Strach z pandemie koronaviru se takřka ze dne na den proměnil v obavy z války. Obě situace jsou odlišné, přesto mnozí lidé cítí, že už pomalu přestávají zvládat přísun špatných zpráv, které se na ně valí v posledních dvou letech. Je jim úzko, jsou nervózní, bojí se. Všechny tyto pocity navíc někdy doprovází stud, jak to, že se cítím tak mizerně, jako největší slaboch, když mně se reálně nic neděje. Můj dům neostřelují, neschovávám se s rodinou ve sklepě ani nejsem na cestě do neznáma s taškou toho nejnutnějšího. Přesto mě svírají obavy a nemám do ničeho chuť.

„Poslední dny jsem ochromená, nedokážu se na nic soustředit a pořád myslím jen na to, co se děje a co by se ještě mohlo stát. Bojím se o rodinu, bojím se o naši zemi i o osud Evropy,“ popisuje 26letá Johana, která dokončuje studium na vysoké škole. Má pocit, že v uplynulých dnech se nebaví o ničem jiném, všichni v jejím okolí řeší aktuální události na Ukrajině. „Paradoxně mě zatím nejvíc uklidnila moje dvaadevadesátiletá prababička, když mi řekla, ať se nebojím, že to přežijeme, že nás Rusáci nedostanou,“ vypráví budoucí farmaceutka, která pečlivě sleduje jakýkoli posun ve vyhroceném konfliktu. To ale podle psychologů nemusí být ta nejlepší možná cesta. V době internetu a čtyřiadvacetihodinového zpravodajství ze všech televizních stanic světa je přísun informací takřka bezbřehý. Jen těžko se kočíruje a někdy je opravdu těžké vyznat se ve spleti zpráv, z nichž některé mohou být – a jsou – dezinformacemi. Mnozí proto radí, vyberte si ověřené zdroje informací a nezahlcujte se. Zkuste si vyčlenit nějaké chvíle v průběhu dne, kdy zkontrolujete zprávy na telefonu nebo si pustíte televizi. Nechat ale celý den běžet zpravodajský kanál a co chvíli „sjíždět“ internetové zpravodajství v počítači duševnímu zdraví rozhodně neprospěje.

Mluvte o svých emocích

Co však pomoci může, je obklopit se svými blízkými, rodinou, přáteli a mluvit o svých pocitech. Nesnažit se předstírat, že se za hranicemi nic neděje. Zejména u těch, kteří si dobře pamatují na „bratrskou pomoc“ v roce 1968 v Československu, mohou obrázky ruských tanků v Kyjevě a dalších městech probudit půlstoletí staré pocity strachu i frustraci, která následovala v dalších letech normalizace. Obrázky, jak Ukrajinci brání vstupu tanků vlastními těly, jak sundávají orientační tabule a píší na zdi domů „Odejděte, nepotřebujeme vaši pomoc“, byly pro mnohé smutným návratem do vlastní minulosti. „Nevěřila jsem, že se něco takového může stát. Že se dějiny mohou takto opakovat a že jednou budu svým dětem vysvětlovat, proč v Kyjevě, ve městě jako jsou ta naše, hoří domy a auta,“ popisuje Věra, čtyřiačtyřicetiletá prodavačka z knihkupectví.

Pomohl jí letáček, který záhy po začátku invaze vytvořili čeští skauti a který jednoduchou formou radí, jak mluvit o válce s dětmi. Především hlásá, že pokud se ptají, je třeba jim odpovídat a zároveň se jim snažit vysvětlit, že u nás žijeme v demokratické zemi, která má spojence, kteří by něco takového neměli dopustit. „Nečekala jsem, že se mě jednou budou moje vlastní děti ptát, zda nám hrozí atomová válka. A že nebudu vědět, co jim odpovědět,“ říká Věra a dodává, že se nyní snaží s rodinou trávit co nejvíce času, volá své mamince a prostě „si jenom tak povídáme“.

Je určitě dobré zajímat se o aktuální dění, ale nesmíme zapomínat na sebe a na náš běžný život. Je dobré se něčím zaměstnat a vpravdě každému pomáhá něco jiného. Někdo se může uzavřít do světa knih, jiný si pouští zábavné seriály a dalšímu pomáhá vyrovnat se s danou situací tak, že bude pomáhat jiným. V Česku se na podporu ukrajinských uprchlíků rozjela mimořádná pomoc, už na začátku března neziskové organizace hlásily, že se na pomoc vybrala více než miliarda korun. Lidé posílají peníze, ale sami nakupují humanitární pomoc a mnohdy se vydali k polsko-ukrajinským hranicím, aby pomoc odevzdali a přivezli zoufalé – ponejvíce ženy a děti – prchající ze své napadené země.

