Nejsem problematická – mám kamarádky, říká Iva Hüttnerová, se kterou kamarádit se musí být radost. Je totiž sympatická, zábavná, zve své přátele na výstavy svých obrázků, na divadelní představení, ve kterých hraje. A aby vám to nebylo líto, že se s ní osobně neznáte, pojďte s námi na krátkou návštěvu.
Jestli jsem feministka?
Nejsem, naopak docela ochotně respektuji mužskou sílu a autoritu, ale musí být skutečná. Jsem ráda, že jsem ženská, a neměnila bych. A to jsem nikdy nebyla krásná ženská - to pak musí být život! Samozřejmě potřebuji, aby mi manžel pomáhal, ale to snad je spíš problém kamarádství ve vztahu než feminismu. Celý život se snažím vydělat si svoje peníze. Je pěkné, když mi manžel koupí třeba voňavku, ale musím vědět, že bych si ji mohla koupit i sama. To mi dává jistotu, svobodu a dobrý pocit.
Jestli bych chtěla být političkou?
Ne, myslím, že na to nemám ten správný talent. Ale samozřejmě chci, aby v politice pracovalo co nejvíc moudrých a praktických žen. Jenže ty správné mají většinou rodinu, děti, zajímavé povolání a nemají prostě čas. Bohužel se mi zdá, že do politiky teď vstupují hlavně ženy, které mají s ,,ženskostí" pramálo společného. Tyhle ,,bojovnice" pak mluví za nás všechny šmahem a to mě štve.
Co si myslím o manželství?
Je o něm tolik citátů a vtipů, že nic nového neřeknu. Hezké manželství je asi jedna z nejúžasnějších věcí. Pořád se dívám kolem sebe, kolik lidí může s jistotou říct, že se mu manželství povedlo? Dívám se na staré manžele na procházce, jak jdou ruku v ruce, a říkám si, co mají asi za sebou, co všechno museli vydržet a ustát. Je to pěkné, s někým zestárnout. Manželství je velmi problematická instituce a znám dost lidí, kteří i bez ní prožili plnohodnotný život. Je fakt, že v okamžiku, kdy jsou děti, nikdo nic lepšího nevymyslel.
Jaký je můj muž?
Má úplně jinou profesi než já, ale malování a divadlo má rád a mě snad taky. Má vkus, je s ním legrace a hlavně - je bezvadný táta. Občas je nesnesitelný, ale to já taky.
Jaké jsou moje děti?
Mám třiadvacetiletého syna Matouše a dvanáctiletou Klárku. Matouš už ze mě udělal babičku, takže mám i senzačního vnuka Adama. Klára je na prahu problematických let a po zkušenostech s Matoušem s hrůzou čekám, co všechno budu muset vydržet. Samozřejmě jsem měla a mám sny, co by mohly moje děti dělat či umět (většinou to, co jsem chtěla umět já a nedokázala jsem to), ale v podstatě budu šťastná, když z nich vyrostou slušný lidi v tom obyčejném smyslu slova.
Jestli mám přítelkyně?
Mít přítelkyni, kamarádku na pokecání, je rozkoš, kterou žádný chlap nenahradí. Mám několik kamarádek, s kterými řešíme drobné stížnosti na partnery, ale vlastně spolu můžeme mluvit o čemkoliv. Stejně tak mám přátele i muže a nemyslím, že přátelství mezi mužem a ženou nejde. V některé ze svých knížek MUDr. Plzák varuje pány před ženami, které nemají žádnou kamarádku. Takové prý jsou problematické a těžko se s nimi žije. Tak v tomhle směru rozhodně problematická nejsem.
Zda mám i zlozvyky?
Snad jich moc nemám, ale jeden parádní ano - cigarety. A protože všechno dělám naplno a poctivě, stejně tak i kouřím. Zároveň nesnáším, když je někde nahuleno, takže nepřetržitě větrám i v mrazu a kvůli špatnému svědomí jsem koupila pračku vzduchu. Moc bych chtěla dokázat přestat - jednou jsem to vydržela celé dopoledne.
Co je pro mě radostí?
Moje rodina, moji přátelé, moje práce - ať je to divadlo, či malování. Obojí mě pořád baví, dokonce čím dál víc. Ráda chodím mezi lidi do divadla a stejně šťastná jsem v klidu a samotě u malování. Mám radost, když si koupím něco na sebe a vejdu se do toho, mám radost z pěkného parfému, ze stříbrného šperku - vůbec mě baví nakupování. Ráda dávám dárky, ráda cestuji a jím - třeba smažený řízek. Ale těch věcí, co nemám ráda, je taky hodně, to si nechám na jindy. Velkou radostí je pro mě naše chalupa, kterou jsme si pořídili na ,,stáří". Tam dřu a pěstuji, co se dá, a je to moje soukromá psychiatrická léčebna, kde si i odpočinu.
Zdroj: časopis Vlasta 1996
