Česká republika byla, co se týče práv žen, vždy poměrně pokroková. Volební právo ženy měly od založení republiky. To například v tak obdivovaném Švýcarsku mohly k urnám až v roce 1971. Pro nás zcela nepochopitelné. Stejně tak jako si socialistická žena nedokázala představit, že bude celý život v domácnosti.

Jednoduché to ale nebylo. I když ženy pracovaly na svých „kariérách“, fungovala i tehdy v podnicích bariéra skleněného stropu, na nejvyšší posty dosáhli častěji muži a plat žen byl průměrně zhruba o 30 procent nižší než plat mužů. Navíc tu byla druhá směna, domácnost. Zcela v souladu s genderovými stereotypy (i když tehdy se tomu tak samozřejmě neříkalo) byla domácnost považovaná za ženskou doménu. Třetí směnu pak tvořilo pro ženy často povinné angažování se v různých socialistických brigádách, na akcích a schůzích strany, ve veřejné sféře.

Komunismus vládl Československu čtyřicet let a během téhle doby se postavení žen měnilo. Od údernic v padesátých letech, které měly rodit pionýry a využívat týdenní jesle, protože mateřská dovolená tehdy činila pouhých 18 týdnů. Právě v té době se poprvé objevily třeba ženy řidičky tramvají nebo průvodčí ve vlacích. To, co započala válka, kvůli které se do typicky mužských povolání dostaly mladé ženy, socialismus rozšířil i na zralé ženy; ty, které byly zvyklé pečovat o dům, rodinu, manžela a jeho firmu nebo živnost, se souběžně se zánikem soukromého vlastnictví svým způsobem postavily na vlastní nohy – byť nedobrovolně. Jejich status už se neodvozoval od postavení jejich manžela, realizovat se v zaměstnání mohly/musely i ony.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Modelka Martina Šmuková: Dokonalé ženy nesleduji, zajímají mě ty reálné

Z údernic matkami

V roce 1957 byl přijat zákon o rodině (paradoxní je, že na něm do roku 1950 pracovala Milada Horáková), který de facto odstranil diskriminaci, srovnal pozice žen a mužů na trhu práce. Na něco podobného Němky čekaly do roku 1971, do té doby mohl manžel zakázat ženě chodit do práce. Jen rok po zákonu o rodině vstoupil v Československu v platnost potratový zákon (v zemi, jež ještě nezná hormonální antikoncepci) a dal možnost rozhodovat o tom, kdy se stanou matkami. Tou dobou už padá projekt týdenních jeslí. Na druhou stranu ale stále v mnoha místech země nejsou ještě ani školky, jejichž velká výstavba nastala v letech sedmdesátých. Spolu s delší mateřskou a podporou rodiny se rodí Husákovy děti.

A i když následujících dvacet let do roku 1989 socialistická žena dál plní minimálně dvě směny a bere méně peněz než její manžel, zdá se, že v období sametové revoluce je postavení rovnocenné. Je to ale zdánlivé. Ženská emancipace byla u nás za socialismu daleko před západními zeměmi, ale ženy si ji nevybojovaly samy, byla jim nařízena z rozhodnutí státu. „Dneska vidím, že to bylo částečně škodlivé, protože díky startu v socialistických poměrech jsem do poměrně vysokého věku žila v tom, že není třeba bojovat, že rovnoprávnost je naprosto standardní a není třeba o ní přemýšlet, jde jen o to, jak si vnější podmínky srovnám se svým rozhodováním a schopnostmi,“ říká k tomu kunsthistorička Milena Bartlová v projektu Ženy v disentu.

Ženy podle ní proto celou řadu překážek, na které narážely, nebraly jako genderové. Zjednodušeně řečeno lze říci, že v 90. letech jsme v podstatě usnuly na vavřínech s vědomím toho, že máme rovnoprávnost, a teď dokonce můžeme rozhodovat o tom, zda budeme ženami v domácnosti, či pracovat na plný úvazek.

Stále je ale na nás kladena povinnost pečovat o domácnost. Pokud pracujeme, musíme se vyrovnávat s nedostatkem míst v předškolních zařízeních a s diskriminací matek s malými dětmi. Platy máme stále o 30 % nižší než muži a ve vedení společností je zhruba jen 10 % žen a naše země je v této statistice na chvostu Evropské unie.

Čtěte také

Signatářka Charty 77 Daňa Horáková převzala 12. 11. 2018 cenu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) za statečné občanské postoje v době totality.

Čtěte také

Velkou lásku člověk může zažít jen jednou, říká o svém muži Daňa Horáková