„Ať mu povolím cokoliv, pořád není spokojený. Posouvám hodinu, kdy musí být večer doma, zvyšuju kapesné, povoluju přespávání u kamarádů, pořád je mu všechno málo,“ stěžuje si jedna z postižených matek na rodičovském serveru. „Jakmile po dceři něco chci, je z toho hádka. Povinnosti odkládá, nic se jí nechce dělat. Je mnohem sobečtější, než když byla malá,“ přidává se druhá. Zní vám to povědomě? Ono je to asi všude stejné.

Zastavit proces dospívání a osamostatňování teenagera je asi tak pravděpodobné jako zastavit výbuch sopky papírovým ubrouskem. Ostatně, to ani rodiče nechtějí. Chápou, že touha po samostatnosti je v tomhle věku správná a je vlastně dokladem dobré výchovy. Rodiče spíš chtějí, aby to nešlo tak konfliktní cestou. Dospívající tlačí na limity a rodiče ten tlak brzdí s ohledem na jejich bezpečnost – tohle se v nejlepším případě odehraje v neutrální atmosféře. Pohodu nebo snad poděkování nečekejte.

Nejvíc nevděčné rodičovské období

„Nepustím tě na půlnoční koncert u řeky, protože se bojím, že tě tam ta tvoje povedená partička opije, půjdete plavat a ty se utopíš!“ „Děkuju moc, že tak myslíš na moje bezpečí a na ten koncert tedy nepůjdu. Jsi báječná máma!“ Tak tohle je jak jistě chápete rozhovor z říše sci-fi. I když by to v každé jiné situaci bylo logické: „Pozor! Nechoďte na ten led, je tenký!“ „Díky! To jste nám zachránila život, paní.“ Jakmile ale jde o teenagera a jeho plány s kamarády, na díky nečekejte. Nejlepší, co se vám v takového situaci jako rodiči může stát, je, že vám na to dítě neřekne nic.

Pomalé uvolňování

Svoboda je pro teenagera něco jako droga nabízející osvobození od starých pořádků a nové barevné zážitky. Což je emočně velmi návykové. A čím víc svobody teenager dostane, tím víc jí chce. Odpojování od rodičovských pravidel mu pomáhá seznámit se s nezávislostí. Ale povolená svoboda je jenom částečná svoboda. Ta vybojovaná nebo urvaná přes zákaz, to je droga nejsilnější. Takže svobodu nedávejte hned a naráz, uvolňujte kohouty postupně.

„Povolujte pomalu a jen podle zásluhy. Váš teenager by si měl plnit své rodinné povinnosti, dodržovat domluvy s vámi, pomáhat doma podle svých možností, pracovat ve škole podle vašich představ a měl by být ochotný s vámi diskutovat o vašich obavách,“ říká psycholog Carl Pickhardt, autor knih Kdo ukradl moje dítě a Jak přežít dospívání svého dítěte. „Je to pro něj či pro ni výhodné. Rodiče jsou mnohem ochotnější uvolnit teenagerovi režim, pokud jim dítě vyjde vstříc.“ Rodiče by totiž taky měli být u kormidla změn – neplížit se kolem nabručeného dospívajícího po špičkách a čekat, co se zase strhne. Takže až zase příště prásknou dveře od bytu signalizující, že slečna nepřichází domů v nejlepší náladě, ne abyste jí šli z cesty. Naopak jí do té cesty vlezte, řekněte, jak rádi ji vidíte a co byste od ní potřebovali. A teď už se nebude hrát podle jejích pravidel, ale podle vašich.

Co vás čeká a co vás klidně může minout

Doktor Pickhardt sepsal pro rodiče teenagerů něco jako žebříček hodnot, aby věděli, po jakých krocích postupovat. Berte to orientačně a mezi námi, ve prospěch svého duševního zdraví rovnou nějaké vzdejte:

  • Zamření na sebe – zaměření na ostatní
  • Čas s přáteli – čas s rodinou
  • Víření hádek – dodržování domluv
  • Touha po hře – potřeba práce
  • Odkládání úkolů – plnění úkolů
  • Přitažlivost nového – přitažlivost starého
  • Zrychlení – zpomalení
  • Řízení okamžitým impulsem – klidné posouzení
  • Cenění si novinek – cenění si osvědčených věcí
  • Rebelování – počítání s důsledky
  • Utrácení za zábavu – šetření na později
  • Riskování – opatrnost
  • Útěk před nároky – plnění nároků