Kudy nám utíká nejvíc energie? Při kontaktu s těmi, kdo ji z nás vysávají. Takové lidi poznáte snadno.V jejich blízkosti vás nejspíš rozbolí hlava nebo budete mít chuť odejít z místnosti. Chrlí na vás jednu hrůzostrašnou historku za druhou, probírají tragédie v širokém okolí a vyžívají se ve spřádání negativních scénářů budoucnosti. Také jednání s nimi je náročné a dohoda obtížná. Často nedodrží dohody, vymlouvají se, stále odkládají a přehazují termíny. Leckdy vám při rozhovoru s nimi naskočí pocit zmatenosti. Tehdy si vyžádejte oddechový čas a popřemýšlejte nad tím, co se děje. Nejspíš jste právě potkali citového upíra.
Nenechte se vysát
Nejsou to lidé s poruchou osobnosti nebo psychózou. Vypadají a fungují normálně. Jejich potřeby jsou „pouze“ vždycky důležitější než ty vaše, neplatí pro ně pravidla jako pro ostatní, nikdy za nic nemohou (slovo odpovědnost jim nic neříká), a když není po jejich, tropí scény. Také neradi čekají – to, co chtějí, chtějí hned (ale vy na dohodnutou pomoc čekat můžete donekonečna). Většina z nás se společenskými pravidly, k nimž jsme vedeni od dětství, řídí automaticky. Citoví upíři nikoli, takže nemá smysl jim vysvětlovat jejich slova a činy podle toho, jak byste se chovali nebo se cítili vy. Pokaždé byste se spletli. „Jediný recept na ně je dělat to, co oni sami nedělají, protože se, jednoduše řečeno, chovají jako děti,“ radí ve své knize Citoví upíři psycholog Albert J. Bernstein.
4 rady, jak se ubránit stresu a špatným vztahům
1. Buďte chvíli sama se sebou
To, co věděli naši předci, tedy že v neděli se nedělá, protože to je čas na rozjímání a rekapitulaci minulého, jsme my zapomněli. Nechat běžet proud času bez toho, aniž bychom se občas zastavili, zasnili nebo zapřemýšleli o tom, co doopravdy cítíme, je však nebezpečné. Ubírá nám to na síle dělat správná rozhodnutí i na energii je prosadit. I proto přední český psycholog Pavel Říčan tvrdí, že bychom se znovu měli učit být občas jen sami se sebou. Zvláště před tím, než se chystáme udělat vážná rozhodnutí. Pavel Říčan doporučuje vzít si aspoň tři dny volna a strávit je někde daleko od lidí. „Snoubencům bych to ale, kdybych tedy mohl, předepsal v rámci předsvatební smlouvy povinně. Těch dvaasedmdesát hodin na rozmyšlenou jen sám se sebou, mimo nátlakové prostředí, by zabránilo mnoha předčasným manželstvím, předem odsouzeným k rozpadu.“
2. Vztek pusťte ven
Hodně lidí je od dětství trénováno v tom, že hněv, agrese a vzdor jsou emoce, které kultivovaný člověk nemá. „To je pověra! Všechny druhy emocí máme k dispozici proto, že je potřebujeme,“ vysvětluje psychiatr Ján Praško, „dávají nám energii k řešení problémů.“ Pokud si takové pocity zakážete, nebudete si uvědomovat, že je něco vůbec zapotřebí řešit. Co je podle Praška ještě horší, je fakt, že s potlačením hněvu mizí i prožitky na druhém pólu, jako je láska, důvěra nebo radost. „Dokud si neuvědomíte záporné emoce, nebudete schopní plně vnímat všechny své pocity. Jejich potlačování se pak obrátí proti vám a povede k depresi nebo tělesným nemocem.“ Zkuste začít tím, že své pocity sdělíte (ať už partnerovi, kolegovi, dětem, rodičům…) asertivně: „Štve mě, když…“ „Nesnáším, když…“ „Rozčílí mě, když…“ „Je mi nepříjemné, když…“
3. Neposlouchejte špatné zprávy
Negativní zprávy v nás vyvolávají podivnou závislost. Přes vnitřní odpor znovu a znovu zapínáme televizi na zpravodajství plné dopravních nehod, živelních pohrom, teroristických činů a politických půtek. Jenže tohle negativní informační pozadí vytváří falešnou negativní realitu. Když k tomu připočtete negativní stránku každodenních mezilidských vztahů, je to pro emoční kapacitu každého z nás obrovská zátěž. Jak moc velká, to se dá logicky odvodit od výzkumu vědců z Kalifornské univerzityv Irvine, kteří zkoumali, jaký vliv má na respondenty sledování komedií. Během promítání klesla účastníkům významně hladina stresových hormonů a stouplo množství antistresového růstového hormonu – v průměru až o 87 %.
4. Vyřešte nevyrovnané účty
Každý máme alespoň jeden takový „účet“: milence, který už nezavolal, přítelkyni, která se náhle odmlčela, otce, který zemřel, a my mu toho tolik nestihli říct… Cítíme výčitky, občas smutek nebo křivdu, často přemýšlíme, co jsme mohli nebo měli udělat. To všechno je plýtvání energií. Pokud se vám nechce svůj problém svěřit odborníkovi, zkuste si pomoci sami. Říká se tomu technika terapeutického dopisu. Většinou se píše rodičům, důležitým osobám z dětství, lidem, kteří zemřeli, a vztah zůstal nedořešený, partnerům nebo dětem, se kterými máte konflikt. Dotyčným se samozřejmě neposílá nic, píšete to všechno pro sebe. Aby to mělo onen terapeutický efekt, měli byste napsat dopisy tři – první bez cenzury, kde napíšete bez zábran, co cítíte, druhý s respektem k sobě i oslovené osobě, třetí a poslední je dopis „ideální“. Dopis, který byste si přáli dostat a v němž by mělo být vše, co byste od důležité osoby rádi slyšeli. I když si tenhle dopis píšete sami, jeho formulace je důležitá – v něm si uvědomujete, co byste si vlastně doopravdy přáli. A to je ozdravující.