třech hodinách nenajdeme jméno naší chaty na rozcestníku, volíme ústup. Tedy vlastně sestup do neuvěřitelně malebného Pfunderského údolí, kde se přes léto pasou krávy, ovce a stráně zdobí horské bylinky. Nad farmou Engbergalm se mlha definitivně roztrhá a my údolím dojdeme do Dunu, kde konečně chytíme signál a poraženecky i vítězoslavně si voláme taxík. Odtud je to asi 60 km zpět k zaparkovanému autu ve Weissenbachu. S absolutně vyresetovanou hlavou sedám do auta a přemýšlím, kudy vede cesta zpět do mého normálního života.

OCHUTNEJTE JIŽNÍ TYROLSKO

Jižní Tyrolsko je vyhlášená kulinářská destinace. V kuchyni se totiž mísí alpské vlivy s těmi středozemními. A tak se tu na jídelním lístku potkávají špekové knedlíky, čerstvé ryby, těstoviny s mořskými plody s tagliatou z hovězího masa.

Vařit tu umějí náramně, důkazem je 25 michelinských hvězdiček, které v této malé provincii s půl milionem obyvatel získali místní kuchaři. Ale dobře se najíte i v té poslední restauraci nahoře v horách či na sjezdových tratích.

Co ochutnat? Hlavně ty knedlíky. Jsou kulaté, mnohem větší než české, připravují je na mnoho způsobů – se špekem, sýrem, špenátem, červenou řepou, dýní, medvědím česnekem, ale i nasladko s meruňkami či nutelou. Na svačinu si objednejte marende, prkénko s domácím selským špekem, klobáskami kaminwurzen, se sýry a chlebem.

A co k tomu? Třeba lehčí červené víno St. Magdalena, silnější Lagrein či bílé Gewürz traminer. Ty totiž pocházejí právě z Jižního Tyrolska.

ZDROJ: časopis Vlasta, redaktorka místa procestovala

Čtěte také

Odhalené těhotenské bříško Kristýny Schickové

Čtěte také

Nejodvážnější modely karlovarského festivalu: Holý zadek neznamená holé neštěstí