Když tomu nebudeme říkat chlubení nebo chvástání, ale sdílení dobrých zpráv, hned to zní líp. Stačí se naučit, v čem je rozdíl. Přece nebudeme, vždycky když se nám něco povede, brzdit svoji radost. To by pak byla přesně v duchu přísloví jen poloviční.

Představte si, že jste právě rozbili atom, koukáte na tu nádheru, v duchu slyšíte famfáry, ale pak to v sobě pěkně udusíte a nasadíte masku znuděného rutinéra: „No prostě jsem do toho bouchnul a ono se to rozpadlo více méně samo. Není nutné to moc rozpatlávat.“ Nebo něco realističtějšího – dodělali jste si po dvaceti letech praxe maturitu nebo vysokou školu, a místo abyste upořádali oslavu jako barák, tak to pošeptáte doma psovi a jinak děláte, že se nic neděje. Vždyť je to absurdní a na svou radost i pýchu máte právo.

Čtěte také

Nekonečná bitva nebo příměří?

Čtěte také

Snacha a tchyně: Komplikovaný vztah, který často zbytečně končí nenávistí

Jak na to?

Autoři odborného psychologického článku zveřejněného v časopise Journal of Personality, pánové Chan, Reese a Ybarra, přišli s poměrně jednoduchým návodem. Stačí si správně zvolit, komu, jak a kdy se pochlubíte a co bude následovat.

Komu je klíčová otázka. Vyberte si člověka, který vás má rád a podporuje. Zní to jako samozřejmost, ale jestli je něco typické chvástání, je to přednést svůj úspěch někomu, s kým si jdete v práci po krku nebo komu jsou vaše úspěchy ukradené. Dobrou zprávu máme sdílet s tím, u koho se dá čekat, že mu udělá stejnou radost jako nám. Dobré vztahy se poznají právě podle toho, že se můžete navzájem pochlubit a víte, že se vám dostane zaslouženého potlesku. Když někdo přinese dobrou zprávu vám, berte to jako znamení, že jste mu dobrým přítelem, a takového vztahu si važte.

Čtěte také

Děti vás udržují v nejvyšší pozornosti

Čtěte také

Překvapivé způsoby, jak vnoučata zlepšují vaše zdraví a prodlužují život

Nebuďte jako Donald

Jak – to je taky zásadní. Jeden extrém se dá popsat jménem Donald Trump. To je pán, který se chlubil nevyžádaně, hloupě a nadměrně. Není nutné vždycky čekat, až se vás ten druhý zeptá, co je nového, ale taky je hloupost vrazit do kavárny stylem „padejte na zadek, přijel král“, přerušit veškerou konverzaci u stolu svých kamarádu a zeptat se: „Hádejte, kdo je borec tisíciletí?“ Druhý extrém je skromně se pýřit a nechat ze sebe dobré zprávy tahat párem splavených koní. Tím si totiž říkáte o pozornost stejně jako uřvaný Trump. Zlatá střední cesta je chlubit se radostně a přiměřeně.

A pak je tu otázka kdy. Kdy sdílet dobrou zprávu, aby to nebylo chvástání. To záleží hlavně na míře vašeho společenského taktu a empatie, ať už se jdete svěřit domů, nebo do kanceláře plné lidí. Říká se tomu schopnost číst místnost. Je ta pravá chvíle? Mají ostatní čas a náladu? Neřeší se zrovna něco závažného nebo tragického? Neznamenalo moje vítězství prohru někoho z přítomných? Prostě si připravte scénu, na které vás sdílení vašeho úspěchu samotného potěší.

Čtěte také

Občas to nemusí být lehké, ale nikdy byste neměli dětem vyhrožovat

Čtěte také

Jaké hlášky nás vytáčely v dětství. Neříkáte dětem to samé, co jste nesnášeli

Co bude pak následovat, je skoro nejdůležitější atribut, který odlišuje sdílení dobré zprávy od chvástání. Co je špatně? Rozebírat svůj úspěch příliš dlouho, ze všech stran a nafukovat ho. Říkat si o pochvalu, i když už vlna radosti u ostatních opadla. Roztleskávat velkou oslavu, když to neodpovídá míře dosaženého. Prostě plácat si plíce a nafukovat se jako holub. Na vás je, abyste téma uzavřeli a převedli řeč a pozornost jinam. Pokud jste totiž ve společnosti těch správných lidí, budou vás chválit tak dlouho, dokud to sami nezastavíte, a méně je v tomhle případě rozhodně více.

Čtěte také

Domácí násilí snahou někoho kontrolovat

Čtěte také

Feederismus: A teď si tě vykrmím. Domácí násilí může mít i tuto nečekanou formu