Pro některé lidi byl samotný pocit – musím s tím něco dělat, abych se sám nezbláznil, tím hnacím motorem. Tak jako v počátcích pandemie koronaviru, kdy lidé šili roušky a pomáhali si navzájem, národ ukázal, že se v kritické situaci umí semknout, a rozhodně pozitivním momentem bylo sjednocení polarizované společnosti. „Máme kolegu Rusa, který přišel do práce úplně zdrcený, plakal a omlouval se nám za svou zemi. Říkal, že pochopí, že už s ním nebudeme chtít pracovat,“ vypráví Marcela, učitelka z mezinárodní školy. „Řekli jsme mu, Vladimíre, i my ti za něco vděčíme, podívej, díky vám se sjednotil náš parlament,“ popisuje, jak se s kolegy snažili tíživou situaci trochu zlehčit. Ano, i to je třeba, hledat momenty, kdy se člověk zasměje.

Že to bude občas nekorektní? To je jedno, důležité je udržet si trochu odstup a pokusit se o pozitivní přístup. I mnozí Ukrajinci se v ostřelovaných městech snaží myslet pozitivně. Kupříkladu protikorupční úřad vyvěsil na své stránky vtipné „ustanovení“, že se Ukrajinci nemusejí bát, když se jim podaří ukořistit ruský tank či jinou vojenskou techniku, že to „nemusejí nahlašovat a danit“. Vedle odolnosti Ukrajinců proti silové přesile je i tento přístup, jenž uplatňuje i jejich statečný prezident Volodymyr Zelenskyj, něčím, co lze obdivovat.

Nebojte se vyhledat odbornou pomoc

Navzdory všem radám, ale někdy člověk nadhled zkrátka ztrácí a nedokáže ho udržet, ať se snaží sebevíc. „Ráno vstát, vyčistit si zuby, umýt se, nasnídat, obléknout a vyrazit do práce. Nezapomenout klíče, telefon a roušku do městské dopravy. A hlavně nemyslet, tak začínám každé ráno,“ svěřuje se osmatřicetiletá Hana, úřednice, jež roky pracuje se studenty z cizích zemí, kteří chtějí studovat v Česku. Mnozí z nich přicházeli z Ruska. To však nyní končí. „Nedostanou víza, nebudou moci přijet, jejich šance, že budou mít lepší život, končí, stejně jako skončila Ukrajincům,“ říká Hana, která má v Charkově a v dalších ukrajinských městech řadu přátel. „Je to všude kolem mě a já se strašně bojím. Bojím se, že Putin se tam nezastaví, že půjde dál. K nám,“ popisuje a dodává, že ráno ji v tramvaji zachvátil takový strach, že musela vystoupit a chvíli sedět na zastávce, než se trochu uklidnila.

To už je moment, kdy by člověk měl vyhledat odbornou pomoc. Panickou, úzkostnou ataku, i když třeba momentálně odezní, je třeba řešit, protože samovolně nezmizí. Někdy je důsledkem jiného traumatu, který nynější krize jen připomněla, byť to ani nemusíme tušit.

Funkce strachu je dobrá, připravuje nás na to reagovat, když něco ohrožuje naše přežití, když jsme přepadeni nebo nám hrozí napadení divokým zvířetem. Strach nám umožňuje vymyslet rychle únikovou strategii, abychom dokázali uprchnout, donutí nás běžet, nebo se schovat. Jeho prvotní funkcí je nás chránit a je dobré ho přijmout. Člověk se jím však nesmí nechat převálcovat. Nepomáhá ani vlastní obavy ignorovat. Tím si jen zaděláváme na další potíže v budoucnu.

Pár tipů pro uklidnění duše

Pár tipů pro uklidnění duše

  • Obklopte se rodinou a přáteli, zavolejte dětem a vnoučatům.
  • Poslouchejte hezkou, ideálně veselou hudbu. 
  • Podívejte se na pěkný film nebo seriál. 
  • Zacvičte si, protáhněte se.
  • Vyzkoušejte jógu nebo pět Tibeťanů. 
  • Udělejte něco pěkného pro někoho jiného. 
  • Zkuste upéct nebo uvařit nějakou novinku. 
  • Dopřávejte si ovoce a zeleninu. 
  • Choďte na sluníčko.