Většinou vyběhneme třeba s podomním obchodníkem. Je ještě spousta dalších možností, ale nechci zabíhat do podrobností. Chci mluvit opravdu o tom, jak jsem vyběh s manželkou. Jistě se těšíte, jak teď poodhalím naše soukromí a budu takříkajíc prát naše špinavé prádlo na veřejnosti. To vás ale zklamu. Budu totiž mluvit o tom, jak jsem s manželkou opravdu vyběhl.

Nastal první lockdown, ba dokonce už chvíli trval. Jsem většinou poslední, na koho nějak dolehne tíha doby. Myslíte si možná, že jsem takový kliďas. Bohužel nikoli. Jen mi často trvá, než mi cokoli dojde. Lockdown nebyl výjimkou. Tedy věděl jsem, co se děje, a docela podrobně jsem sledoval zprávy. Jenže mé psychiky se to dlouho nedotklo. Žil jsem stále stejným, či alespoň podobným stylem života, když nepočítám, že jsem přestal vyjíždět na představení. Ale ani na těch nejsem za běžných okolností v jednom kuse, nýbrž spíše na střídačku s úplným volnem, takže nějakou dobu se neprojevil žádný rozdíl. Četl jsem si, chystal se na budoucí vystoupení, díval se na televizi, zkrátka nenudil jsem se.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Sourozenci Romanovi. Jak Eva vzpomíná na krasobruslařkou kariéru a na bratra

Avšak po nějakém čase to dolehlo i na mě. Věděl jsem, že manželka chodí na různé okruhy Českým rájem. Občas jsem ji doprovázel, aby se neřeklo. To je taky taková ustálená fráze „aby se neřeklo“. Často slýchám tohle „aby se neřeklo“, přitom nikdo nedodá, aby se neřeklo co. Jestli vám obsah toho, co konkrétně nemá být řečeno, taky schází, tak vám ho prozradím: aby se neřeklo, že ji nechám jít samotnou, aniž se byť jen zajímám o to, co všechno se jí v lese může stát. Občas tedy jde s kamarádkou. V tom případě jít nemusím, což je ale zvláštní, protože v tom případě mě nejspíš nezajímá, co se může stát jim oběma. Jenže to nikomu zřejmě nevadí. Já to však chápu. S kamarádkou si popovídá líp než se mnou. A taky si popovídá s kamarádkou líp tím spíše, když u toho nejsem. Takže když manželka vychází na okruh s kamarádkou, mám volno.

Antisportovec

Pak ale začaly různé uzávěry a omezení trvat tak dlouho, až i mně došlo, že mě nebaví být pořád doma a dělat stále totéž bez sebemenší změny. A tak jsem se rozhodl s manželkou, která občas vychází na procházky, nikoli vyjít, třebaže je známá věc, že by manželé spolu měli vycházet, ale přímo vyběhnout. A jsme u toho. Já celkem ortodoxní antisportovec, který si na tom téměř zakládá, a dokonce si z toho tak trochu dělá image, se nyní musím přiznat, že jsem si obul boty, které ze všech mých bot byly nejpodobnější botám na běhání, a vyběhl jsem.

Čtěte také

Prý jde jen o virtuální vztah...

Čtěte také

Helena (57): Nejsem schopná překousnout ani virtuální nevěru. Jsem divná?

Běžel jsem vedle manželky. Ona šla a já měl, co dělat, abych za ní, ačkoli jsem klusal, nijak moc nezaostával. Samozřejmě, že nemám žádný běžecký styl. Získat běžecký styl je totiž samo o sobě běh na dlouhou trať. Kamarád, který nás potkal a sám má osobní zkušenost s běháním, mi vysvětlil, že u běhání moc vyskakuju. To mi ale mohlo dojít na základě nápovědy, kterou mi dává naše rodná řeč. Když jsem s manželkou, tak si přece nesmím moc vyskakovat. Zastyděl jsem se sám před sebou, že jsem nápovědu ukrytou v moudrosti jazyka nerozluštil sám od sebe.

O trochu jsem tedy prodloužil svůj krok. Už jsem tudíž tolik neposkakoval, ale snažil jsem se nohy při běhu nadzvedávat nad zem jen natolik, nakolik je to účelné. Opravdu se mi hned běželo líp. Sice jsem byl i po opravení stylu nakonec docela vyčerpaný, ale po nějaké době, kdy jsem se zregeneroval, jsem s manželkou vyběhl znovu. A už jsem si nevyskakoval. Šlo to o něco líp, třebaže jsem pak byl opět schvácen. A tak postupně lockdown za lockdownem jsem se ujal jako občasný běžec.

Čtěte také

O vnučku mám velký strach

Čtěte také

Ivana (66): Vnučka už u nás nechce bydlet. Zblbnul ji výrazně starší chlap

Spárujte se

Stále určitě dělám ještě spoustu bezúčelných pohybů a můj styl by jistě zasloužil zlepšit, ale aspoň manželce, která kráčí vedle mě, jakž takž stačím. Dokonce mi řekla, že bych se jako zavedený běžec měl odpovídajícím způsobem vybavit. Existují prý dokonce boty se softwarem, takže se mi spárují s mobilním telefonem. Když jsem se dozvěděl tohle, byl to pro mě šok. O spárování bot jsem totiž až dosud věděl pouze to, že se má spárovat jedna s druhou. Což mi docela stačí. Takže boty, které se mi spárují digitálním způsobem, jsem zdvořile odmítl. Myslím, že si je nezasloužím ani jako běžec, ani jako poněkud vlažný uživatel IT technologií. Vím, že jsou šikulové, kteří si dokážou spárovat třeba mobil s hodinkami, hodinky s prstenem a všechny tyto tři věci dohromady, třebaže pak vyvstává otázka, zda můžeme vůbec tři věci spárovat, jestli z nich náhodou nevytvoříme spíše trio.

Já však nechci spárovat ani dva předměty, které jsou k tomu jak stvořené, například mobil a hodinky. Občas mě někdo nabádá, že se to spáruje samo, takže patrně postačí si ty přístroje pořídit, zapnout a nechat je samotné, aby se už spolu domluvily. Ode mě to prý nebude vyžadovat žádný zvláštní um. Tomu věřím. Já jsem si například zakoupil telefon Huawei a krásně se mi spároval s Pekingem. Jenže to opravdu šlo samo. Boty do toho všeho zapojovat nebudu. Boty by mi pak možná běžely jako hodinky a hodinky by věděly, kolik uběhly boty, ale tohle by pro mě opravdu byl nepřiměřený luxus. Navíc jsem se dočetl, že u sportu není nejdůležitější naměřený výkon, ale pokora. Jelikož běhávám vedle manželky, která jenom jde, a stejně se mi nedaří být rychlejší, mám při svém sportování o pokoru věru postaráno.

PETR VYDRA

Narodil se v Turnově. Vystudoval dramaturgii. Vystupuje jako klubový komik. Publikuje povídky, fejetony a reportáže. V roce 2020 vydal svou první knihu Hlas a jiné povídky, v roce 2021 mu vyšel druhý titul Muž v karanténě.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Alena Němečková o beznaději při pěstování rajčat a touze po kousku hroudy