V bývalé konírně slavkovského zámku je cítit specifický pach ředidel, který za pár dní vystřídá vůně terpentýnu. Otevřeným oknem sem proniká čerstvý vzduch babího léta a dopolední světlo, které dopadá na skvost z druhé poloviny 19. století. Kastlík na papír tehdy patřil Josefíně a Václavu Kounicovým, posledním majitelům zámku. Tomu hraběti Kounicovi, který v roce 1908 daroval dnešní známé brněnské koleje studentům. Dnes má část jeho psacího stolu v rukou student restaurování nábytku Jakub Barna. Stráví s ním desítky hodin práce, aby unikátní kus původem z Francie vypadal jako před dvěma sty lety. Pomaličku a trpělivě. Pečlivě a titěrně. A hlavně opatrně – pozor na všechny detaily! Precizně musí pracovat i jeho spolužák Marek Měřinský, který tu oživuje ještě o sto let starší dřevěný sekretář v dost špatném stavu.

Práce, co není vidět

Není to běžná studentská praxe – vždyť kdo by nechtěl týdny bydlet přímo na zámku? Slavkovské restaurování je hlavně příležitost ukázat veřejnosti, co vše restaurátorská práce obnáší. „Když řeknu, že jsem restaurátorka, často slyším ‚Vy ten nábytek brousíte, že?‘. Lidé si myslí, že ho renovujeme. Ale my nepracujeme jako pan Tonda, který si v garáži obrousí a nabílo natře starou skříň. Naopak se snažíme historický mobiliář zachovat co nejvíce v původním stavu,“ vysvětluje mi spoluorganizátorka akce Klaudia Mikulová. Společně s Dominikem Jančevem se jí před sedmi lety zúčastnili jako studenti, dnes pomáhají učedníkům Jakubovi a Markovi. „Když jako restaurátor odvedu dobrou práci, není vidět. Jako když vám zubař udělá dobře zuby. Taky to nikdo nepozná.“ Dominikovu trefnému příměru se musím smát.

Oba vystudovali restaurování nábytku na Vyšší odborné škole restaurátorské v Brně, která akci od počátku spolupořádá. Jejich učitelem a nyní kolegou ve společné restaurátorské dílně je Radek Ryšánek – můj dnešní průvodce, který celou akci před devíti lety rozjel: „Okoukal jsem to v tureckém Efezu, kde se tehdy restaurovaly antické mozaiky. Ve velkém se do toho zapojili univerzitní studenti a vše bylo přístupné veřejnosti. Lidé stáli na můstcích nad vykopávkami a dívali se. Úžasné! Když jsem přišel s podobným nápadem za tehdejším ředitelem zámku, reagoval vstřícně. Stejně tak i současné vedení.“ Během osmi ročníků studenti vrátili původní podobu nejméně deseti uměleckořemeslným kusům. Jejich práce má hodnotu stovek tisíc korun, dělají ji zdarma. „Nahlédnou ale, jak skutečně fungují muzejní instituce, kam po škole směřují, pokud si nezaloží vlastní dílnu. Co vše je třeba splňovat a s čím se jako restaurátoři konzervátoři mohou potýkat. Nevhodné depozitární podmínky nebo nevyškolené uklízečky je pak tolik nepřekvapí,“ popisuje Klaudia nabité zkušenosti.

Když opravy bolí

Dívám se Jakubovi přes rameno, jak injekční stříkačkou opatrně nanáší pod odchlíplý kousek mosazné kudrlinky rybí klih. Cože? „Je to přírodní lepidlo vyrobené z kostí, chrupavek nebo měchýřů například jeseterů, které se používalo už před stovkami let.“ V tu chvíli vypadá dílčí oprava docela jednoduše, ale laické zdání klame. Na kastlíku se střídá dřevo, kov a želvovina, ze které už bohužel téměř nic nezbylo. „Restaurátorský zásah před čtyřiceti lety byl tak masivní a neodborný, až mě to bolí,“ ukazuje mi Jakub dokonce hřebíčky, kterými jeho předchůdce v osmdesátých letech připevnil uvolněnou intarzii. Tehdy se běžně používala syntetická lepidla – jen odstranit tuto zatvrdlou a místy vystouplou hmotu z lůžka o délce 30 centimetrů trvá Jakubovi celé dnešní dopoledne.

