Ať už si o tom myslíme cokoliv, je zřejmé, že každá pracovní zkušenost – i ta méně příjemná – je cenná a počítá se. Mně osobně navíc ze sezonních prací zbyly docela pěkné, nebo přinejmenším zajímavé, vzpomínky. Zároveň jsem během nespočetných brigád vylučovací metodou dospěla k tomu, jakou práci určitě ne.
A nikoliv proto, že by mi přišla nějak podřadná či nedůstojná. Jednoduše proto, že ne všechny profese zvládám se ctí… Pomocná síla v kuchyni hotelu? Hned první den mi dali za úkol, abych vyprala dvě bedýnky hlávkových salátů. Pche, to je hračka! S chutí jsem se pustila do práce. Dopoledne mezi saláty příjemně plynulo, ale až do chvíle, kdy do kuchyně přilítla správcová a v dlani držela vypasenou zelenou housenku, kterou ve svém salátu Caesar objevil jeden z hostů a kterou jsem zcela přehlédla. Co na to říct? Omluvila jsem se asi tak stokrát, ale stejně jsem nakonec skončila u drhnutí hrnců a získala nálepku „nepozorná a nespolehlivá“. A víte co? Mně to u těch hrnců nevadilo. Stala se ze mě taková neviditelná, umouněná popelka, která se potila u černého nádobí a přitom poslouchala konejšivý cvrkot kuchyně. Tehdy zemřela princezna Diana a všechny ženy svorně plakaly. Dodnes se divím, že hosté si ten den nestěžovali na přesolené jídlo…
Jedno léto jsme se sestrou pracovaly v táborské pekárně. Vstávačka v půl čtvrté ráno, na kole na vlak a šlo se makat. I tady se bohužel potvrdilo, že nepatřím mezi nejzručnější obyvatele planety. Zatímco sestra se naučila plést obstojné vánočky asi na třetí pokus, mě vedoucí směny rychle přeřadil na vázání makových a povidlových šátečků, což byl poměrně jednoduchý, až primitivní úkon. Ale opět – já byla spokojená a těšila se na svou výplatu čtyř tisíc korun za tři týdny. Asi nejlepší brigáda, co jsem absolvovala, byla ta v trafice. I tato práce obnášela brzké ranní vstávání, ale vytvořila jsem si v té samostatně stojící budce mezi milevským nádražím a továrnou svůj soukromý ráj s vůní čerstvého tisku. Během dopoledne jsem stihla přečíst desítky zajímavých článků i poklábosit s dělníky, kteří si za ranního chrchlání kupovali cigarety a někdy i erotický časopis. Tohle bych mohla dělat navěky, říkala jsem si.
Zcela zvláštní kategorii v mé historii brigád pak tvořila životní epizoda, kdy jsem za vidinou výdělku navštívila Spojené státy americké. Kromě toho, že jsem si vydělala celkem slušné peníze, ať už jsem smažila hranolky, rozdávala letáky v kostýmu rybího maskota, nebo obsluhovala myčku, za ty tři měsíce jsem se dost výrazně zlepšila v angličtině a začala si dávat pozor na úlisné chlápky (ale to už je jiný příběh).
Mimochodem, do pestré plejády mých amerických pracovních zkušeností patří i ta, na kterou jsem obzvlášť hrdá a kterou mi spoustu lidí nevěří: pracovala jsem i jako OSTRAHA PARKOVIŠTĚ.
Nesmějte se, v tomhle jsem byla fakt dobrá!
IVA HADJ MOUSSA
IVA HADJ MOUSSA
Textařka v reklamní agentuře a autorka knih Hlavně na to nemysli, Šalina do stanice touha a Démon ze sídliště. Kreslí vtipy, píše scénáře. Pochází z jihočeských Božetic, deset let strávila v Brně, kde vystudovala psychologii. Žije v Praze, miluje black metal a zlaté retrívry.
Zdroj: časopis Vlasta
