„Máme s mámou hezký vztah, teda měly jsme, dokud se nenarodila moje dcera,“ vypráví šestatřicetiletá Kateřina. Když se jí před pěti lety narodila holčička, automaticky očekávala, že její máma bude taková ta ukázková hlídací babička, ale to se pořádně sekla. Vnučku své mámě „nadělila“ v době, kdy jí bylo jednapadesát let, byla aktivní žena, měla práci a svůj život. A vození miminka v kočárku do jejího programu moc nezapadalo. V tu dobu se mezi námi objevily první spory. „U kamarádek jsem viděla, jak babičky fungují, a automaticky jsem to samé očekávala od své mámy,“ vysvětluje Katka. A jak sama říká, právě v tom byla ta chyba. „Vím, člověk by neměl mít vysoká očekávání a neměl by srovnávat, ale já si nemohla pomoct. Vždycky když mi kamarádka vyprávěla, že si její máma bere kluky na víkend, přišlo mi to líto,“ přiznává.

Čtěte také

Chtějí jíst jen špagety?

Čtěte také

Babičky, to dojíš, se už neříká. Proč byste neměli nutit vnoučata dojídat jídlo

Je to tvoje dítě

Katka byla zklamaná, myslela si, že máma bude šťastná, že má vnučku, a bude s ní chtít trávit své volné chvilky, a vlastně ji mrzelo, když to tak nebylo. „Moje máma vnučku miluje, ale stačí jí, když se s ní potěší na návštěvě. Že by si ji vzala na víkend? To nehrozí,“ říká zklamaná Katka, která by občasnou pomoc uvítala. Tchyně bydlí daleko a nikoho jiného už nemá.

Dceři je pět a vlastně u babičky spala jen jednou a to poměrně nedávno. „Ema babičku zbožňuje, moc se na to těšila. Já automaticky počítala s tím, že když dám mámě dceru v pátek večer, stráví s ní i sobotu. A pak přišla ta ledová sprcha. Máma mi oznámila, ať přijdu v sobotu dopoledne, že mají s přítelem plán. Samozřejmě do něj nezahrnuli Emu,“ vypráví Katka. „Když jsem se mámy ptala, zda by nemohli vzít v sobotu i Emu, řekla mi: ‚Je to přece tvoje dítě.‘ To už jsem se neudržela a rozbrečela se,“ přiznává. S mámou se pak pohádaly: „Přitom já jsem jako malá byla u babičky pořád! Nedluží nám prarodiče malou výpomoc?“

Čtěte také

Čtěte také

Koronavirus ničí manželství. S rozvodem počkejte, radí psycholožka

Prarodič není chůva. Nemějte velká očekávání a věci si na rovinu vyříkejte, radí psycholožka Ilona Špaňhelová

Automaticky vyžadovat od prarodičů hlídání dětí není vhodné. Je fajn čerpat ze vztahu, který mají rodiče a prarodiče už od svého raného dětství. Je fajn o těchto věcech dobře, na rovinu a láskyplně jeden ke druhému mluvit. Ne si jen myslet a očekávat, bez toho, že by to člověk řekl. Pokud by to vztahu pomohlo, dát si i určitá pravidla. Kdy může prarodič hlídat, zda to má být pravidlo jeden den v týdnu od do. Vnouče častokrát velmi miluje svoje prarodiče. Vnímá, že na něj mají prarodiče „jiný“ čas. Mnohdy je prarodiče nemusí až tak vychovávat, mohou jim sdělovat svoje životní zkušenosti, víc si s nimi hrát, dělat blbosti. Také poděkování za hlídání od rodičů je moc důležité pro prarodiče. Ocenění, že v danou chvíli si mohl rodič trochu odpočinout, udělat věci, na které jindy nemá čas, je moc důležité.

Prarodič samozřejmě není chůva, je to člověk blízký, který si se svým vnoučetem vytváří vztah. A že nás babičky také hlídaly? Právě tyto věci vyplývají z osobního vztahu a ne z pravidla něco za něco.

www.spanhelova.cz