Dozvídám se při tom příběh „ztraceného“ syna, který se nakonec vrátil k řemeslu. Jakubův tatínek se živí jako restaurátor ve Šternberku, ale on dal nejprve přednost teorii a vystudoval dějiny umění. „Byla to trochu rebelie, protože jsem k restaurování tíhnul odmala,“ vzpomíná budoucí restaurátor. Příští školní rok chce pokračovat ještě studiem muzeologie: „Vše se vším souvisí a trojúhelník dějiny umění–restaurátorství–muzeologie mi pomůže se uplatnit a lépe orientovat. Jako restaurátor budu nejvíc spolupracovat právě s muzejníky.“

Patina je trendy

Náročnou opravu intarzovaného kastlíku naštěstí usnadňuje dokumentace z osmdesátých let, která se dochovala téměř celá. A to je unikát! „Dokládá, jak neskutečně se úroveň restaurování posunula. Třeba použití vteřinových kyanoakrylátových lepidel a jiných hrůz dnes považujeme za neetické,“ vysvětluje Radek, který pracuje v oboru od devadesátých let. Tehdy se starožitný nábytek běžně restauroval hlavně broušením – výsledně vypadal jako nový a působil jako naleštěná replika.

Dnes je naopak žádoucí přirozená patina a autentičnost. Tento trend k nám přišel ze zahraničních muzeí a také od sběratelů těch nejvzácnějších kusů. „Předměty mají po našich zásazích vypadat, jako by se po staletí uchovávaly v ideálních podmínkách za ideální údržby,“ upřesňuje Klaudia. Místo broušení se nyní mnohem pečlivěji čistí pomocí speciálních látek, které rozpouštějí mastnoty. Snahou je při tom nepoškodit dochovanou povrchovou úpravu. „Původní laky evropské provenience jsou z pryskyřic, které lze znovu rozpustit, a tudíž aktivovat,“ zasvěcuje mě Radek.

Posledních deset let se dynamicky vyvíjí hlavně restaurátorský průzkum, který přináší důležitá data o uměleckořemeslných skvostech. Víte, že používají i magnetickou rezonanci? Restaurátoři pak nemusejí rozebírat třeba spojovací prvky nábytku, protože vidí i oku skryté detaily.

Očima, hlavou a rukama

Restaurování je náročnou kombinací vědy, umění a řemesla, která si žádá hlavně nadšení. „Naším nejdůležitějším nástrojem jsou oči. Předmět musíme umět přečíst, od toho se vše odvíjí. Nejprve pracujeme očima, pak hlavou. Až poté se do toho pouštíme rukama,“ říká Dominik. Když se ho ptám na profesní deformaci, skončíme u filmu. „Jakmile mají v historickém filmu špatný mobiliář, okamžitě to vidím.“

I ruce ale nakonec mohou odhalit to, co oči nejprve přehlédly. Zvládnout obrovské množství detailů je na ruční práci nejnáročnější, hodnotí student posledního ročníku Marek. Oproti restaurátorskému záměru, který sepsal předem, našel na sekretáři z ořechového dřeva několik dalších míst, která by si zasloužila jeho práci. „Podívejte, třeba tato úplně uvolněná lišta.“ Je to opravdu nádherný kus zámeckého mobiliáře, bohužel v průběhu čtyř století hodně poničený – části dýhy vytržené, trhliny v konstrukci vzniklé sesycháním dřeva… I jako laik tuším, že prá- ce je tu jako na kostele. Stihne ji do konce září? „Nejvíce času zabere povrchová úprava šelakem, který potřebuje dva týdny zrát, aby krásně ztvrdl. No, mám z toho trochu nervy.“

Ani Markova cesta k restaurátorství není přímá. Nejprve se vyučil truhlářem, poté čalouníkem. Restaurování nábytku je pro zkušeného řemeslníka třetí odbornou školou v pořadí: „Původně jsem chtěl vyrábět nábytek na míru, ale tím bych se asi neuživil. Nakonec jsem zjistil, že pracovat s kusy starými několik století mě těší mnohem víc, než kdybych měl vyrábět něco jim podobného.“

Pozor na utěrky, neleštit!

Na práci spolužáků se z Brna právě přijeli podívat mladší studenti – skvělá příležitost jít s nimi na zámeckou prohlídku již zrestaurovaných kusů. Klaudia s Dominikem kontrolují stav své společné práce – neorenesanční dřevěné lavice z poslední třetiny 19. století. Pak ale Klaudii spokojený úsměv ztuhne. Na hraně jídelního stolu z Boulleho souboru objeví poškozený ozdobný prvek. Zřejmě se to stalo přenášením stolu… Kde končí práce restaurátorů, totiž začíná péče zámeckého či muzejního personálu. „Nábytek stačí jen oprašovat, nic jiného nepotřebuje. Paní uklízečky v tom školíme, přesto se stává, že na švédskou utěrku nastříkají Pronto a leští,“ chytá se za hlavu Klaudia. Přípravky tohoto typu totiž obsahují silikonové oleje, které proniknou skrz mikroskopické prasklinky na povrchu nábytku, který tím nevratně poškodí.

A co teprve vosk nakapaný ze svícnů nebo kolečko po květináči či váze s živými květinami! Odstranit ho z povrchu starožitného nábytku rovná se přinejmenším týden práce. „Musíme mimo jiné udělat několik lazurovacích nátěrů, abychom vrstvením dosáhli správného barevného tónu. Jako restaurátoři vracíme předměty do původní podoby, ale jejich budoucnost má v rukou někdo jiný,“ povzdechne si Dominik.

Hledači příběhů

Necitlivé zacházení netěší žádného restaurátora. Kdy naopak zažívají štěstí? „Když můžeme restaurovat zajímavý kus se silným příběhem. Pro laickou veřejnost ani nemusí být na první pohled krásný. Ale pro nás je to nádherná práce,“ shodují se Klaudia s Radkem. Ve společné dílně jim teď stojí kabinet ze zámku v Rájci nad Svitavou – unikátní kus z poloviny 17. století, zdobený malbami podle Ovidiových Proměn. Restaurují ho po čtyřech letech příprav a průzkumů a je to práce snů. „Jsme takoví lovci výjimečných příběhů a renesanční dobrodruzi,“ usmívá se pod vousy Dominik.

Týmová práce je při restaurování zakázek pod památkovou ochranou důležitá. Někdy ani tři lidé v týmu nestačí, protože potřebují další odborníky na restaurování maleb, kovů, textilu… Při průzkumech spolupracují s univerzitními chemiky, kteří díky drahým přístrojům určují třeba složení původních laků.

Na opravdu velkých zakázkách se podílí i několik restaurátorských dílen, konkurence jde stranou, popisuje Radek. „Jsme taková specifická komunita a vztahy mezi sebou se snažíme posilovat. I tím jsme se za posledních deset let přiblížili Západu. A to je dobře.“

Restaurátorská práce je sice pomalá, ale čas v provizorní zámecké dílně letí rychle. Jsou dvě, oběd jsme dávno prošvihli. Ale na náměstí ve Slavkově prý dělají vyhlášené zákusky… Kdy naposledy jsem obědvala větrník, laskonku a špičku? Ve společnosti restaurátorů to bylo poprvé.

Článek vyšel v časopise vlasta č. 42 ze 14. 10. 2020.